Česká předpisová republika

Školní záchodky jsou téma, které cca do roku 2017 nikoho nenapadlo řešit na celospolečenské úrovni, až náhle s příchodem trans hnutí prorazilo na scénu; v Americe nebo tady, předmět kulturní války je to tím zavilejší a agresivnější, že vlastně zas o tolik nejde.

Od každého se čeká, že zaujme jeden ze dvou postojů. I proto je zajímavé, když Ondřej Šteffl, zakladatel nadace Scio, učinil v rozhovoru pro Echo24 něco netypického: totiž nadhodil myšlenku, že taková pitomina by se vlastně vůbec regulovat neměla a že by se v této věci měla nechat zřizovatelům škol naprostá volnost. Přeloženo do praktického jazyka: chtějí-li někde mít záchodky třeba pro jedince, kteří se identifikují jako furries (zvířata v lidské kůži), ať si je klidně zřídí, když na to mají peníze.

Ha, duch svobody, něco, na co už jsme skoro zapomněli; od listopadu 1989 uplynulo ve Vltavě, Labi a Odře mnoho vody.
Ředitel Scia udeřil hřebíček na hlavičku. Papírujeme příliš mnoho a do příliš obsesivních detailů. V psychologii se snaha mít všechno pod detailní kontrolou obvykle označuje jako porucha, protože takový jedinec v normálním chaotickém světě zákonitě trpí. V takovém případě už by se naše republika dala označit za těžký případ. Skoro každá vláda nějaké papírování přidá, ale málokterá nějakou papírovou povinnost zruší.

Přebujelá byrokracie je těžká váha, jedna z mála, která dokáže úspěšně prosazovat svoje zájmy i v totalitních státech. Říšský letecký maršál Göring se prý ve spojeneckém zajetí nechal slyšet, že velké angloamerické nálety na Porýní německému průmyslu snad i prospěly, protože při nich shořelo tolik papírů, že úředníci nemohli blokovat důležitá rozhodnutí. „Stunde Null“, hodina porážky nacistického režimu, pak pro Německo byla společenským resetem, po kterém následovalo období prudkého růstu – hospodářský zázrak, Wirtschaftswunder. Dnešní Spolková republika už jej neumí napodobit a jedním z faktorů může být i „papírový plak“, který ucpal tepny německého hospodářství.

Česká republika zažila velký reset po roce 1989, kdy byla komunistická legislativa přeorána do základů. Zatím tedy těžíme z toho, že naše zákonné prostředí je mladší a pružnější. Ale máme namířeno tímtéž směrem a podle aktivity posledních vlád to vypadá, že Němce rozhodně dřív doženeme v objemu požadovaného papírování než v průměrné mzdě. Je načase začít uvažovat, co s tím.

Moderní státy mají obecně problém s tím, řešit dlouhodobé a pomalu se vyvíjející problémy. Obezita, ateroskleróza, nedostatečná porodnost, neschopnost nastavit únosnou migrační politiku, pomalu se rozvíjející hodnotový střet mezi liberální evropskou společností a tvrdým islámem kázaným v přistěhovaleckých čtvrtích; to všechno se vždycky dá aspoň chvíli ignorovat, a tak se to ignoruje. Sem patří i neustálé kupení předpisů, zákonů, vyhlášek a nařízení. Existují ale mechanismy, které by jej mohly aspoň omezit.

Jeden z nich, velmi zajímavý, je takzvaná „sunset clause“, používaná v některých amerických státech – hojně ji využívá zejména Texas. Zjednodušeně řečeno, všechny zákony a všechny instituce, kromě těch ústavních, mají omezenou trvanlivost, dejme tomu na deset let. Poté je musí parlament znovu schválit. A předtím se samozřejmě koná slyšení, ve kterém zástupci příslušné organizace musejí obhájit svoji užitečnost. Občas ji také neobhájí – což je právě ono.

Mít takové automatické síto, je možné, že bychom dnes neřešili otázku počtu záchodků ve školách ani neustále bobtnající seznam státních organizací. Že by naše stavební právo bylo snesitelnější, než je, a metr čtvereční nového bytu by nestál 150 tisíc Kč. Pokud by si někdo ze současných vládních činitelů chtěl pohrát s opravdu revoluční myšlenkou, má možnost.