Pozor na CIA, hodí vás přes palubu
Podrobnosti o mučení obsažené ve zprávě amerického Senátu, jež obletěly svět, ukazují, čeho jsou normální lidé schopni z pocitu beztrestnosti, při mravním pomatení, v zajetí strachu. Je to bezpochyby temná kapitola, byť antiamericky orientované lidi jen utvrdí v jejich názorech, zatímco nezaujatý pohled najde pochopení v okolnostech, v nichž se to odehrávalo. Zpráva, přesněji řečeno ne její obsah, ale její existence a zveřejnění, ukazují taky něco jiného. Je třeba se vážně zaobírat tím, jak zajistit naši bezpečnost v situaci, kdy je třeba počítat s variantou, že USA nadále nebudou velmocí, na niž se lze v základních věcech spolehnout.
Dny po 11. září 2001 jsou jedním ze vzácných období, kdy je nesnesitelné novinářské klišé o „šoku“ zcela na místě. Amerika, její státní orgány, byly v šoku, protože naprosto neměly tušení, co teď může přijít, co mají teroristé ve svém arzenálu a jaké jsou jejich možnosti. Jestliže v předchozích letech opakující se signály, že al Kajda chystá útoky na americké území, v důsledku znamenaly, že varování nebyla brána až tak vážně, teď se naopak tytéž signály jevily jako důvod k panice – a toto další novinářské klišé je v tomto případě ještě slabé. Američané byli jako ve tmě – nevěděli, odkud přijde další rána. Byli přesvědčeni, že přijde – o tom je přesvědčoval „cvrkot“ v komunikaci islamistů, kterou sledovali. Další kroky proto plánovali chaoticky a tápavě, protože CIA ani armáda neměly velký rezervoár lidí, zkušeností, praktik a právních úprav pro tuto situaci. Pod tlakem a tápavě tedy vznikl i program vytěžování tzv. vysoce hodnotných zadržených. „Černé lokality“, „zesílené techniky výslechu“ (ruská média to prý překládají jako „výslechy s vášní“), to všechno vznikalo v poklusu a s nedostatečnou koordinací. Špičky se o podrobnostech dozvídaly se zpožděním a zkresleně, přičemž ne vždy je jasné, kdo za to mohl. Výmluvný detail například je, že v počátcích se lidé z CIA obrátili na odborníky z útvaru specializovaného na školení amerických vojáků ve schopnosti čelit mučení a náročným výslechům. V tom, jak takovými výslechy získávat informace, ovšem tito lidé odbornost neměli, takže je teď vymýšleli metodou jakéhosi „reverse engineeringu“.
To, co se stalo, je v hrubých obrysech i v příznačných detailech dlouho známé. Povolené metody jednak obsahovaly jednu, waterboarding čili „vodoléčbu“, kterou je třeba považovat za mučení, a další metody, jež při používání v jednotlivých případech v mučení degenerovaly. Ač původně ani Bilý dům nevěděl, ve kterých zemích jsou „černé lokality“, brzy se proláklo, že je to mimo jiné v Polsku a v Rumunsku Evropský soud pro lidská práva už odsoudil Polsko k vyplacení miliónové odškodného dvěma alkajdistickým hrdlořezům drženým na jejich území). Právní a velitelská neurčitost vedla k tomu, že ve věznici v Abú Ghraib v Iráku docházelo k týrání vězňů ve velkém. Po několika letech, když toto vyšlo najevo, veřejnost začala kvůli Iráku mít smíšené pocity z celé války z terorem, a zároveň se ujasnilo, že džihádisté se zřejmě hned tak na další masivní útok na americké půdě nezmohou, se politické mínění změnilo. Demokraté včetně těch, kteří tvrdé metody původně podporovali, změnili názor. Názor změnila i administrativa. K poslednímu waterboardingu došlo patrně v roce 2003. Senátní výbor pro ozbrojené síly pod vedením Johna McCaina (který byl jako zajatec ve Vietnamu mučený) vypracoval první kritickou zprávu o metodách výslechu a zadržování a prosadil zákon, jenž postavil praktiky v ozbrojených silách (ne ovšem v CIA) na pevnou právní půdu. Prezident Bush v roce 2007 používání některých zesílených metod včetně waterboardingu zakázal a Obama je ihned po nástupu do úřadu v roce 2008 zrušil úplně.
