Někdy musí být hůř, aby bylo lépe

KOMENTÁŘ

Někdy musí být hůř, aby bylo lépe
Série průšvihů, které valchují lidskou civilizaci posledních pět let, silně připomíná jednu čínskou historku, jenom roztaženou na opravdu dlouhé vyprávění, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Jedna stará čínská historka má v sobě spoustu moudrosti: Farmáři uteče kůň. „To je ale neštěstí!“ litují ho sousedé. „Štěstí, neštěstí, kdo ví,“ odpoví jim farmář. Druhý den se kůň vrátí a přivede s sebou dva další divoké koně. „To je ale štěstí!“ – „Štěstí, neštěstí, kdo ví.“ – Další den si farmářův syn vezme jednoho divokého koně na projížďku a spadne z něj, přičemž si zlomí nohu. „To je ale neštěstí!“ - „Štěstí, neštěstí, kdo ví.“ – O týden později přijdou do vesnice vojáci a seberou všechny zdravé chlapce, jenom farmářova syna nechají doma, protože má zlomenou nohu. A tak dál a tak dál, s trochou kreativity dokáže vypravěč tuhle historii ještě podstatně natáhnout.

Série průšvihů, které valchují lidskou civilizaci posledních pět let, silně připomíná tuto historku, jenom roztaženou na opravdu dlouhé vyprávění.

 

Covidová epidemie byla neštěstí, protože rozhodila fungování ekonomiky na několik let a děti, které tehdy nemohly chodit do školy, si možná ponesou určité trvalé následky – psychologické i fyzické (mírný nárůst obezity). Ale také k něčemu byla. Jednak se jasně ukázalo, že i v západním světě je dost rádoby diktátorů, kteří využijí první příležitosti k zavádění všelijakých represivních opatření, jednak se vědecko-technická civilizace dokázala vzpamatovat a přijít v rekordně rychlém čase s nějakými medikamenty, jejichž vývoj by v normálních časech trval tak patnáct let. A konečně se ukázalo, že demokratické státy, přes veškerou svoji chaotičnost, jsou schopné ty svoje excesy během jednoho volebního období zase nějak zkorigovat, kdežto centrálně řízená Čína, která naskočila na loď „zero covidu“ s mimořádnou odhodlaností, aplikovala restriktivní politiku velice dlouho – až do chvíle, než se i jinak docilní národ vzbouřil a začal protestovat na ulicích velkoměst.

Ekonomické problémy spojené s inflací, zdražením energií a nejistým postavením evropského průmyslu jsou také dost nepříjemné, ale jedním z jejich důsledků je zpochybnění evropského Green Dealu, odkazu Gretiných demonstrací (těch klimatických, ne těch pro-palestinských; kdo ví, kolik dalších témat ještě ta mladá žena stihne vystřídat). Příští Evropský parlament může být míň zelený a víc realistický, snad i nějaké ty regulace se proškrtají.

Válka na Ukrajině byla další událost, která vrátila západní svět aspoň částečně do reality. Přiměla nás uvědomit si, že nežijeme ve věčném postmoderním míru a že obrana země je stále stejně důležitý úkol. Každý si musel sám v sobě vyjasnit, na které straně stojí, jak silně a proč nebo proč se na žádné straně angažovat nechce. Šílenství v podobě ESG zákazů investic do zbrojního průmyslu se ukázalo v plné nahotě. Běžný občan si uvědomil, že západní civilizace je vlastně dost zranitelná, a sebemrskači – intelektuálové věčně zahledění na vlastní pupek ztratili aspoň trochu svého politického vlivu. A jednotlivé evropské státy, hledící s nevěřícím děsem na vnitropolitické konflikty ve Washingtonu, přestaly spoléhat na to, že obranyschopnost kontinentu se dá navěky outsourcovat do Ameriky.

Na internetu patří k oblíbeným kratochvílím posmívat se lidem, kteří si do svých životopisů píšou, že jsou absolventy vysoké školy života. Jenže víte co? Jednotlivec, ten si může posbírat diplomů, kolik chce. Ale na celospolečenské úrovni nic jiného než vysokou školu života k dispozici nemáme. Národy se učí jedině katastrofami – a někdy ani to nestačí.

Kéž by ta příští lekce, která nepochybně jednoho dne přijde, byla aspoň trochu méně bolestivá.

×

Podobné články