Ztráty a rozvraty. Mé dva roky v Echu

Své poslední knize Zaslepená společnost jsem dal podtitul Eseje z doby těsně před koncem. Konec doby, jíž jsem byl věrným svědkem, se ohlašuje v mnoha rozporných znameních, psal jsem o nich na stránkách Týdeníku Echo v posledních dvou letech. Dříve, než se pokusím v tom pokračovat, bych na prahu nového roku chtěl připomenout svým čtenářům otázky, kolem kterých mé eseje kroužily.

Nejdůsažnějším z nich je tato: jaké důsledky bude mít rychlý rozpad pěti tradičních ordogenních (řádotvorných) praktik všech historických civilizací – centralizace, hierarchizace, teritorializace (určit, jaké místo je čemu a komu vlastní), definování a reprezentace (věk definic a reprezentantů navždy pominul); po komunikační revoluci nového století přinášejí už jen chaos a nedůvěru.

Vynořují se kritické excesy, které rozvracejí legitimnost západního pojetí řádu – od nadprodukce informací ve společnosti digitálních mělčin přes extrémní multipolaritu tvorby názorů až k invazi hyperobjektů, jejichž dopady (klimatické změny, znečištění oceánů třeba) nejsou řešitelné v liberálně-demokratickém právním rámci.

Zkušenost excesů se vpisuje do politických hypertrendů, které jsou, řekl bych, tři. Zaprvé úpadek autority většin v „hyperhistorické společnosti“, jak Luciano Floridi nazval společnost, jejíž sebeorganizace je zcela závislá na informačních technologiích. V historických společnostech, v nichž byl tok informací centralizovaný, se většiny formovaly jako názorové bloky, jež se uskupovaly kolem historických diskurzivních formací (politických katechismů) pod kontrolou autorizovaných veřejných interpretů; a také jejich historií legitimizovaných „názorových odpůrců“. Nazval jsem takové názorové bloky „katechistické většiny“.

Ve společnostech po informační a komunikační revoluci vládne symetrická komunikace, v níž rozdíl mezi centrem a periferií vymizel a všichni mluví ke všem; formují se tu tekuté a nepředvídatelné většiny postkatechistické, pospojované z uniklých informací a vybitých kontextů, recyklovaných ze skládek informačních odpadů, zaplavujících periferie globální infosféry. Trpí permanentním deficitem legitimnosti, který se jejich stoupenci snaží vyvážit preventivním nepřátelstvím k médiím a konspiračními teoriemi o všemocných a zkorumpovaných elitách: proces formování názorových většin se rozpadá, „třeštění kolem dezinformací“ (Bohumil Pečinka) je toho nejnápadnějším příznakem.

Zadruhé rozvrat světového řádu. Světový řád je klubový statek, jak se nazývají statky na pomezí mezi statky veřejnými a soukromými: charakterizuje je nerivalitní spotřeba (jejich využívání jednou osobou nesnižuje jejich dostupnost pro ostatní) jako statky veřejné, současně ale snadná vyloučitelnost nečlenů klubu z jejich využívání (pomocí členských příspěvků třeba) jako statky soukromé.

Státům, které zaplatily členský příspěvek v nějaké formě, a jsou proto členy klubu (Rusové například za členství v klubu světového řádu zaplatili nejen více jak třiceti miliony svých padlých v druhé světové válce, ale i statisíci britských a amerických životů, ušetřených díky jejich bojové síle; Američané pak dali k dispozici největší ekonomický potenciál planety a Britové přispěli příkladným rozhodnutím obětovat impérium na záchranu demokracie), se vyplatí respektovat klubová pravidla, postupovat v dohodě s nimi – spíše než využívat své síly samostatně k získání výhod ve světě.

Světový řád nemá morální, jen „realistické“ základy: trvá potud, pokud všichni členové klubu respektují podmínku, že nebudou nastolovat situace, v nichž by bylo pro nějakého člena výhodnější bojovat za své zájmy silou spíše než nadále respektovat klubová pravidla. I Mnichov 1938 je třeba vidět realisticky: byla to cena, kterou evropské velmoci byly ochotny zaplatit za návrat Německa do světového řádu.

