„Miluju tuhle Dannyho trapnost.“ Debata o Josefu Škvoreckém, inženýrovi lidských duší

Zanedlouho se bude připomínat stovka Josefa Škvoreckého, tedy sto let od jeho narození. My, jeho čtenáři, na to myslíme, ale ruku na srdce, nejsme si jisti, jestli nás náhodou neubývá a jestli se i Škvoreckému nestalo, že odchází kamsi do zaprášených fošen…

O tom debatují literární teoretička Alena Přibáňová, básnířka, prozaička a překladatelka Sylva Fischerová, literární historik a autor zanedlouho uveřejněné Škvoreckého biografie Michal Přibáň, literární editor a hrabalovský badatel Tomáš Mazal a spisovatel Jaroslav Rudiš.

Plná audio a video verze.

Čas rychle pádí a některé jistoty už nejsou tak pevné, jak se zdály ještě před dvaceti třiceti lety. Ne že by Škvorecký přestal být velkým spisovatelem, ale je otázka, jestli se to ještě tak cení. Něco se stalo s jistotou, že literatura je tak moc důležitá a že bez ní by cosi jako národní společenství nemohlo existovat. A k té literatuře patří jednak čtenáři, kteří se v ní poznávají, jednak spisovatelé, kteří se podobají postavou Škvoreckému, tedy muži s mírným výrazem, který celý život zasvětí psaní o tom, jaké to je, žít ve své době, a co ta doba dělá s člověkem. Škvorecký byl zázračný typ, který to dělal přirozeně, stejně jako když se dýchá, psal o životě způsobem, že mu rozuměl úplně obyčejný člověk (v tom měl druha v Hrabalovi), ale také o psaní přemýšlel: byl to tedy umělec a přitom intelektuál, který ovšem věci nechtěl komplikovat, ale projasňovat a vysvětlovat. Škvorecký patřil nepochybně k nejvzdělanějším českým literátům, přitom v jádru to byl prostý člověk, zase jako ten Hrabal, i když na rozdíl od něho byl spíš na whisky. Zjednodušeně by se dalo říci, že Škvorecký byl humanista, který čerpal ze základních zážitků, jež mu přinesla „střední škola“. Přechod z mládí do dospělosti v něm nastavil hladinu citlivosti, na kterou se mohl spolehnout. To u něho vytvořilo vypravěčství nesené na ironické, hořkosladké tónině plynoucího času, který drolí všechny ideologie, neboť skutečných pravd je v životě jen málo a jsou spojeny s pravdou srdce a autoritou jiného než pozemského druhu.

Milí přátelé, moji hosté, nechci, abyste se tu jen vyznávali ze svého vztahu k J. Š., spíš vás chci vyzvat k tomu, abychom se bavili o tom, co z typu spisovatelství Škvoreckého zůstalo a co naopak odešlo. Jestli je posledním typem českého literárního klasika starého typu, nebo jestli jde jen o to, že každá doba má prostě své Škvorecké a my je třeba doceníme až později.

Fischerová: Já tě, Jiří, asi zklamu, ale neuvažuju způsobem, jestli se nějaký spisovatelský typ přežil nebo vytratil, jestli tady je, nebo není. Pro mě je prostě Škvorecký velký spisovatel a jedinečný fenomén, který patří do své doby. Byla to velká osobnost, včetně nějakých problematičtějších stránek, o kterých můžeme mluvit, ale jestli se přežil, nebo nepřežil, o tom já takhle uvažovat neumím. Důležitá je vedle jeho literárního díla také jeho činnost nakladatelská, tedy nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které sehrálo tak velkou roli v historii tohoto národa, že by si to zasloužilo aspoň deset Bílých lvů. A jeho žena Zdena Salivarová samozřejmě taky.

Přibáňová: Když se řekne Škvorecký, tak nám vytane plejáda děl od Zbabělců, Inženýra lidských duší až třeba k Obyčejným životům. Ale kromě toho máme Škvoreckého, který překládal anglosaskou literaturu, Škvoreckého, který psal a propagoval detektivky a podobné žánry, kterých se nikdy neštítil, Škvoreckého, který psal filmové scénáře, který redigoval nejrůznější texty, které připravil do vydání, který se zabýval publicistikou i literární kritikou… Prostě to byla osobnost s obrovským záběrem a výkonem, který byl komplexní a přitom jedinečný.

Zkrácená verze na YouTube zde.

Celý Salon si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18:00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.