Proč strany prohrávají s hnutími?

My Češi nemáme rádi politické strany. Nemáme rádi „partaje“. V devatenáctém století, na počátku politického života u nás, jsme je neuměli, na konci první republiky jsme je nechtěli. Ani teď je moc nechceme: nevstupujeme do nich, neobtěžujeme se pracovat v nich. Kibicujeme, to ano. Ale to je tak všechno. Nelíbí se nám, jak se v nich politici hádají, ačkoli o to jde: aby se tam hádali, aby strany byly demokratickými prvky politického systému jako jeho základ. V politických hnutích se nehádají, zato jdou nahoru. Ne proto, že mají lepší programy, ale proto, že jsou hnutími. Srozumitelnými, nehádajícími se spolky kolem nesporného vůdce.

Nemůže být náhoda, třeba přehlédnutí, že s politickými hnutími naše ústava nepočítá, ačkoli v době jejího vzniku (leden 1993) už politická hnutí existovala. „Malý zákon o politických stranách“ z roku 1990 s nimi naopak počítal. Od té doby – za čtyřiatřicet let – se některá hnutí značně přepodstatnila. Nejsou nadacemi, spolky, „nevládkami“. Jsou firmami, nikoli stranami. Zakládají je ti, kteří se zpravidla rovnou stávají vůdci hnutí, jejich majiteli. Dvě hnutí mají dnes významné zastoupení v parlamentu, který je bez věrohodné levice. Sociální demokracii zničil její předseda Miloš Zeman, když už jím nebyl, když se stal prezidentem. Zničil autentickou levici. Není pravda, že pravolevé schéma dnes v politice už neplatí. Platí, že dnes u nás není subjekt, který by na sebe starosti levice bral. Ty, myslím si, tu budou vždycky, jen na sebe budou brát jiné dobové podoby. Ale vždy se bude „bojovat“ za silnější či slabší stát – levice bude pro silnější. A pro vybírání vyšších daní, pro podstatnější přerozdělování. Pro větší míru regulací všeho možného.

Po převratu v listopadu 1989 bylo třeba s příslušným předstihem stanovit, kdo se bude moci účastnit svobodných voleb v červnu 1990. To bylo poprvé v našich moderních dějinách, kdy u nás bylo politické stranictví regulováno zákonem; posléze bylo dokonce podstatně zmíněno v ústavě! Výše připomenutý zákon z ledna 1990 konstatoval, že občané se mohou sdružovat v politických stranách a že výkon tohoto práva slouží občanům k jejich účasti na politickém životě společnosti, zejména na vytváření zastupitelských orgánů státu. Zároveň konstatoval, že k volebním a jiným politickým účelům mohou vznikat také – politická hnutí, v nichž se mohou seskupovat politické strany a společenské organizace, jakož i občané. V závěrečném ustanovení stojí, že za vyjmenované politické strany (strany tzv. Národní fronty), tedy způsobilé účastnit se prvních svobodných voleb, se považují i Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Oboje hnutí.

Jak ony subjekty, „politické strany a politická hnutí“, upravuje naše zákonodárství? Podrobnější než „malý zákon“ z ledna 1990 je zákon o sdružování v politických stranách a hnutích z října 1990. Ten užívá obou pojmů vedle sebe, ačkoli s naprosto stejným obsahovým vymezením! Z existence dvou pojmů, posléze ze dvou faktických subjektů politického života, nevyvozuje nikterak odlišné důsledky. Politické strany a politická hnutí je dvojí, odlišné pojmenování pro volební boj navenek stejných uskupení. Proč dáváme dvě jména témuž?

Ústava České republiky, účinná od 1. ledna 1993, v článku 5 však mluví přece o svobodném zakládání a svobodné soutěži toliko politických stran! Jinými slovy: náš právní řád používá dva odlišné pojmy pro totéž: pro subjekty, které se ve volbách ucházejí o podíl na moci. Podivné. Jde o nepochopitelnou chybu či omyl, přehlédnutí legislativců a zákonodárců? Ne.

Většina hnutí je nepolitických, jsou, tak řečeno, „sociální“: nejrůznější spolky, nadace, „nevládky“ a podobně, které zařazujeme do neurčitého, všeobjímajícího pojmu občanská společnost. Takové spolky většinou různými formami a s různou intenzitou usilují o vliv, nikoli však o moc. Ale podle volebního zákona mohou rovněž usilovat o podíl na moci. Mohou se účastnit voleb.

