Tisk peněz už zase má důsledky

Poslední týden byl nabitý makroekonomickými událostmi a daty. Část zpráv přišla z USA, část z Evropy. Ale zajímavé je, že v hlavních trendech se obě sady dat shodují. Už nějakou dobu přicházejí z obou stran Atlantiku data, která se zdají potvrzovat menší, nenápadnou skoro-stagflaci. Tedy kombinaci stagnace či nízkého růstu ekonomiky a současně vyšší inflace. Nejde o nic velkého, ani vývoj HDP, ani vývoj inflace nejsou tak extrémní, aby na sebe přitahovaly pozornost. Ale přeci jen hospodářský růst je nižší než dlouhodobý normál a inflace je naopak vyšší než dlouhodobý normál.

Už ve středu přišla statistika spotřebitelské inflace z USA, která ukázala, že meziroční tempo růstu spotřebitelských cen v listopadu zrychlilo na 2,7 procenta. Ve čtvrtek pak přišla zpráva, že výrobní ceny v USA rostly v listopadu meziročně o 3,0 %, tedy více, než se čekalo. Ale naproti tomu nové žádosti o dávky v nezaměstnanosti v USA v týdnu do 7. prosince dosáhly 242 tisíc, což bylo více, než se čekalo. A vysoký počet dávek v nezaměstnanosti je neklamným znamení pomalejšího než očekávaného hospodářského růstu. Výraz „stagflace“ by rozhodně byl silným slovem, o stagflaci bychom mohli mluvit, teprve pokud by hospodářský růst byl nulový. Nicméně tady jde o něco jiného: Daleko obvyklejší je situace, kdy buď je zrychlující hospodářský růst doprovázen zrychlující inflací, anebo obojí zpomaluje současně. Jenomže tady se děje opak, obojí jako kdyby zdánlivě šlo proti sobě.

A podobná situace panuje i v Evropě. Míra inflace v eurozóně se teprve v září tohoto roku, poprvé od poloviny roku 2021, dostala pod dvouprocentní cíl ECB. Nicméně už v říjnu inflace znovu vzrostla na dvě procenta a v listopadu se podle předběžných údajů zvýšila na 2,3 procenta. A že je hospodářský růst eurozóny mizerný, o tom nikdo nepochybuje. Opět tedy platí, že inflace je moc vysoká na tak slabý růst, anebo obráceně výkon ekonomiky je až moc nízký na tak vysokou inflaci.

A přesně to samé můžeme říci i o České republice. Inflace ve výši 2,8 procenta sice není katastrofou, nicméně má sklon pomalinku růst a k tak relativně vysoké inflaci by pasoval mnohem vyšší hospodářský růst než ten stávající, který to za celý rok 2024 nejspíš vytáhne zhruba na procento.

Jak je to možné? Je to tím, že většina toho upachtěného růstu je koupená na dluh. Bidenova administrativa se dopustila historicky rekordních státních výdajů. Také v české ekonomice jsou za Fialovy vlády výdaje z rozpočtu enormní. V obou těchto ekonomikách lze odhadovat, že hospodářský růst by byl blízký stagnaci, pokud by si jej vláda takto nekupovala na dluh. Jenomže současně vedlejším efektem těchto enormních vládních výdajů do ekonomiky je vysoké množství peněz v oběhu. A tato vysoká peněžní zásoba způsobuje – inflaci.

Vlastně nejlépe je to vidět v případě eurozóny a Evropské centrální banky (ECB). Ta se čtvrtečním snížením její základní úrokové sazby o 25 bazických bodů na 3,15 % vlastně „prořekla“. Doprovodila to řadou slov o tom, jak prý "proces dezinflace je na dobré cestě.“ Jenomže my jsme právě před chvílí řekli, že inflace v eurozóně v posledních dvou měsících naopak vzrostla, takže to není pravda. ECB je ale přitlačená ke zdi. Musí snižovat úrokové sazby, i když nechce, jinak si to šeredně odskáče například Francie, která začíná mít obrovský problém se svým rozpočtových schodkem. S vyššími úrokovými sazbami by to neufinancovala. Takže ECB musí tlačit peníze do oběhu. Už zase. A už zase tím podporuje inflaci.

A úplně stejně, jako před pandemií, tato inflace je prozatím viditelná zejména v cenách cenných papírů a nemovitostí. Ale to je jen dočasné.