Zatřetí postupný rozvrat západní racionality překročením planetárních limitů lidské činnosti. Západní pojetí rozumu si definujme jako schopnost společnosti vyhnout se katastrofám tím, že se mění v reakci na kritické obrazy sebe sama, prezentované ve svobodném veřejném prostoru. Rozvrat racionální názorotvorby přináší hrozbu, že se lidské společnosti vyvinou v opak společností mravenců: ty se jako celek chovají inteligentně, ačkoli žádný jednotlivý mravenec inteligentní není, lidské společnosti se naopak jako celek budou chovat idiotsky, ačkoli každý jednotlivec je inteligentní.

Co je legitimnost

Max Weber definoval legalitu jako jeden ze tří typů legitimní moci, vedle moci charismatické a tradiční. Když ale připustíme, že v moderním administrativním státě je hypertrofující a technizovaná legalita sama zdrojem legitimity, pak jakýkoli její příkaz se může stát zákonem. Legalitu, která produkuje svou vlastní legitimnost jako vedlejší produkt svého fungování, jsem nazval hyperlegalita. Jejím nejúděsnějším příkladem v dějinách západní civilizace je Hitlerova legitimizace skrze legalizaci rasové diskriminace: Adolf Eichmann řekl například na svou obranu během procesu v Jeruzalému, že se vždy snažil zabránit „protiprávní“(!) deportaci Židů.

Ve svých úvahách pracuji s touto definicí legitimnosti: nárok na preventivní neposlušnost, ospravedlněný argumentací na bázi principů a garantovaný reputací; a legalita je naopak nárok na preventivní poslušnost, ospravedlněný argumentací na bázi norem a garantovaný policejními sankcemi.

Principy, tyto utopie vepsané do zákonů, dávají smysl neposlušnosti a vzpouře proti zavedeným aplikacím norem, racionalita norem dává naopak smysl poslušnosti a obraně stávajícího pořádku. Napětí mezi argumentací na bázi principů a argumentací na bázi norem je předpokladem otevřené společnosti. Listina základních práv a svobod je integrální součástí naší ústavy: ta v článku 35 stanovuje, že „každý má právo na příznivé životní prostředí… a že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí… druhové bohatství přírody…“. Protesty proti tomu, že tento článek ústavy zůstává nenaplněn, jsou proto legitimní, i když třeba za hranicemi legality.

Čím větší nesoulad mezi principy a normami v liberální demokracii, tím intenzivněji se rozvíjí občanský aktivismus, který přeměňuje konflikty (i násilné) na informaci prospívající celé společnosti; na jeho pozitivní roli závisel v největší míře světový úspěch demokracie jako modelové otevřené společnosti.

Každá norma je jen historicky relativní způsob aplikování nějakého ústavou vyhlášeného principu: občanský aktivismus, založený na argumentaci na bázi principů, legitimně rozvrací sociálními vztahy a „dobovými“ předsudky omezené aplikace norem.

Vlny excesů v hypermoderní společnosti

Definujme si věk excesů (podle Jeana-Françoise Lyotarda) jako zhroucení toho pojetí modernosti, které kroužilo kolem interpretace dějin jako neustálého překonávání menšího zla na cestě k většímu dobru. Osvětim, Gulag, genocidy v koloniích, devastace planety ale nemohou být vykoupeny jako menší zlo žádným budoucím větším dobrem: německý hospodářský zázrak nevykoupí Osvětim, osvobození proletariátu nevykoupí Gulag, světová říše Bílého muže nevykoupí koloniální masakry, růst HDP nevykoupí devastaci planety Země.

Terminální excesy současnosti jako klimatické změny, hyperkomodifikace životního světa, nukleární arzenály velmocí, expanze digitálních mělčin, v nichž se nedá dosáhnout hlubšího porozumění dialogům s druhými, jsou excesy v každém možném světě; jako subjekt těch excesů označili filozofové ve 20. století třeba biomoc moderních států, Gestell (aparát, který redukuje vše na fungování a každého na funkcionáře), totální trh, vojensko-průmyslovo-byrokratický komplex, korporace fosilní ekonomiky či nadvládu jednorozměrného člověka (Herbert Marcuse).

Následující excesy navrhuji považovat za rozhodující.