Ke vzniku politické strany je třeba úspěšně absolvovat náročné, zpravidla několikaměsíční administrativní řízení, končící zaregistrováním (je to tedy liberální, pouze evidenční, nikoli povolovací princip) na ministerstvu vnitra. K založení politické strany je třeba existence tříčlenného přípravného výboru a petice nejméně s tisícem podpisů. A ministerstvem vnitra schválené stanovy.

Hnutí založíte za týden, stranu ne

Politická hnutí vnikají rovněž zaregistrováním, ale významně odlišným. Vznikají totiž jako – spolky! Ke vzniku spolku je třeba toliko tří osob. A formální ověření od soudu, nic víc. Hnutí lze založit za týden, za dva. Politickou stranu určitě ne. Buď to trvá dlouhé měsíce, rok, nebo se to spíš nepodaří.

Jako vůdce (zakladatel je zpravidla vůdce, často i majitel) hnutí budete mít jen malé problémy a snadno je vyřešíte. Ve straně budete mít jako její předseda brzy rivala, pravé a levé křídlo… Budete mít nekonečné trápení: politická strana málokdy není v nějaké krizi, nebojuje s nějakou úchylkou, její předseda jen zřídkakdy nemívá nebezpečného soka.

A v tom je ten náš současný problém. Politická hnutí (tj. ta, která se účastní voleb) se snadno, ba přímo samovolně stávají subjekty vůdcovského typu. Takovými mohou být zajisté i politické strany, viz třeba kdysi německá NSDAP s diktátorem v čele. Vtip je v tom, že politické hnutí může bez překážek vznikat rovnou jako politicko-podnikatelský podnik (i když nemusí být každý zakladatel rovnou oligarcha). Ano, jako firma. Jako Babišovo ANO, jako absurdní Okamurův Úsvit s devíti členy! A kam to dotáhli! Ovšemže ne všechna politická hnutí jsou taková. A naopak ne všechny politické strany se mohou vykázat vzorovou vnitrostranickou demokracií. Dnes je České republice zaregistrováno 81 politických stran a 142 politických hnutí!

Výjimky, pokud jde o demokratické poměry uvnitř politických subjektů, a to oběma směry, lze proto očekávat. Ale troufnu si na zevšeobecnění: v politickém hnutí zpravidla nevznikají žádné frakce, předseda (vůdce, šéf) je nesporný, funkcionáře si vybírá, případně vetuje. Složení kandidátek do voleb je v jeho rukou. Hnutí snadno vymění pravicovou orientaci za levicovou a obráceně. Podle momentální poptávky voličů. To politická strana nemůže. A kritici politiky šéfa nezaloží frakci; v hnutí to nemá naději (vzpomeňme na marný pokus ostravských babišovců; těch, kdo už vystoupili z ANO, je pěkná řádka).

Demokratické poměry uvnitř politických hnutí jsou již způsobem svého vzniku daleko nepravděpodobnější než v politických stranách. Politické hnutí snáz „degeneruje“ na podnikatelský subjekt, pokud tak už rovnou nevznikne. A snáz se v něm prosadí vůdcovský princip. Má ho již genech, ve způsobu zrození. Je dokonale připraveno otevřít se oligarchům, pokud je oni rovnou nezakládají. A co víc: hnutí jsou zrozena k tomu, aby politickou scénu polarizovala, protože nejsou vázána žádným uchopitelným, závazným programem, pořadím priorit.

Musíme se ptát, proč byl pojem „politické hnutí“ 23. ledna 1990 ve Federálním shromáždění uzákoněn jako možný subjekt voleb – přičemž ústavně potvrzen nebyl a nejspíš ani nebude.

Ušito na míru

Byl zkrátka ušit na míru – momentální situaci. Kým? Zcela tehdy ohebné, neúplné Federální shromáždění bylo koncem ledna 1900 složeno převážně ještě z řadových, „neprošvihnutých“ politiků stran Národní fronty – toliko doplněno první vlnou kooptací z posledních dnů prosince 1989, sto třiceti novými, řekněme „polistopadovými“ lidmi. Toto FS zvolilo jednomyslně prezidentem Václava Havla. Schválilo by tehdy snad cokoli!

Kdo a proč „federálu“ předložil předlohu tohoto zákona i s „politickými hnutími“, jací „revoluční“ právníci (patrně z řad amorfního Občanského fóra?), lze jen uhadovat. A proč? Proto, aby se Občanské fórum nemuselo zformovat jako politická strana. Proto, že by to voleb v červnu 1990 nestihlo? Muselo by, kdyby tu byla vůle zákonodárců k takové transformaci. Jenže taková vůle tu nebyla. Ani v řadách stoupenců Občanského fóra, ani u Václava Havla.

