Večerní cesta do Litvínova vrcholí slavnostní iluminací při průjezdu chemickými závody. Baterie světel a reflektorů svítí na uvítanou a v noci ozařuje celou podkrušnohorskou krajinu jako roj gigantických světlušek. Obyvatelstvo si na to nejspíš dávno zvyklo, ale návštěvník je fascinován.
Zvláště užasle hledí na plamen šlehající do noční oblohy, která tím získává něco orientálního, něco, co patří spíš do naftových polí kolem Baku nebo do Saúdské Arábie. Ale jsme v severních Čechách, přijíždíme do Litvínova, města, které patří k městům v téhle zemi nejzvláštnějším a nejtajemnějším. Tedy zvláště pro ty, kdo se tam dostaví za tmy, s nejasnou představou, co ráno za světla uvidí a co se před nimi odkryje.
Zatím tedy vystoupí, pohlédnou na osvětlený kubický modul nového litvínovského nádraží, lze-li té přenosné kostce tak říkat, a vydají se skrz paneláky hledat místo, kde mají zamluvený pokoj. Cestou se noční návštěvník ohlíží za plynovým plamenem, který svítí do narůžovělé záře industriálního horizontu.
Ráno se probudí a pohlédne skrz zaprášené okno na silnici, která vede podél paneláků a několika domů, jež zbyly z jiných dob. Sejde po schodišti dolů, pozdraví se s několika romskými nájemníky, neboť dům je především ubytovnou s jedním hotelovým patrem, a vydá se na obhlídku. Je kalno, okolní kopce se ztrácejí v únorové mlze, ideální čas na krásy litvínovské. Nasaje vzduch lehce parfémovaný chemií a vydá se podél té silnice, podél smutných domů, postavených tam místo těch původních, které si v minulých staletích stavělo předchozí obyvatelstvo. Za chvíli stojí před velkým barokním chrámem, dvě věže s jehlany na vrcholu jak z dětské stavebnice, mezi nimi tmavé sousoší svatého Michaela archanděla, jemuž je kostel zasvěcen. Jako by sem spadl z jiné civilizace.
Barokní Litvínov ale existoval, bylo to takové poboční místo Valdštejnů z Duchcova, postavili si tady menší zámeček, lusthaus, který dosud stojí, na chodbě jsou opřené náhrobky renesančních majitelů panství, kteří tam byli ještě před Valdštejny, pánové z Jahnu a Fictumu. Z pískovce vystupují omšelé postavy zbrojnošů a krásných paní, které čas zbavil tváří a nahradil je beztvarou kamennou hroudou. Rysy starého města, které mohlo být pěkné, jak ta městečka v Rudohoří-Erzgebirge byla, lze také spíš odhadovat. Zbylo několik monumentů, především ten chrám z konce 17. století, opuštěná pevnost víry mezi paneláky, dílo architekta Jana Baptisty Matheye, Francouze z Burgund, vyučeného v Římě, oblíbence pražského arcibiskupa Jana Bedřicha hraběte z Valdštejna, kterému patřil nedaleký Duchcov. A také tento Horní Litvínov, do roku 1945 svými obyvateli zvaný spíše Ober Leutensdorf, městečko pod horami, z něhož zbylo torzo. Několik měšťanských domů, se kterými si, jak to tak vypadá, teď moc nevědí rady, několik barokních soch a morový sloup uprostřed čehosi, co by mohlo připomínat park, na jehož okraji ležérně vytrčuje bok postava Herkula. Toho z pískovce vysochal Matyáš Bernard Braun, i když nikoli pro Litvínov, ale pro duchcovský park, jímž se procházel starý Giacomo Casanova, vyhnaný sem do chladného exilu, kde se mu nelíbilo, neboť špatně vařili a on si neměl s kým italsky promluvit. Tak možná chodil za touhle svalnatou sochou a v dialogu s ní vzpomínal na své herkulovské kousky. Sem, do Litvínova, se Herkules ovšem dostal až v moderní době, když se po kraji distribuovaly sochy, které stály na místech, kam se zahryzly doly nebo kde by se třeba propadly do země provrtávané a pustošené pro uhelný obsah útrob.