Katastrofální nouze o pozornost

Bez pozornosti je informace jen „a tale told by an idiot, full of sound and fury, signifying nothing“. Život je řešení problémů je název knihy shrnující ideje Karla Poppera, zakladatele kritického racionalismu; ze shluku znaků dělá informace teprve „poptávka po nich“, vyvolaná potřebou aktérů komunikace řešit své problémy. Nadprodukce informací v zasíťované společnosti digitálních mělčin přesahuje jakoukoli možnou poptávku po nich, jejich cena i důvěryhodnost proto prudce klesá, zatímco cena pozornosti závratně roste. Potřeba výrobců informací přivolat k nim pozornost, i když neslouží k řešení žádného reálného problému jejich potenciálních příjemců, vede k radikální derealizaci života jednotlivců i celé společnosti.

Neregulovatelná nadprodukce informací je traumatizujícím excesem v kontextu racionální alokace pozornosti, bez níž liberálně-demokratické společnosti nemohou přežít jako racionální.

Fakta pro každý názor

„Neexistují už fakta, jen interpretace“ (Friedrich Nietzsche). „There is no such thing as fact. Only interpretation exists“ (Kotaro Abe). „Kdysi byly ideologie, dnes jsou fakta. Nejdříve si uděláme fakta, pak se pro ně vynalezne ideologie, abychom je ospravedlnili“ (Beppe Grillo, komik a zakladatel italského politického hnutí Il movimento cinque stelle).

Názor bez opory v nějaké fakticitě je jen „stavem mysli“: rovnováhu mezi názory a fakty zaručuje argumentující obec, jak nazývám společenství lidí, kteří vědomě rozvíjejí demokratickou názorotvorbu a vzdorují inklinaci k dogmatismu. Informační a komunikační revoluce zrychlila tvorbu a oběh vlastních narativů, vládnoucí kolektivní narativy se tak relativizují a sféra fakticity se vymkla autoritě (většinou) humanitně vzdělaných představitelů „veřejného užívání rozumu“. V nekonečných digitálních mělčinách si každý najde „fakta pro svá tvrzení“: taková míra multipolarity názorotvorby je excesem vůči jakékoli argumentující obci.

Všichni jsme oběti i viníci

Britský filozof Tim Morton nazval výrazem hyperobjekty fenomény, které nemají časoprostorovou specifičnost, jsou všude, lepí se na vše – jako třeba globální oteplování, nukleární odpad, emise fosilního průmyslu nebo skvrna z plastového odpadu v Tichém oceánu třikrát větší než Francie. Dopady hyperobjektů na kvalitu života jednotlivců i celých národů nelze řešit v liberálním právním rámci: žádný soudce nemá k dispozici metriku a metodiku, které by mu zajistily možnost vyčíslit škody, najít jejich viníky a odsoudit je „podle zákona“ k náhradě. Všichni jsme současně oběťmi i viníky.

Invaze hyperobjektů je excesem v kontextu jakkoli dokonalého liberálně-demokratického právního rámce.

Humanitas extra muros

Pojem impérium označuje svrchovanou moc, definovanou od římských dob jako moc nadřazenou všem formám moci lokální – potestas. To ale platí jen extra muros, vně zdí Říma; intra muros, uvnitř zdí Říma, je impérium podřízeno Senátu, lidu, soudcům (magistratus).

Přívlastkem svrchovaná označme v epoše technoglobalizace jen takovou moc, která je schopna „bránit lidstvo“ před čtyřmi druhy hrozeb: hrozbami spjatými s nukleárním arzenálem, který je od konce druhé světové války předpokladem svrchovanosti států; hrozbami spjatými s ohrožením životního prostředí, neřešitelné v soukroměvlastnickém právním rámci; hrozbami spjatými s patentováním sekvencí lidského genomu v tržním režimu; a hrozbami spjatými s privatizací infrastruktur komunikace a výchovy, které jsou kulturními předpoklady (sebe)organizace lidstva.

Zdi všech tradičních „Římů“ se zhroutily, nikde žádné intra muros, za nimiž by impérium schopné tyto problémy řešit bylo pod kontrolou soudců nebo lidu. Celé lidstvo se ocitlo extra muros.

Svrchovaná moc schopná čelit hrozbám, které jsme tu definovali, je excesem v kontextu jakékoli parlamentní demokracie, nikde není intra muros.