„Malý zákon o politických stranách“ schválilo Federální shromáždění 24. ledna 1990, tedy před druhou kooptací (tehdy jsem poslancem ještě nebyl; až od 6. února 1990). Nenavrhli jej s největší pravděpodobností zbylí, vesměs málo výrazní poslanci nekomunistických stran Národní fronty. Za OF byli mezi novými poslanci Zdeněk Jičínský a Vladimír Mikule (oba z pražské právnické fakulty), avšak jejich autorství onoho „malého zákona“ doložit nelze. Jičínský byl typickým reformním komunistou (posléze vstoupil do sociální demokracie). S poněkud autoritářským vystupováním, zároveň s přesnou právnickou dikcí. „Strategicky“ myslel z těch dvou právě jen on. V roce 1960 byl spoluautorem nové, „socialistické“ ústavy. V roce 1968 byl uváděn jako spoluautor „federalizované“ ústavy. V prosinci 1989 přišel s pragmaticky úspěšnou, demokratickému duchu však odporující myšlenkou kooptací. Sám byl totiž roce 1968 jakýmsi právně neexistujícím grémiem vybrán a pak kooptován do České národní rady, aby tu byla při procesu federalizace jako partner již existující Slovenské národní rady. Za rok byl normalizačními politiky neschválen, tudíž „vykooptován“, vyhozen. Jeho motivace k polistopadovým kooptacím byla i osobní: „To, co oni udělali nám (čti: jemu…), teď my uděláme jim!“ Byl jsem přímým svědkem. Chechtal se přitom škodolibě do vousů.

Kooptace byly tedy formou ústavní, obsahem však nedemokratické: noví poslanci nebyli voleni, ale jmenováni a schvalováni těmi, kteří už v zastupitelském sboru byli… Tak či onak kooptace (prosincová 1989 a únorová 1990) posunuly vývoj převratu kupředu.

Už se autorů předlohy „malého zákona“ nelze zeptat, jak to bylo. Václav Havel do této legislativní kuchyně určitě nezasahoval. Všichni věděli, že politické stranictví není jeho šálek čaje. Snad všichni jsme Jičínského inovaci chtě nechtě aprobovali. Nechtěli jsme být revolucionáři. A tak – co zbývalo než tato ústavní fušeřina? Ústavou, ústavním zákonem se přiklopí hrnec s demokraticky nevábnou polévkou…

„Kooptace“ i „politická hnutí jako politická strana“ jsou daně za naši snahu za každou cenu jít ústavní cestou. Které se ale bude říkat „sametová revoluce“. Kooptace byly totiž pokryty jako akty ústavně konformní – staly se novou součástí ústavy z roku 1960. Bylo to proti jejímu duchu; jakkoli byla komunistická, byla to ústava, a pokud jde o parlament, počítala jen s volbami, jakkoli deformovanými. Ne s kooptacemi. A my v OF jsme byli rozhodnuti postupovat ústavní cestou.

Alternativa? Revoluce

Alternativa byla jen jedna – revoluce. Ta však byla v tehdejší československé realitě nepředstavitelná. A i kdyby byla, měla by dříve či později katastrofální důsledky. Jako všechny revoluce. Společnost však slovo „revoluce“ ochotně přijala. Je to slovo, které se ujme nejprve v titulcích zahraničních novinářů a vejde pak do obecného jazyka, pokud možno s nějakým sympatickým, líbivým adjektivem. Kdo hledá, najde! Našlo se: „sametová“, „něžná“ (na Slovensku). Dvě slova, nic víc. „Růžová.“ „Karafiátová.“ „Zelená.“

„Sametová revoluce“ ochotně strávila kooptace poslanců i hnutí jako volební subjekt. Neblahé následky této zbrklé nepředloženosti trvají dodnes.

Proč tomu tak bylo? Inu, protože tu bylo zpočátku mohutné Občanské fórum! Nejsilnější politická síla v zemi. A tato síla se nechtěla stát politickou stranou – k mému překvapení a zklamání. Byl jsem totiž od 15. prosince 1989 na výzvu Václava Havla (a po odsouhlasení koordinačním centrem OF) jejím „představitelem“ – byla to neurčitá, neurčitelná role.

