Tahle země třeba taková opravdu je

KOMENTÁŘ

Tahle země třeba taková opravdu je
Na otázku, proč se právě nám v téhle zemi vede tak špatně, bylo v poslední době napsáno a řečeno mnoho a byla snesena řada argumentů, dat a návrhů, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Na otázku, proč se právě nám v téhle zemi vede tak špatně, bylo v poslední době napsáno a řečeno mnoho a byla snesena řada argumentů, dat a návrhů. Nepochybně nějaké důvody oné stagnace existují, mnohé z nich nelze tak úplně ovlivnit. Tam, kde to snad jde, se to dělá asi špatně. Ekonomika má své zákonitosti, jež se projevují v poklesu a vzestupu, který zase třeba nastane, ale zatím to moc na rychlý obrat nevypadá. Spíš se zdá, že současný stav, stav jakési permanentní „neprosperity“, tady bude dlouhou dobu, ba že je to spíš stav trvalý a k této zemi prostě patřící. Třeba opravdu na víc nemáme.

Navzdory poněkud lichotivé sebepředstavě Čechy a Morava totiž nikdy nebyly země nějaké závratné prosperity. Byla to vždy území trochu periferní, i ve srovnání se svým okolím poněkud zaostalá a ospalá. Tak to kdysi popisovali mnozí návštěvníci z evropského Západu, když překročili pohraniční hory, že se najednou v české kotlině ocitnou o staletí zpátky: narazí na rázovité, těžkopádné a zachmuřené obyvatelstvo hovořící neznámým jazykem, jež se vyznačuje uzavřeností a značnou bigotností. To už je samozřejmě jiné, ale něco přesto z toho zůstalo.

 

Etničtí Češi se věnovali zemědělství a pastevectví, byli to obyvatelé vesnic a malých měst, moc se s nikým nestýkali, žili si svůj klidný a lze předpokládat, že i docela příjemný rustikální život, ke kterému nikoho příliš nepotřebovali. A oni zase nepotřebovali je. Není na tom ostatně nic špatného: představa, že neustálé pronikání a mísení přináší vždy a nekonečně nějakou kvalitu, naráží právě v naší době na své hranice.

Češi i Moravané se tradičně poněkud chlácholí představou o své tradiční mimořádné vyspělosti, především průmyslové. Ta tu nepochybně existovala, vybujela během 19. století, ale jejími iniciátory byli až na výjimky německy mluvící Židé (textilní Brno) a Němci ze Sudet, kteří byli navázáni na mnohem rozvinutější průmyslové oblasti ve Slezsku a Sasku. Češi byli zdatnými řemeslníky, dělníky a pak i nadanými inženýry, ale bez toho prvního impulzu by jejich vzestup nenastal. Tato energie trvala ještě za první republiky, která byla spíš pokračováním předchozího než něčím zásadně novým. Tehdy opravdu byla životní úroveň srovnatelná třeba s francouzskou, ale nikoli už s pruskou, natož třeba s holandskou nebo anglickou.

Válka, a především vývoj po ní, vedl k tomu, že se Češi opět stali tím, kým ve své podstatě jsou. Spíš okrajovým národem evropského středovýchodu, kam se posunuli víceméně dobrovolně i politicky a kulturně. A kam možná i nějak patří, to se stačí jen pozorně na ně dívat. Spíš k Polsku, jež nás už opravdu dohání, než třeba k Belgii nebo ke Švédsku (z dob před jejich posunem k Orientu).

Přitom rozhodně se nedá říct, že by se tady žilo zas tak špatně. Kdo může porovnávat, často říká, že vlastně si nemáme na co stěžovat. Je tu bezpečno, klidno, v nějaké podobě i příjemno. Lidé sice optimismem nehýří, ale také z nich člověk obvykle nemá při bližším styku strach a pocit, že se zbláznili. Názorově se vyznačují víceméně umírněností a představou, že si raději o svých věcech budou rozhodovat sami a na vlastní riziko. Nedůvěřují novinkám a receptům na lepší budoucnost, o níž nemají valnou představu. Jsou skeptičtí vůči emocím a nepodléhají módním výkyvům. Nejraději by byli, aby jim dali všichni pokoj, jako nejpozději od husitských válek dávali ostatním. Nehrnou se do záchrany světa, ale když si zlomíte nohu, lze předpokládat, že vám na slušné úrovni pomohou. Vlaky sice nejsou nic moc, ale jezdí relativně spolehlivě, pivo je pořád docela dostupné. Nepěkných míst sice najdeme po zemi více, ale vyložené slumy tu nejsou. I rostoucí romská populace žije jaksi snesitelně a její stav a postoje rozhodně nevyvolávají ten dojem, jaký mají mnozí Evropané ze svých nových příchozích. Praha je, navzdory svým úředním i individuálním ničitelům, pořád nezničitelně krásná, a když se k ní přidá nesmírně rozmanitá česko-moravská krajina, pak už tohle je základ obzvláštní obdařenosti té země. Jediný problém byl vždycky trochu v jejím obyvatelstvu. Ale to už je tady přes tisíc let a nějak si na sebe zvyklo. Když se mu dá pokoj, může tu ještě docela spokojeně nějakou dobu vydržet.

×

Podobné články