Předpokladem přežití je boj. Jako ve starém Řecku

KOMENTÁŘ

Předpokladem přežití je boj. Jako ve starém Řecku
Vždy je vhodné učit se u starých Řeků, jejichž civilizace nebyla (až na pár nepodstatných technických záležitostí) o nic méně „vyspělá“ než ta naše současná, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

To, co se právě děje se světem, vyvolává obavy snad i u chladnokrevnějších lidí, než jsou komentátoři a glosátoři. Nejde o to, jestli jsme, nebo nejsme ve válce, potenciálně jsme, ale o to, že je stále patrnější, že tím, co určuje podobu světa, je – a stále více bude – neúprosný boj o moc. Nedá se nic dělat, pravdu měl Darwin, když objevil (nebyl první), že lidská společenství jsou uspořádána za účelem vzájemné „soutěže“ o zdroje, přičemž pravidla, podle nichž se hraje, určuje ten nejsilnější. Bohužel.

 

Co je smyslem té soutěže, to darwinisté také vědí. Je to snaha o přežití a pokračování další existence rodu, kmene, národa, říše. Ti úspěšnější mobilizují energii v zájmu ovládnutí zdrojů, podrobení jiných, zlepšení bezpečnosti, životního prostoru, hmotného blaha. Když se jim to podaří, vznikají civilizace a rozvíjí se kultura, která dodává pro tuto agresi vznešené pojmy, legendy a ideály, které pak v souhrnu tvoří slavné a velké dějiny. Předpokladem historické slávy a paměti je úspěšné násilí, leckdy i kruté prosazení vůle, se kterou se rozdrtí odpor, podmaní protivník, rozbije a zničí soupeř. Na mrtvolách a hrobech poražených se pak lze zabývat abstraktními pojmy, snít o spravedlnosti a třeba i o věčném míru. Ten je samozřejmě iluzí, ale chvíli se taková přestávka v boji hodí, třeba k utěšení vdov a sirotků.

Vždy je vhodné učit se u starých Řeků, jejichž civilizace nebyla (až na pár nepodstatných technických záležitostí) o nic méně „vyspělá“ než ta naše současná – spíš byla „vyspělejší“, neboť třeba s průměrným athénským Řekem, jeho dovednostmi, zájmy, přehledem by se náš průměrný současník mohl těžko rovnat. Řekové byli přitom vlastně v permanentní válce. Stav míru byl vždy jen krátký a vlastně výjimečný. Nejdříve si invazivní řecké kmeny podrobily původní obyvatelstvo (mykénskou kulturu, která ovšem válčila s Krétou), a sotva se usadily, daly se do bojů mezi sebou. Válčily mezi sebou, dokonce i když je smrtelně ohrozili Peršané, které hrdinně porazily, ale sotva pohřbily své mrtvé, daly se znovu do bojů (peloponéská válka), ve kterých se téměř vyhladily: odhaduje se, že jen pokud jde o Athény, tak v ní zahynulo třicet tisíc dospělých mužů, což byla jedna pětina obyvatelstva, asi jako ztráty Německa v první a druhé válce. Celé páté století před Kristem, tedy v nejslavnějším období klasického Řecka, probíhaly mnohdy zuřivé boje, které bychom mohli nazvat bratrovražednými, neboť Řekové v městských státech dobře věděli, že patří k sobě, mluví stejným jazykem, vyznávají podobné bohy, vedou velmi podobný způsob života (Sparta se trochu odlišovala), ale to jim nebránilo v tom, urputně se jeden s druhým utkávat, jako by bez toho byla existence nemožná a oni sami si ji snad ani nedovedli představit.

Něco ale přece jen bylo tehdy výrazně jiné. A nešlo opět o techniku, tedy o zbraně a výstroj: ta samozřejmě byla úplně jiná, ale zabíjet se s ní dalo též velmi úspěšně. Odlišné bylo něco jiného: to, že neexistovala propast mezi umělou mravností mírové „civilizované“ společnosti a bezuzdnou destrukcí všeho, jakmile válka vypukne. Staří Řekové vyrostlí od mládí na Homérově Iliadě na rozdíl od „moderního“ člověka (vyrostlého na počítačových simulakrech) věděli, co to válka je, jak vypadá, jak se válečníci chovají, kolik krve u toho prolejí. To je neučinilo mírumilovnějšími, ale dalo jim představu, že začít a pak vést válku něco opravdu stojí.

×

Podobné články