Na začátku ledna 1990 (na druhém sněmu OF) jsem řekl: Chceme jít do voleb, to ale znamená, že ze sebe musíme učinit politickou stranu, restrukturovat naše hnutí ve stranu, zavést individuální členství, zorganizovat se odzdola nahoru, aby každý náš delegát či funkcionář měl doložitelný mandát… Narazil jsem ale na hlasitý, zjevně většinový odpor. Na hučení v sále!

Václav Havel byl tou dobou už „nadstranickým“ prezidentem, který o hnutí, kterému stál původně v čele, nikoli však jako vůdce, ale jako nesporná autorita, přestal jevit zájem. Věnoval se cele zahraniční politice, mimořádně úspěšně! Ale i on byl přesvědčeným „hnuťařem“. Explicitně se vyjádřil například už na prvním sněmu OF 23. prosince 1989 jako host: „… nedoporučuji však, aby se OF samo stalo stranou.“ Jeho slovo mělo tehdy váhu nejvyšší autority. Kdyby býval chtěl, mohl založit politickou stranu a stát se jejím předsedou. Mnozí jej k tomu vyzývali.

Jeho kritici Havlův postoj označovali – spíš postranně než nahlas – ironicky, ale výstižně jako „adhokismus“: když je tu nějaký problém, lidé se spontánně sejdou, zvolí si výbor, předsedu, někde nahoře se zatlačí a problém se vyřeší…, nebo taky ne. Tedy seskupování občanů ad hoc, jen na určitou dobu, k jednomu cíli. Místo dohadování poslanců vládních a opozičních politických stran.

Václav Havel parlamentní systém, politické strany, politický pluralismus na demokratickém Západě pokládal za přežilé. Podle něho bylo potřeba jen ještě jedné strany, která tu vládnoucí bude kontrolovat. Tak to psal už v létě 1968 v Literárních listech v článku Na téma opozice. Potvrdil to ve věhlasném eseji Moc bezmocných z roku 1985.

Ale i kdyby byl pro stranictví, masu těch, kteří se hlásili k Občanskému fóru, by možná nepřesvědčil, ale nás, kteří by tu stranu začali organizovat, určitě ano. On se však o nic takového ani nepokusil. Dokázal by se postavit nestrukturovanému, ale zřetelnému veřejnému mínění, které strany nechtělo? Kdo to dnes ví?

Viděl jsem to docela jinak. Už tenkrát, v létě 1968, když Václav Havel plédoval pro „jednu stranu navíc“, pro stranu opoziční ke KSČ, jsem rovněž v Literárních listech otiskl dva rozsáhlé texty, které jednoznačně mluví o nutnosti politického pluralismu, o svobodné soutěži politických stran, nikoli jen o jedné, opoziční („vůči“ KSČ).

Také Edvard Beneš na konci 2. světové války prosazoval a prosadil v Košickém vládním programu (de facto šlo o novou ústavu) nepolitickou, arbitrárně danou redukci stranického systému, totiž aby politické strany byly jen tři a zakotvilo se to v ústavě (nakonec byly čtyři, ale další už vznikat nesměly). Co horšího, na tom přiškrceném stranictví byl ve společnosti patrně většinový konsenzus. Všechna odbojová hnutí už na začátku protektorátu, pravicová i levicová, psala ve svých programech, že se nechtějí vracet k politickému, stranickému systému meziválečného Československa, protože ten v jejich očích nefungoval a v dobách Mnichova zcela selhal. Je to pochopitelné? Určitě je. Ale bylo to pro budoucnost nešťastné předsevzetí, řeknu, že osudově chybné.

Když jsem se se začátkem února 1990 stal předsedou vlády České republiky a jako „představitel OF“ jsem z té funkce odstoupil, do čela hnutí byl doslova dostrkán Jan Urban, který se té roli bránil a rovnou řekl, že funkci tedy bere, ale hned po volbách jako předseda skončí. Do voleb šlo OF pod jeho vedením s heslem „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“. A s tímto heslem vyhrálo volby s nadpoloviční většinou.

Dnes vím, že to heslo, které se všem líbilo (jeho autorem byl Vladimír Železný), bylo pro demokratický politický systém na desítky let dopředu zcela destruktivní. Ale nevzpomínám si, že bych se proti němu hlasitě ohrazoval, protože jsem si také přál, abychom vyhráli… To jsem už rezignoval na naději, že se staneme stranou. Můj hlasitý protest by nejspíš znamenal zásadní rozkol v Občanském fóru: byl jsem přece tehdy předsedou vlády České republiky! Mocensky nejsilnější figurou nejsilnějšího politického subjektu v zemi…

O politickém stranictví jako o nezbytném předpokladu demokracie jsem přitom mnohokrát psal doma – nejen v Literárních listech, ale potom v samizdatu a v exilových periodikách. O soupeření stran, nikoli hnutí! Musím dnes říct, že toto mé mlčení na zlomu let 1989 a 1990 bylo nejspíš selháním. Ale i kdybych neselhal, nebyl bych měl šanci stranu, stranictví ve svém okruhu prosadit.

