Oto nebo Pavel, už je to passé

Každý, kdo se rozhodne vstoupit do veřejného prostoru, je nakonec vystaven obrovskému tlaku, který dopadá nejen na něj, ale i na jeho nejbližší okolí.

Vůbec nejtěžší je dnes vstoupit do politiky. Každý výrazný člověk, který by díky svému pohledu na svět mohl posunout společnost dál, v sobě nese mnohé dobré i špatné. Lidé, kteří jdou s davem, v sobě takové rozpory nemají, prostě plynou, nedělají problémy, a když se proud otočí, umějí se mu přizpůsobit. I takoví lidé jsou důležití, každý člověk má svou roli, někteří plynou s proudem, jiní ho mění, směřují jinam, často k dobré změně proudu.

Každý člověk ale má v každém společenství limity, které ho nějakým způsobem omezují. Paradoxně i po dlouhých desítkách let od  pádu totalitního režimu komunistické strany je jakákoli aktivní spolupráce s ním problém. Pochopitelně existují různé okolnosti, za jakých se kdo do spolupráce s nepochybně zavrženíhodným systémem zapojil. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 je naprosto volatilní definovat, kdo je dobrý, protože si nezadal, a kdo je zlý, kdo spolupracoval, udával a vezl se na vlně moci.

Lidé jsou pořád stejní, mají stejné vlastnosti, dobré i špatné, tak jako vždycky, a nic na tom nezmění ukazovátko. Je nakonec jedno, jestli je to Oto Klempíř, nebo Petr Pavel, to jsou bratři v triku. Jsou i další, stejně charakterově vybavení, ale na ně nelze tak pohotově ukázat. A bude to mnohem těžší ve všeobecném zmatku a společenské neshodě na tom, co je správné a žádoucí. Nějaký Oto či Pavel v celém běhu dějin nehrají žádnou roli. Jsou jen dekorací pro popis doby.