Zásadní slovo filozofa. „Bělohradskiánský obrat“

Glosa Petra Pitharta vychází v aktuálním Týdeníku Echo jako reakce na text Václava Bělohradského „Zahyneme na naši největší ctnost?“ v čísle 40/2024.

Prožíváme nekonečnou honbu za dezinformacemi. Ty nám totiž rozkládají tu naši liberální demokracii. Honbu na jednotlivé jejich exemply, na jejich množírny, ale hlavně na jejich definici. Když ta bude vágní, jako je dosud, nebudeme moci na ni vypustit psy státní moci – cenzuru a trestní postihy. Ušijme aspoň přibližně přesné skutkové podstaty trestných činů. Nasadili jsme na to štrikování další úředníky na sám Hrad.

Bělohradského velký obrat nám ale říká, že problém není v nabídce, nýbrž v poptávce po té nepolapitelné pandemii. Kdo její viry potřebuje k přežití s pocitem, že má nad státem a vůbec nad jakýmkoli establishmentem vrch, nad světem, který na něj kašle? Ustavuje se konsenzus, že jsou to lidé nesložití, někdo řekne hloupí. Jiný ještě něco silnějšího. Ale jsou vskutku takoví? Někteří určitě. Ve své většině jsou však evidentně nějak opuštění, zranění a často za to nemohou. Věří zas jen podobně opuštěným a zraněným a bohužel i těm, kteří se za ně vydávají a získávají jejich hlasy ve volbách.

Máme je přesvědčovat, mluvit jejich řečí? Vždyť to neumíme. O empatii k nim se však musíme aspoň pokoušet. To není věc dikce, spíš moudrosti, která se někdy i k nám dostavuje. Myslím si, že jen tehdy, když vážíme naše chyby, selhání. Ne naše úspěchy. Vydejme počet ze zkušenosti našich chyb, opomenutí, selhání. Ne z našich úspěchů, ty nejsou sporné.

Bělohradský základní, „skandální“ dysfunkce systému vypočítává: vzrůstající nerovnost a ekologická krize – sem už patří masová imigrace. Jsou to takové krize, které do našeho liberálního systému nikdo zvenku nevnáší, ani divize placených rozesíračů.

Zranění těmito dysfunkcemi hladoví po informacích, které se systému vysmívají nebo mstí – na víc mnozí z nich nemají. Bělohradský je také mezi zraněnými, jinak ovšem má na rozdíl od většiny obětí dar svou učenou dikcí se nad ně povznést tím, že je lapidárně pojmenovává. Kdo tento dar drsné, přímé, jakkoli složité řeči nemá, poptává „splašky minulosti“. Rasovou nenávist, konspirace, popírání holocaustu…

Ale i my, privilegovaní, na dobrém místě světa, s pevnými či slušnými platy, jsme přece také každý nějak zranění. Totiž nepřiznávanou spoluzodpovědností za stav světa, země: málo jsme řvali, když krize nastupovaly, když bylo ještě možné se jim postavit. Kdo se cítí být bez viny, je sám intelektuální dezolát. Neschovávejme se kouzlením se slovy před těmi, které předstíráme oslovovat. Jsme mezi nimi, jen jinak zranění, jinak hříšní, jen o tom nechceme slyšet. Také jsme leckdo propagovali něco, co se ukázalo být pomyslem. Dnes by se řeklo dezinformací… Nebo mlčeli.

A my se pak ze zoufalství vydáváme na lov definic. Abychom tu havěť dezinformací mohli legálně hubit jako krysy v kanálech. A zase jednou tak bezděčně pomohli hluchým erárům celého světa.