Po volebním vítězství OF v červnu 1990 stál v čele hnutí triumvirát: opět totiž nikdo nechtěl být předsedou, vůdcem. Ale chtěl to Václav Klaus, který si z hnutí, ve kterém se stal předsedou (už na podzim 1990), „vyloupl“ silnou, nějaký čas úspěšnou politickou partaj – Občanskou demokratickou stranu. Naším „hnuťařským“ protikandidátem byl tehdy, příznačně, filozof Martin Palouš…

Václav Klaus v devadesátých letech na domácí frontě nad Václavem Havlem zvítězil – ne problematickou kuponovou privatizací, nýbrž pochopením a dovedným využitím stranictví. Václav Havel se postupně od domácí politiky odvracel a vydal se do světa zlepšovat jej. A dnes říká Václav Klaus v Respektu, že devadesátky prý vyhrál se svou koncepcí občanské společnosti („nepolitické politiky“) – Václav Havel… Oba byli vítězové?

Byl jsem u toho všeho. Přímo do toho vtažen. Vtažen do něčeho, s čím jsem bytostně nesouhlasil. Jak jsem tomu Občanskému fóru mohl být „představitelem“, když jsem byl v rozporu s jeho většinovou vůlí? Nevěděl jsem si rady, věděl jsem jen, že to skončí špatně, tedy já určitě. Naštěstí, ale jen pro mne, prvních pět našich členů české vlády (té republikové, v rámci federace) začalo naléhat na prezidenta Václava Havla, aby svou autoritou nějak zařídil (ústavně samozřejmě možné nebylo donutit někoho k okamžité dobrovolné rezignaci), že její předseda, komunista František Pitra, bude na svou funkci rezignovat. A aby na jeho místo posadil mne. Tehdy se mě Václav Havel zeptal (cituji podle zvukového záznamu): „Petře, vidím, že tě to OF už se..., že jo?“ A já mu němě přitakal…

Z hnutí do vlády

Ale bez vůle a iniciativy Václava Havla by se to nestalo, protože Pitra by v té funkci seděl ještě pár týdnů. Nabídl mu jakousi bezvýznamnou, ale přece jen existující funkci – cosi jako česko-bavorská komise pro spolupráci v zemědělství… Za pár dní jsem byl zvolen předsednictvem České národní rady předsedou vlády České republiky. Tak jsem s Havlovou pomocí neslavně utekl z hnutí, budoucího vítěze voleb, do vlády, která v červnu 1992 prohraje volby. Ale já to hnutí nechtěl a ono by brzy nechtělo mne.

Až po těchto prohraných volbách (chybělo nám pár desetin procent) se Občanské hnutí zorganizovalo v politickou stranu. Ve „svobodné demokraty“. To už ale bylo pozdě. V tomto uskupení jsem samozřejmě z loajality zůstal, už jen jako místopředseda. Předsedou byl zvolen Jiří Dienstbier. A byli tam vedle Jirky moji přátelé, nejen političtí, Pavel Rychetský, Dagmar Burešová, Jana Ryšlinková, Tomáš Sokol, Martin Bursík a mnoho, mnoho dalších skvělých lidí, které jsem měl rád. Tato strana skoro nepozorovaně zanikla někdy v létě 1996, jaksi se rozplynula.

Václav Klaus restrukturalizaci své větší poloviny Občanského fóra v ODS udělal včas. Za to si i dnes zaslouží uznání. Byť jsem s ním už skoro v ničem jiném, než že mají o moc soupeřit politické strany, nesouhlasil. A byť byl jako předseda ODS stále zjevněji také – vůdcem. Pak ovšem, když jím už nebyl, Občanskou demokratickou stranu systematicky deptal – v paměti je jeho shazování Mirka Topolánka. Stejně tak si počínal Miloš Zeman, když přestal být předsedou sociální demokracie. Ten byl ale úspěšnější než Václav Klaus: „svoji“ stranu dokázal skutečně zničit – když už nebyla „jeho“. Především Bohuslava Sobotku se s napřaženou holí v přímém televizním přenosu pokoušel zničit; a posléze se mu to podařilo.

