POZMĚŇOVACÍ NÁVRHY
Chtěl dosáhnout „momentu překvapení“. Tak šéf pirátského poslaneckého klubu Jakub Michálek nedávno u Ústavního soudu vysvětloval, proč na poslední chvíli ve sně ...
Slovenský poslanec Evropského parlamentu Luboš Blaha se vypravil do Moskvy, svoje fanoušky přes sociální sítě zásobuje působivými videi. Procítěně v nich mluví o míru, slovanské vzájemnosti, o tom, jak je Rusko „krásné, moudré a vyspělé“, je v něm nadbytek spotřebního zboží, a ruský voják proto vůbec nemusí krást, protože praček má doma víc než dost, a tak dále a tak podobně. Omluva ruskému národu za „fašistická“ vyjádření západních politiků, za jejich rusofobii, jež popírá, že „ze Západu přichází fašismus a válka, z Východu svoboda a mír“, je samozřejmostí.
Jistě, hodně lidí by mi asi rádo vysvětlilo, že pan Blaha je jen takový okrajový politický bizár (pouhý místopředseda nejsilnější vládní strany na Slovensku) a že je potřeba neztrácet ze zřetele celkový kontext, v němž Blaha a jeho partaj reprezentují zdravou alternativu vůči západoevropské úpadkovosti. Směle do toho.
Sledoval jsem videa pana Blahy s udiveným zájmem a znechuceným úsměvem, taky jsem se při tom rozevzpomínal – starším lidem se to stává. Na všechny ty dobré lidi ze Západu, kteří přijížděli do socialistického Československa, aby žasli nad jeho „krásou, moudrostí a vyspělostí“ nebo něčím podobným.
Na delegáty „Světového shromáždění za mír a život, proti jaderné válce“, kterých byla začátkem léta 1983 plná Praha – na všechny ty beznadějné naivy, sovětské vlivové agenty a další existence, kteří přijeli demonstrovat dobrou vůli a touhu po míru, rozplývali se nadšením, když jim Karel Gott na plném Staroměstském náměstí zazpíval Give Peace A Chance a jim se podařilo nevnímat, že všichni ti lidé na to náměstí byli nahnáni z povinnosti, a až si odbudou manifestaci proti jaderné hrozbě, dostane se na jejich itinerář stejně povinná demonstrace za rozmístění sovětských nukleárních střel na československém území.
A taky jsem zavzpomínal na sebe, na to, co jsem si o těch návštěvnících tenkrát myslel, na tu hořkou bezmoc a výsměch. Počítám, že i v dnešním Rusku se asi najdou podobní kluci jako tenkrát já, možná mají taky rádi kapely, které v rádiu neuslyší, a čtou si nedoporučované knihy. Jsou ohrožení nesrovnatelně víc, než jsem já kdy byl, chycení v pasti mezi válkou, fízly, hrozbou uvěznění. Co je asi napadá, když v ruských médiích narazí na jednu z četných zpráv o panu Blahovi? Asi je nenapadne nic, co by o lidech tohoto typu nevěděli už dávno. A jestli je ta past jednou naplno sevře, můžou si být jistí, že Lubošům Blahům tohoto světa, stejně jako všem západním „novodobým disidentům“, plně ponořeným do performance vlastního mučednictví, nebudou stát za slovo.
V jednom má pan Blaha pravdu, v Rusku vzniklo mnoho krásného. A hodně z těch, kdo to vytvořili, ruská moc zničila nebo vyhnala ze země anebo zavraždila, aby se pánové Blahové mohli procházet po jejich kostech. Krása spasí svět, napsal kdysi ruský klasik. V časech jako tyhle to může znít absurdně, ale co jiného než ta obtížně definovatelná krása v takové době na takovém místě může člověka zachránit? Lidem jako pan Blaha možná patří budoucnost –politická, bůhvíjaká ještě –, ale schopni rozpoznat ji nejsou a nebudou. Aspoň nějaká spravedlnost.
JADERNÁ HROZBA Z RUSKA