Veřejná diskuse, která po odhalení následovala, se točila kolem dvou zásadních argumentů. Zaprvé, mučení je špatné a USA by ho neměly používat, protože je zradou na hodnotách, jež USA odlišují od sil, s nimiž bojuje. Vedle toho má různé nepraktické vedlejší účinky, například oslabuje pozici USA mezi spojenci, je propagandisticky využíváno džihádisty. Ať už tyto výslechy přinášejí jakékoli výsledky, celkově se jejich používání nevyplatí.
Zadruhé se ovšem americké intelektuální a politické vrstvy v typické kombinaci moralizování, víře v expertní metody a touze usnadnit si situaci upnuly k dalšímu argumentu: drastické metody výslechů nepřinášejí výsledky. Problém s tímto argumentem je, že je prostě nepravdivý. Byl by to hezký svět, kde by to, co je nejefektivnější, bylo zároveň morálně čistší. A mučení samozřejmě selhává – vyslýchaný vystavený bolesti prozradí i to, co neví, a vymyslí si cokoli, jen aby bolest skončila. A informace z něj zkušený mistr ve vedení výslechů často umí dostat i jinými, rafinovanějšími nenásilnými metodami. Ale to není totéž jako tvrdit, že mučení nikdy nefunguje. Každý historik druhé světové války se tomu musí trpce usmát. Gestapo zlikvidovalo prakticky celý český odboj hned v prvních letech okupace za použití mučení velmi účinně. Část amerických elit a veřejnosti se však k této velmi pohodlné iluzi, že co je správné, je i praktické, upnula velmi náruživě. Aby bylo snadnější odsoudit Bushe, jeho lidi a CIA jako zlé a hloupé zároveň.
Obama po svém nástupu omezil zadržování zajatců téměř na nulu a místo toho vystupňoval používání cílených útoku z dronů. Žádný zajatec – žádný problém. Mrtví nemluví ani si nenajímají právníky. Nikdo neví, kolik lidí při těchto útocích zahynulo. Jedna studie OSN tvrdí, že v Pákistánu za posledních deset let Američané takto zabili 2 200 lidí, z toho 400 civilistů. Ta čísla mohou být tendenční, na druhé straně Američané používají tuto metodu v několika dalších zemích. Z hlediska PR je to jistě úspěšnější, jestli i z morálního hlediska, o tom by se dalo pochybovat. Pro srovnání: zesíleným metodám výslechu bylo podrobeno 39 vězňů. Waterboardingu tři. Ano, tři. To slovo má v Googlu 1 400 000 výskytů kvůli třem lidem. (Čerstvě zveřejněná zpráva našla indicie, ale ne důkazy, že těch lidí mohl být víc).
Jinak se ovšem Obama rozhodl chránit postavení exekutivy. Ujistil CIA, že za kontroverzní programy nebude nikdo stíhán, protože je pracovníci prováděli v přesvědčení, že jsou legální. Ministerstvo spravedlnosti provedlo šetření, které skončilo v roce 2012 s výsledkem, že nikdo stíhán nebude.
V této situaci vstupuje na scénu senátní zpráva, o níž se dnes píše v médiích.