Bylo pro naši společnost tragické, že Václav Havel a Václav Klaus, dvě nejsilnější, charismatické osobnosti, viděli základy demokratické politiky diametrálně odlišně. Václav Havel se svou „nepolitickou“ horoval za občanskou společnost a strany takříkajíc „nemusel“, zatímco Václav Klaus pokládal občanskou společnost přímo za podvratný živel (kdo o něco usiluje, má si založit politickou stranu, ne vyvíjet tlaky na parlament) a spoléhal výlučně na soutěž politických stran. Oba po léta tlačili na pilu úplně špatně, totiž proti sobě. Miloš Zeman potom prosazoval klausovské nepřátelské vidění občanské společnosti navíc ještě vulgárně.

A tak „devadesátky“ vyhrál Václav Klaus. Václav Havel po čase vyklidil domácí pole nedokonalých institucí a stran, které mu nevoněly. S výjimkou Ústavního soudu a referenda se věnoval vylepšování světa. Z jejich souboje, souboje dvou alfa samců, zůstalo nepřehledné bitevní pole se spoustou obětí a s chabými stranami. Bitevní pole pro občana iritujícím způsobem nepřehledné.

Klasické politické strany (když ne masové, tak početné, s vnitřní demokracií) my zkrátka neumíme. Neuměli jsme to dřív a neumíme to ani dnes. Proč? Nemáme je rádi: pořád se tam hádají… V hnutích se nehádají, všechno rozhodně šéf, vůdce.

Po staletí jsme jako národ a pak jako stát žili s existenční tísní. Měli jsme a dosud máme větší starosti s hrozbami zvnějšku, skutečnými i existujícími jen v našich hlavách, než o demokratickou politiku doma. Němci, Maďaři, dnes pro některé EU, Putinovo Rusko…, imigranti. Neměli jsme po většinu času přátelské vztahy s nikým ze svých sousedů. Tedy obavy, strachy, leckdy odůvodněné, ale často i vštípené politickými manipulátory, o samou existenci národa, státu. Národa, který se dlouho neuměl pochopit jinak než jazykově, čímž si z těch, kteří mluvili jinak než česky, dělal nepřítele.

Ty strachy, obavy z těch, kteří mluví jinou řečí, byly a jsou nejúčinnějším prostředkem, jak chtě nechtě eliminovat politiku jako garanci svobody, totiž jako podnikání, které se musí řídit pravidly, jež jsou pevná, jistá, přičemž výsledky toho podnikání musejí být právě proto nejisté. Jako občanské, nikoli národovecké soupeření o ideje, o ideály. Ale také proto, že jsme tak málo ochotni vstupovat do stran. Protože by nás tam čekala nelehká práce a veliká ztráta času, zato žádná jistota, že uspějeme.

Ukáznění zaměstnanci firmy

Ale kdo to udělá za nás? Obávám se, že ti se vždycky najdou. Založí si přes noc politické hnutí, vytvoří populistický heslář, z členů učiní ukázněné zaměstnance firmy (o Babišovi jeho lidé mluvili jako o „šéfovi“) a my se budeme velmi brzy divit, kam nás, většinově demokratické, západně orientované občanstvo, strhnou volební výsledky. Platí známé: K tomu, aby zlo zvítězilo, stačí, aby dobří lidé nedělali nic...

Lze s tím žít, bez ideálů, bez hodnotových priorit, kdy se v politice odvážně prosazuje to, co je ve veřejném zájmu obecné dobro, bez ohledu na to, kolik to přinese bodů, hlasů ve volbách. Snad takto dobře rozumím současně nadužívanému, ale nevysvětlovanému sousloví „hodnotová politika“. Jako že jedná na základě dohodnutého pořadí cílů, takže je pak nutno ostatní cíle obětovat ve prospěch toho vyššího, a to bez ohledu na to, jaké to přinese výsledky ve volbách (slova „obětovat“, „oběť“ jsou tu podstatná). Kdo to dnes v parlamentu dělá?

Dá se žít bez politických stran, které by za takovými cíli, ideály, dejme tomu hodnotami, dokázaly riskantně stát. Takže vlastně bez politiky; spory zůstanou, i urputné, ale půjde přitom jen o – provoz. O administraci rozpočtových daností. O provoz státu ze dne na den. O daně, důchody, subvence, dotace. O toliko „parametrické“ změny, balíčkování (protivné slovo): někde peníze ubrat, jinde přidat. Dneska tak, zítra jinak. Jaké oběti?

