Raketové nebe nad Tel Avivem

KOMENTÁŘ

Raketové nebe nad Tel Avivem
Včera večer nad Tel Avivem lítaly rakety z Íránu. Pak byl snad zase klid, inšalláh… Foto: IDF
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Bylo to v březnu 2015, byl jsem poprvé (a zatím naposled) v Izraeli a noční obloha nad Tel Avivem byla v ty dny krásná a klidná. Pozoroval jsem ji z balkonu kamaráda Lukáše, který tam žil a pracoval už několik let. Bylo už teplo, takže se dalo stát venku, upíjet víno z Golan a hledět na světla telavivského skylinu, dokud se do těla přece nepustila zima. Loni v létě tu byl dobrý výhled na rakety, které sem dolétaly z Gazy, říkal Lukáš svým klidným způsobem, s kterým o tom prý mluví většina obyvatel toho města.

V červnu 2014 konflikt s Gazou (operace Ochranné ostří) začal únosem a vraždou tří židovských mladíků, které zabili a umučili teroristé z Hamásu. Následně pak pokračoval vraždou arabského mladíka, kterého upálili izraelští ortodoxní magoři – ty ovšem Izrael zatkl a odsoudil k mnohaletým trestům. Do toho začal Hamás z Gazy odpalovat rakety ve větším počtu než obvykle.

 

Načež se Izrael pustil do pozemní operace. Ta trvala tehdy asi dva měsíce, déle, než do té doby bylo obvyklé. Během tří horkých týdnů létaly z Gazy rakety, které bylo možné sledovat na nočním nebi a pozorovat, jak se do nich trefují střely izraelského protiraketového systému Iron Dome.

Žhavá čára si razí cestu po nebi, proti ní vyletí jiné střely, které se s nimi chvíli honí po obloze, pak následuje exploze, záblesk, sláva, funguje to. Dvacet tisíc dolarů, kolik ta jedna protistřela stojí, je v luftě, ale lepší než do baráku. Ale i tak je dobré se pro jistotu krýt, protože i ze zneškodněných střel létají střepiny, které mohou způsobit paseku. Každý byt má ostatně úředně nařízený kryt, často tam mají lidi knihy, tak se tam dá vydržet.

Kdo mohl, odjel tehdy z Tel Avivu pryč, jenže v Izraeli není vlastně kam zmizet. Izrael je ostrov. Bránit se znamená pro Izrael zajistit si prostor pro obranu. Z pohledu Evropana to vypadá snadně: Izrael se musí stáhnout z obsazených území a umožnit konečně vznik samostatného palestinského státu. Jenomže takové samozřejmé řešení, to může být pro Izrael podpis na vlastnoručně sepsaný rozsudek smrti. Zřeknutí se obsazených území – Západního břehu, z hlediska Židů Judey a Samaří, historických center židovstva – znamená, že v nejkritičtějším místě, právě tam, je země nejhustěji obydlená a nejzranitelnější, bude od hranic k pobřeží dvanáct kilometrů. Hranice palestinského státu by byla sedm kilometrů od největšího letiště, polovina obyvatel Izraele bude mít hranici blíž než dvacet kilometrů, Jeruzalém bude přímo na hranicích… Riziko zničujícího konfliktu bude riskantnější než dnes. Dokud se něco nezmění v hlavách těch, kteří jsou dnes přesvědčeni, že Izrael musí zmizet z povrchu zemského. A těch není bohužel málo.

Tehdy jsme se bavili, jestli je nějaká naděje na trvalý mír. Lukáš říkal, že těžko, tedy zatím sotva. Vždycky když se Izrael stáhne, Hamás se znovu vyzbrojí a je jen otázkou času, kdy to začne znovu lítat. Stejně tak tehdy očekával válku na severu s Hizballáhem. A pak řekl, ono to vlastně oběma stranám vyhovuje. Tedy ne že by si Izrael nepřál mír, ale nemůže ho vyměnit za ohrožení své existence. Proto se smířil s permanentním konfliktem. Je to začarovaný kruh. Ale už to vydržel šedesát let, vydrží to snad dál. Inšalláh, řekl před těmi deseti lety.

A zatímco ti dva mudrci vedli takový hovor, v protilehlém domě, o patro níž seděla za oknem, jímž bylo vidět do pokoje, stará paní. Pletla a dívala se na televizi, na níž, jak bylo dobře vidět, stále běžel nějaký zpravodajský kanál, každou chvíli se tam objevil Netanjahu nebo nějaký arabský pohlavár, Blízký východ si vystačí sám. Pozoroval jsem ji každý večer, vždy na stejném místě, na stolku rozložené zákusky, možná ty přeslazené baklavy, i když to by se jí pak ulepenýma rukama špatně pletlo. A po jejím boku ležel černý kocour, aspoň myslím, že to byl kocour, a z toho výjevu šel takový klid a mír a jistota, jako když se stará paní dívá na zprávy kdekoli na světě. A do toho svítil obrovský měsíc a nebe bylo nad Tel Avivem klidné, jen bylo slyšet zvuky města a také šum blízkého moře.

Včera večer nad ním lítaly rakety z Íránu. Pak byl snad zase klid, inšalláh…

 

×

Podobné články