David Lodge, mistr zadních řad

KOMENTÁŘ

David Lodge, mistr zadních řad
David Lodge Foto: X / Sarah Frances
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Když vám umře oblíbený spisovatel, je to vždycky důvod k napití. Nebo když to máte jako pracovní úvazek, tak k sepsání sloupku. Tím spíš, když to byl humoristický spisovatel, opravdu humoristický, což se projevuje i po jeho smrti: po ní napsala na socsíť jedna známá morální intelektuálka a pořád slavná herečka, že poté, co si v jedné jeho knize přečetla, že když měl na literární konferenci přednášku „upocený Slovan“, šel si nějaký profesor dát skotskou, tak ona sama knihu zhnuseně zaklapla a vrazila ji do zadní řady knihovny, aby se na ni nemusela dívat, protože takhle ji nikdo urážet nebude.

Dotčený spisovatel, můžeme prozradit, že to byl David Lodge, byť v tu chvíli už dva či tři dny po smrti (zemřel 1. ledna v 89 letech), mohl zajásat, neboť – jak vidno – i ve stavu netělesném bude mít o zábavu postaráno. A jeho postava, profesor Morris Zapp, hrdina skvělých univerzitních románů Hostující profesoři, Svět je malý a Dobrá práce, by se asi rozchechtal. Protože Lodge i Zapp by jistě takovou úzkoprsost ocenili a zařazení své knihy do druhé řady knihovny by radostně přijali.

 

Možná by to spisovateli jako literárnímu teoretikovi, který napsal nejvtipnější knížky o něčem tak nevtipném, jako je literární teorie, posloužilo k úvaze, jak někdo, kdo si třeba o sobě myslí, jak je kultivovaný, legračně míchá literaturu se životem a svou představou o něm. Takový člověk si totiž myslí, že literatura má naplňovat jeho postoje a názory, a když to nedělá, šup s ní do zadní řady. Když se tam tedy objeví slova jako „upocený Slovan“, tak to okamžitě vztáhne slovanská žena i na sebe a hluboce s tím nesouhlasí, protože ona přece není upocená, i když je Slovanka. A marně by takovým čtenářům a čtenářkám někdo – ale on ne, on by si z toho dělal legraci – vysvětloval, že v literatuře nikdy nejde o to, oč v ní jde na první pohled, takže třeba Hamlet není o tom, jak zabít strýce, stejně jako Bílá velryba není návod na lov velryb, takže když se v románu napíše „upocený Slovan“, neznamená to, že to má být urážka Slovanů, a už vůbec ne, že všichni Slovani jsou upocení (i když něco na tom je), ale uplatňuje se tady rozdíl mezi označovaným a označujícím, tedy signifiant a signifié. Čili nejde o to, co se píše v prvním významu, ale o to, co to znamená v kontextu textu, tedy zhruba o to, že ten profesor už měl všeho dost, potřeboval se napít, takže se mu slovanský profesor jevil jako „upocený“, i když třeba nebyl, i když asi spíš byl.

David Lodge byl představitel toho asi nejlepšího, co Anglie dávala dlouho, možná ještě donedávna, světu. Humor, odstup, ironii a smysl pro proporce. Byl to dokonalý produkt anglického univerzitního systému, když se ještě cenila klasická vzdělanost a zároveň se z ní moc nedělalo. Byl odborník na velké anglické autory, jako byla Jane Austenová, Graham Green a Henry James, psal vědecké práce, věděl, co to je strukturalismus, fenomenologie, nová kritika, feminismus, dekonstruktivismus a další rozleptávací ideologie, a přitom se z nich nepokládal na záda. Uměl se tomu ironicky a na úrovni postavit a zároveň nejspíš tušil, že jeho distingovaný pohled anglického gentlemana je proti tomu ideologickému návalu slabou zbraní. Že z univerzitního světa těch jeho dobráckých „hostujících profesorů“ už toho moc nezbylo. Velkou útěchou literatury je, že svět se mění, ale hodně z toho, co člověk měl rád a čeho si cenil, zůstalo v knihách: třeba v těch senzačních vtipných knihách Davida Lodge. Ano, někdo je strčí do zadní řady, pak je určitě hodně těch, kteří je budou chtít mít vždycky po ruce.

 

×

Podobné články