„Daňová zátěž zaměstnanců je obrovská. Nedivme se, že utíkáme do švarcsystému“

Zdanit více práci, nebo vytvořený majetek a bohatství? To je důležitá otázka při nastavování daňového mixu v každé zemi. U nás zrušení tzv. superhrubé mzdy ještě zesílilo tvrzení, že jsme zemí s nízkým daněním příjmů. Problémem jsou ale naše velmi vysoké odvody na pojistné. Podstatně větší část daňové zátěže u nás připadá na zaměstnance. Je ale na společnosti, aby se shodla na tom, jakou míru přerozdělování chce, říká k tomu v rozhovoru pro Echo24 hlavní ekonom Roklen Pavel Peterka.

Pojďme si na začátek říct, co s daněním příjmů udělalo zrušení tzv. superhrubé mzdy před třemi lety. To je něco, v čem dosud mnoho lidí nemá zcela jasno. 

Změna nastala v základu daně. Superhrubá mzda se nijak nezrušila, ale daň z příjmu se počítá z jiného základu. U tzv. superhrubé mzdy do základu vstupovaly hrubá mzda zaměstnance a k tomu pojistné placené zaměstnavatelem (24,8 procenta z hrubé mzdy na sociální pojištění a 9 procent na zdravotní pojištění, pozn. red.). Jde o celkovou částku, kterou zaměstnavatel vydá na mzdu zaměstnance, tedy jeho mzdový náklad. Například pokud bychom počítali s průměrnou hrubou mzdou 42 700 korun, tak nad to zaměstnavatel zaplatí ještě dalších 14 500 korun na pojistném, takže dohromady je na částce přes 57 tisíc. Až z této částky se pak počítala daň z příjmu 15 procent a zaměstnanecké odvody na pojistné (6,5 procenta z hrubé mzdy na sociální a 4,5 procenta na zdravotní pojištění) a po odečtení zbyla čistá mzda.

Teď se daň z příjmu a zaměstnanecké odvody počítají z hrubé mzdy, tedy z nižšího základu. Co ta základní sazba daně z příjmu 15 procent – je nízká, nebo vysoká?

Sazba samotná je spíše nízká. Tady je ale důležité uvědomit si, že kvůli našemu širokému portfoliu různých daňových slev na dani z příjmu dochází k tomu, že jen 70 procent zaměstnanců na této dani ročně zaplatí více než deset tisíc korun. A pouze tři procenta zaměstnanců zaplatí více než deset tisíc měsíčně. To způsobuje trochu podivný výsledek, že stát na této dani ve finále vybere „pouze“ zhruba 135 miliard. A problém nastává v tom, že sazba daně z příjmu je nižší než sazba u kvazidaní, tedy u těch odvodů na pojistné. Na ně žádné slevy uplatnit nelze.

Zatížení práce stále nad průměrem EU

Takže odvody na sociální, zdravotní a od letošního roku i na nemocenské pojištění, což jsou jinými slovy také daně, způsobují to velké daňové zatížení práce.

Ano, povinné odvody určitě mají charakteristiku daně. Navíc u odvodů nastává zvláštní situace, pokud dojde k překročení nastavených stropů (maximální výše vyměřovacího základu pro povinné odvody na sociální zabezpečení byla loni 1 935 552 korun, pozn. red.). Začne sice platit „milionářská“ daň (sazba daně 23 procent u příjmů nad trojnásobek průměrné mzdy), ale platby na sociální pojištění už se od určité výše příjmů nezvyšují. To je sice případ jen zlomku zaměstnanců, ale faktem je, že celkové zdanění práce u těch nejbohatších paradoxně klesá. V nějakých vyhrocených situacích tak může být v procentním vyjádření dokonce nižší než v případě průměrné mzdy.

Vrátím se ale ještě k té celkové výši odvodů. Jak jsme zmínili, nejen zaměstnavatel, ale i zaměstnanec odvede další částky. Na sociálním pojištění je to 6,5 procenta z hrubé mzdy, na nemocenském pojištění je to 0,6 procenta a na zdravotním 4,5 procenta. Když toto všechno poskládáme, ukazuje se, že to je z pohledu celkového zdanění práce opravdu ta klíčová složka. To, zda bude samotná sazba daně z příjmu 15 nebo 17 procent nebo ještě víc, nebude mít tak zásadní vliv. Problémem jsou vysoké odvody. Jenže i přesto je nás důchodový systém v deficitu a chybějící prostředky se musí doplácet z dalších daňových příjmů. U zdravotního systému je situace podobná, dokola se opakuje, že je podfinancovaný a je že je třeba do něj investovat.

Jak by se tedy muselo kompenzovat případné snížení odvodů na pojistné pro zaměstnance?

Debata o tom, jak nejlépe nastavit daňový mix, je náročná. Daňová kvóta (jde o podíl daní na HDP, pozn. red.) je u nás nižší než v zahraničí. Zatížení práce je však u nás stále nad průměrem EU, nikdy se nedostane pod něj. Podstatně větší část daňové zátěže tedy u nás připadá na zaměstnance. Je ale na společnosti, aby se shodla na tom, jakou míru přerozdělování a jakou míru veřejných služeb chce mít, a v souladu s tím by se upravil daňový systém. Ve volbách se ale ukazuje, že veřejnost spíše chce větší míru veřejných služeb s vyšší kvalitou. Pak se ale musíme bavit o tom, kde peníze na to chceme vzít. U nás opravdu malá část celkového zdanění dopadá na zdanění majetku. To vede k situaci, že u nás odevzdává státu více, tedy je na tom hůř, ten, kdo má vyšší příjem a majetek v nízké hodnotě. Ne člověk s podprůměrnou mzdou ale s majetkem vysoké hodnoty.

Máme tu tedy možnost dále vysoce daňově zatěžovat práci a majetek nechat „stranou“, a nebo se na to podívat z jiných hledisek. U nás je zdanění majetku tak extrémně nízké, že je otázkou, zda vůbec pokrývá náklady na veřejné služby s tím spojené a zda tyto náklady spíše nedotují zaměstnanci ze svých příjmů.

Vysoké zdanění práce je pro zaměstnance samo o sobě také přeci demotivující.

Může demotivovat jak při vstupu na trh práce, tak třeba při přibírání si dalších úvazků. Zároveň to může vytvářet motivaci k tomu vstupovat do šedé ekonomiky a do u nás velmi populárního švarcsystému. V České republice jsou miliony živnostníků, ale velká část z nich jsou tzv. kancelářští živnostníci, kteří nemají zaměstnanecký poměr jen kvůli tomu, že zaměstnavatel by na ně měl příliš vysoké mzdové náklady.