Bývá charakterizována jako zpráva Senátu. Je třeba to uvést na pravou míru: je to zpráva, kterou se původně rozhodl vypracovat celý výbor pro rozvědky, ale republikáni rychle nabyli dojmu, že demokraté mají o jejích závěrech – CIA lhala a zesílené metody nepřinesly žádné důležité informace – předem jasno a chtějí pro ně jen najít zdůvodnění. Takže se na její přípravě přestali podílet. Je to zpráva senátních demokratů. Je prakticky hotová dva roky a od té doby se vedou spory mezi Senátem, CIA, Bílým domem a ministerstvem zahraničí o její zveřejnění. Není divu – zpráva je jednak hotovou přiručkou organizačních metod a znalostí CIA, jednak obsahuje podrobnosti o tom, co věděli, nevěděli, jak se chovali a kolik peněz dostali činitelé spojeneckých vlády, například Polska. Kdyby demokraté neprohráli poslední kongresové volby a senátorce Dianne Feinsteinové nezbývaly jen dva měsíce ve funkci předsedkyně výboru, možná by zprávu nikdy nezveřejnili.
Zpráva má několik zvláštních rysů. Tak především její autoři nevyslýchali žádné pracovníky CIA; spolehli se jen na písemné dokumenty. To znamená velkou víru ve spolehlivost byrokracie, ale možná taky chuť najít to, co kdo chce. Dalším zajímavostí je, že tradiční součástí takových kongresových zpráv jsou doporučení, jaké změny by vláda měla učinit. Tato zpráva žádná doporučení neobsahuje – o důvod víc se domnívat, že cílem byl prostě dostat ven co nejvíce šokujících informací o tom, jaké špatné věc někteří lidé dělali.
Reakce je předvídatelná – média se předhánějí ve vyhledávání těch nejhrozivějších scén, bývalí šéfové CIA se energicky brání a obviňují autory zprávy z manipulace nebo přímo ze lhaní. Pravdu bude těžké zjistit. Ale když například někteří demokratičtí senátoři tvrdí, že lidé z CIA, kteří je na uzavřených zasedáních o kontroverzních programech informovali, jim zatajili důležitá fakta, a lidé z CIA tvrdí, že to tedy nezatajili, je třeba si připomínat vývoj atmosféry. Jasně že v roce 2014 by leckdo rád, aby se zapomnělo, s čím v roce 2002 souhlasil.
Jakýkoli význam, jež zpráva může mít jako národní účtování s vlastními chybami (a ten význam je pofidérní), však bledne ve srovnání se škodami, jež zveřejnění může způsobit. Bezprostředně po zveřejnění se ozvalo OSN. Představitelé lidskoprávních organizací ohlásili, že se pokusí znovu žalovat americké představitele v některých evropských zemích na základě tzv. univerzální jurisdikce. Zprávu už využívá ISIS ve své propagandě. Nebylo by divu, kdyby došlo k nějakým útokům na americké objekty nebo kdyby byli popraveni nějací rukojmí.
Ale to není to nejdůležitější. Nejdůležitější je, že žádná fungující velmoc by něco takového nedopustila. Ve věcech se zahraničněpolitickými dopady má zahraniční politika primát – rozdírání národní psyché kvůli věci, který skončila před deseti lety, skutečné velmoci nestojí za zahraničněpolitické škody. A ta škoda je zcela přímočará a nepochybná: Po WikiLeaks a Snowdenovi teď už každá rozvědka na světě musí mít definitivně jasno v tom, že hlubší spolupráce s CIA je nepřípustné riziko. Jistěže s ní budou dále mluvit a vyměňovat si informace. Ale prokázat jí jakoukoli riskantnější službu nebo sdílet nejcitlivější informace je riziko, do něhož žádná fungující rozvědka nesmí jít. Nebezpečí, že za pět let, až se změní nálada, všechny ty kompromitující informace v rámci vnitrostátního politického boje někdo hodí na internet, je příliš velké. A to do určité míry ovlivní celou zahraniční politiku. Normální země se teď budou k USA chovat čistě transakčně – půjdou s nimi jen do toho, co je jednoznačně výhodné. Ale nastavovat za ně krk? To by bylo bláznovství. V té míře, v jaké byla dosud spolupráce našich tajných služeb s Američany úzká, to platí samozřejmě i pro nás.