Je to lepší než diktatura či války. Ale kdyby k nám válka dorazila, ukázalo by se, že bez ideálů, za kterými stojí zorganizovaná strana, či lépe strany, jsme už předem poražení. Jako ostatně v minulosti skoro vždycky.

Vzpomínejme, opakujme si, jak co bylo, jací jsme kdo byli, a snažme se tomu porozumět. Té „závislosti na cestě“, kterou jsme ušli – anglosaský historik by řekl past dependency. Anebo radikální „vše, co bylo, teprve bude“. Jako vyhrocenou variaci známého „Ti, kdo si nepamatují svou minulost, jsou odsouzeni si ji zopakovat“.

Odpovědnost za omyly otců

Ještě máme v minulosti hodně toho, co se dovídat, co se nám zatím dovídat nechce. Ale sociální psychologie se shoduje na tom, co znamená zralá osobnost, a analogicky, co je zralá společnost: je to takový jedinec, taková společnost, která přijímá odpovědnost za omyly nejen své, ale i svých otců a dědů. Tak jako každý z nás, kdo usiluje být zralou osobností. A jednat podle toho. Kultivování paměti je jednou z cest, jak se dobrat kořenů společných starostí a společným úsilím pak měnit to, co každodenní provoz státu přesahuje. Jak se dobrat aspoň přibližných odpovědí na gauguinovské otázky: Kdo jsme, odkud a kam jdeme? Zatím jsme pořád ještě jen národ, který se bojí víc o sebe před „cizími“ než o spořádaný právní stát, ve kterém žije.

A tak se nejspíš nevědomě blížíme k takové společnosti, v níž její většinu pravděpodobně dokáže fascinovat a získat na svou stranu charismatický vůdce hnutí, které vyroste přes noc, a ten vůdce bude pravděpodobně nějaký oligarcha. Bude zas, jako obvykle, strašit a slibovat. Před námi je společnost, která bude ochotna postrádat slušného, ale možná nudného předsedu jakési partaje.

Protože jinak by museli schopní a slušní lidé do stran vstupovat a pracovat v nich. A nemuseli pak pozdě honit bycha. Ústavní cestou to ostatně ani nelze: vyloučit samu možnost zakládat hnutí, která se hodlají chovat jako politické strany. Jako nelze měnit pravidla hry uprostřed zápasu. Anebo lze?

Bez řádných stran a kontroly moci, kterou vykonávají tím, že se ve svobodné soutěži ucházejí o moc, jsme v nebezpečné fázi soutěživé „hry“ o moc, protože hrajme na jednom hřišti hry docela odlišné. My, členové a voliči politických stran, hrajeme dejme tomu počestnou českou házenou, zatímco voliči a členové hnutí v čele s vůdcem hrají nějakou jinou hru: na jiném hřišti, s jinými pravidly. Třeba americký fotbal. Hrají v ní stále větší roli peníze, velké peníze, miliardy. A menší nebo žádnou roli hrají hodnoty, ideje, ideály. Je to často špinavá hra.

Co tedy dělat? Zvýšit státní příspěvek všem politickým stranám (podle ústavy, tedy jen jim, a ne hnutím!) v závislosti na počtu členů (jako je tomu ve Švédsku). Odejmout příspěvek hnutím by bylo v obecném zájmu, nikoli jen v zájmu stran.

Jenže džinové jsou z lahve dávno vypuštěni. My sami jsme je vypustili na samém začátku změn, kterým někdo stále říká revoluce. A ústava na ně jen bezmocně hledí. Jenže ona víc udělat nemůže. My musíme něco udělat. Zahnat džiny zpátky do lahve, jak známo, nelze. Můžeme jim jen přistřihávat křídla, aspoň trochu; jak to jde. Nejlépe by bylo je porazit – probudit všechny zodpovědné síly v zemi a voliči politických stran je porazit. A pak legitimně změnit volební zákon. Vypustit z něj hnutí.

Skeptický čtenář se ušklíbne: No a co? Babiš a Okamura pak snadno transformují svá hnutí v řádné politické strany... Jistěže. Napsal jsem přece, že džina do lahve už nenacpeme. Od toho je džinem. Jinými slovy: za chyby se platí. Ale tyto „nové“ politické strany budou muset mít demokratické stanovy. Začnou mít potíže – obvyklé potíže politických stran. Když nebudou slábnout, určitě nebudou sílit. Ale hlavně: žádná další hnutí, toxická už ze své podstaty, napříště do voleb vstupovat nebudou.