Převrácená demokracie

Současná demokracie je inverzní, převrácená, a to v tom smyslu, že posiluje právo každého z nás patřit k nějaké chráněné menšině, oslabuje ale možnost být také někdy součástí vítězné většiny, disponující dostatečnou autoritou k tomu, aby mohla měnit zákony a kolektivní cíle. Když nemají občané šanci být součástí většinové politické vůle, je demokracie jen chatrnou mediální konstrukcí.

Ochrana menšin je v současném pojetí excesem v kontextu práva zvolených většin legitimně prosazovat alternativní legislativní projekty.

Bez důvodu

Postmoderní společnost se vyznačuje extrémním růstem počtu alternativ, mezi kterými si jednotlivci svobodně volí, třeba i svou pohlavní (biologickou) identitu. „Připadá nám, že sledujeme absenci pravidel, ale také absenci smyslu,“ řekl Jiří Přibáň. Vlastní tělo jako předmět volby přesahuje tradiční rozdíl mezi tím, co jsou pouhé historicky zformované konvence, od nichž se lze emancipovat, a tím, co musíme umět přijmout jako přirozeně daný základ naší identity, který měnit by byla jen biotechnologická agrese proti přirozenosti.

V kontextu lidské potřeby racionálně zdůvodnit vlastní volbu je takový vývoj excesem.

Heterogenita bez hranic

Téměř ve všech svých úvahách v Echu jsem odkazoval na Böckenfördovo dictum, jež zachycuje základní dilema liberálního státu: liberální stát žije z předpokladů, jako je kulturní homogenita a aktivní solidarita občanů, které sám nemůže vytvořit; a kdyby se o to pokusil, stal by se státem ideologickým a potenciálně totalitním.

V důsledku lidskoprávního atlantismu (neúspěšných vojenských intervencí do zemí třetího světa – Irák, Libye, Afghánistán) se do zemí EU valí vlny uprchlíků.

Sociální heterogenita vyvolaná vlnami uprchlíků je excesem v kontextu jakéhokoli liberálně-demokratického státu.

Soudce Weeramantryho strongly dissenting opinion

Může být užití nukleárních zbraní legální? Mezinárodní soudní dvůr se sídlem v Haagu odpověděl, že taková otázka je za hranicemi jeho legitimní kompetence. Soudce Christopher Weeramantry s takovým rozhodnutím vyslovil silný nesouhlas, který zdůvodňoval takto: Nesmíme připustit žádný legální důvod pro použití nukleárních zbraní a neústupně trvat na tom, že každé použití nukleárních zbraní porušuje vždy a všude všechny principy mezinárodního humanitárního práva. Všechny státy, které budují nukleární arzenál, jsou státy zločinné, protože implicitně plánují zničení života na Zemi.

Maxima von Clausewitze „válka je pokračováním politiky jinými prostředky“ neplatí o nukleární válce, ta je excesem v kontextu jakéhokoli politického cíle.

Subscendence: části větší než celky

Souslovím transcendence moci jsme označovali v politické filozofii nezávislost politického řádu na řádu sociálním; slovem subscendence označme naopak (podle Timothyho Mortona) konstitutivní znak globalizované hyperhistorické společnosti: politicky reprezentované (vele)celky, jako byly národy, třídy, církve nebo akademické instituce, ztrácejí svou autoritu. Celky subscendují, když se jejich části propojují v dočasná uskupení jednotlivců, kteří jednají nezávisle na intencích a autoritě reprezentantů velecelků, jako jsou strany, církve a státy. Ve věku subscendence jsou celky méně než jejich části: politika na sebe bere formu pléthokracie (od slova pléthos, multitude, množství), aktivismu nezávislých uskupení, sestávajících ze singularit, které singularitami chtějí i zůstat.

Václav Havel globální osvobození občanských společností od „starých struktur“ vytušil a jako první v Evropě ho označil tehdy novým slovem postdemokracie. Politická a kulturní moc, jejíž legitimnost byla odvozena z reprezentace transcendentních velecelků, se rychle rozkládá.

I globálně vítězný kapitalismus dnes subscenduje, rozpadá se do částí, které překračují jeho vnitřní hierarchie a pravidla, stává se nereprezentovatelným jako „jeden“ celek.

Nové možnosti politického jednání, které komunikační a informační revoluce nabízí částem (jednotlivcům), jsou excesem v kontextu jakéhokoli politicky reprezentovatelného celku.