Ano, pokrok se nekoná, tento svět je čím dál tím nedokonalejší. Jiný ale nemáme. Jsme v něm doma. Aspoň doma si přece nebudeme slibovat nemožné.

Postskripum

V neděli 3. března se tu a tam vzpomnělo na Karla Kryla, nikoli jen na jeho smutný odchod ze života, ale na jeho smutné odcházení – z jeho jen zprvu plných polistopadových jevišť jako zahořklého „kverulanta“ (jeho slovo). Kryl se nesmiřoval, zkratkou řečeno, s „prolínáním starých a nových struktur“. Byl zklamán z polovičatosti převratu (ale převraty už takové bývají). A já si uvědomil, že jsem něco velmi důležitého ve svém předchozím textu nedořekl.

Disidenti, jejich velká, či spíš nejaktivnější část se vskutku rozhodujícím dílem podíleli na tom, že listopad byl „jen“ převratem, což implikuje ono „prolínání“. Jiný básník (Jiří Dědeček) se ptá, jestli jsme to s tím „sametem“ nepřehnali, a varuje: Nebo zametou oni s námi! Heslo „Nejsme jako oni“ se sice spontánně objevilo na transparentech nejen na Václavském náměstí (nebylo vymyšleno v koordinačním centru Občanského fóra), ale vyjadřovalo postoj disidentů, myslím především chartistů. My nebudeme jako oni, budeme postupovat podle platného práva, pokud jej nestačíme měnit, pak podle vašeho práva…

A pozor, teď přijde ta osvětlující pointa P. S.: … My totiž nemáme zapotřebí teď, po pádu režimu, dokazovat si svoji statečnost, rozuměj tvrdost vůči lidem starého režimu, my jsme ji dokazovali, když jste vy, dnes radikální křiklouni, byli zalezlí, nepřidali jste se k nám, když jsme to tolik potřebovali. Vy svoji odvahu dokazujeme radikálností až dnes, když odvaha zlaciněla… Vy, kteří jste nás nechali ve štychu!

Tento postoj zaujal explicitně už krátce před listopadem Petr Uhl, když napsal otevřený dopis Vasilu Biľakovi (volně parafrázuji): Vy, pane Biľaku, budete nakonec potřebovat nás, abychom vás ochránili před šibenicí… Musím připustit, že jsem tento postoj sdílel. Osamělost nepočetného disentu stvořila v něm ale nejen hrdost, ale často i cosi jako zatvrzelou pýchu těch, kteří mají čisté svědomí… a nemusejí být radikální teď. Hrdost, pýchu pochopitelnou, která ale ve svých důsledcích nemusela být vždy dobrým politickým rádcem.

A tak na jedné straně stvořila doba popřevratová radikalismus konformních, někdy zcela pošetilý, na druhé straně brzdivou pýchu zraněných tou dlouhou osamělostí, která se tomu radikalismu stavěla teď jako hráz. Setkání těchto dvou stále nepojmenovaných psychologických, morálních, ale ve svých důsledcích politických postojů vedla k onomu „prolínání struktur“, které tak hnětlo Karla Kryla, ale zdaleka nejen jeho. K oné stále opakované údajně nedostatečné vůli k „vyrovnání se s minulostí“.

Oba polistopadové postoje byly přirozeným, pochopitelným výronem dvou míjejících se postojů české společnosti k normalizaci (takzvanou šedou zónu spolupracující s disentem beru v úvahu, ale i s ní zůstal disent nepatrnou minoritou). Jejich vektorový součet na jedné straně ochránil právo před jeho radikalistickou destrukcí (jedinou výjimkou byly zmíněné parlamentní kooptace), avšak vedl, nejen u Kryla, ke zklamání, které doznívá dodnes.

Zkrátka: disidenti brali celou transformaci víc osobně, vlastně sobecky, než bylo záhodno, a většinová společnost zas odmítala připustit si hanbu své rezignace. Brzdění jedněch (malé menšiny) a radikalismus druhých (aktivní části veřejnosti, dotud ale mlčící) vydaly ze sebe nejen obranu před destrukcí právního řádu, ale i pachuť, která mnohé, nejen Karla Kryla, zklamávala. Jeho ale až k smrti. Byl jako geniální básník intuitivním, a tak nejcitlivějším svědomím české společnosti. Nakonec tedy její obětí. Nás všech.

Za všechno se vždycky platí. Tentokrát za setkání pýchy osamělosti statečné menšiny s radikalismem části ohnutých zad většiny.