Pak přišly katastrofy nové doby, vyhnání obyvatelstva – a z krajiny a z měst, které měly svoji historii a svou vlastní svéráznou tvář, se stala slepá místa s narušenou pamětí a ochromeným smyslem pro minulost, kterou tam neměl kdo udržovat a chránit. Tak se postavilo něco nového, něco, co s tím starým městem už nemělo nic společného – a ani mít nemohlo a nechtělo. A bylo pořád šedo a kalno, občas pár vloček. Na šedém horizontu dopoledního nebe planul hořák, jako v nějakém vzdáleném krematoriu. Zašel jsem do cukrárny, dal si kávu a koupil si kremroli, sledoval litvínovský lid, který si sem chodil pro zákusky, líbily se mi romské páry, které si odnášely krabice s dorty a jevily radostný vztah k životu. Šel jsem se pak optat na zámeček do infocentra a koupil si skromný suvenýr, magnetku s městským znakem: archanděl Michael stojí nad městskou bránou, v níž poskakuje dvojocasý lev, znak dosti archaický. Na naivní dotaz, jaké pozoruhodnosti lze zhlédnout v Litvínově, mi inteligentní slečna řekla, že na to Litvínov moc není, ale že mi doporučuje Klíny, že je tam pak pěkná procházka po hřebenech. Já poděkoval a vydal se směrem ke „Koldomu“. Můj život je už dlouho za půlí se svou poutí, takže byl nejvyšší čas konečně dojít ke Kolektivnímu domu.
Dojel jsem tam ale zčásti tramvají, tou, která jede z Mostu a projíždí tím gigantickým závodem, jenž se pár let jmenoval po Hermannu Göringovi. Říšský maršál a nejvyšší nadlovčí dostal od vůdce úkol vyrábět zde z hnědého uhlí benzin pro wehrmacht. Obří fabriku Američané tolikrát bombardovali, že několik let to byla největší hromada železa, kabelů a trubek v téhle zemi. A hned po válce se ta gigantická jáma naplnila tisíci pracovníky, někteří tam byli dobrovolně, jiní, protože jim nic jiného nezbývalo, přijeli do Litvínova a potřebovali někde bydlet. Němci za války postavili pro své lidi sídliště, kterému se teď říká Osada a je památkově chráněné, neboť tak čistá nacistická architektura v téhle zemi už druhá není. Ale tyhle domy, které vypadají dosud solidně, nestačily. Kromě toho, budovatelé nového světa budující Stalinovy závody, jak se chemička pak jmenovala, nemohli bydlet v útulných dvorcích pro germánské rodinky.
Nová doba vyžadovala nový život a ten vyžadoval nové bydlení a s ním i nový životní styl. A tak vznikl velkolepý plán kolektivního velkodomu, továrny na bydlení, ve kterém se se životem bude nakládat jako s materiálem na pásovém stroji. Život, který se sune od práce k spánku, mezi tím kalorická strava ve společném stravování a trocha zábavy. Tak se ještě před únorem 1948 začal stavět na okraji Horního Litvínova veledům, vlastně dva veledomy spojené středním traktem. V nich se měly uskutečnit všechny plány s přeměnou individuálního člověka v tvora kolektivního, plány veskrze ušlechtilé. Tím traktem měli budovatelé procházet jako nějakou zušlechťující komorou, měli tam kultivovaně jíst, kultivovaně pít, tančit, kultivovaně se seznamovat a pak se i ve svých celách rozmnožovat. A skoro všechno mělo být společné, včetně plodů toho rozmnožování, a všechno mělo fungovat a sloužit ke zrodu nového člověka.
A jedním z těch lidí, kteří sem přišli žít, byl spisovatel Josef Jedlička, který sem ovšem přišel trochu za trest, protože byl intelektuál idealista, takže ho ze strany vyloučili hned v roce 1948, a jeho žena, židovská lékařka, tady dostala práci – a také bydlení. V hořké knize, která se dantovsky jmenuje Kde život náš je v půli se svou poutí a která vyšla v roce 1966, v roce, kdy jsem se narodil, Jedlička píše o Koldomu jako o experimentu, který se začínal hroutit hned od svého začátku. Jeho tvůrci se zmýlili v předpokladech, že člověk je lehce tvárný materiál a že ho lze přizpůsobit sociálnímu mechanismu. Člověk většinou nefunguje jako součástka na výrobním pásu, ale všelijak se kroutí, nezapadá, odchlipuje se, dělá si věci po svém. A tak se velmi brzy začaly avantgardní touhy po kolektivním blahobytu hroutit. Místo toho, aby lidé vše dělali společně, se stahovali do svých pokojíků, kam si nejen nosili jídlo, ale kde si také chtěli sami vařit, s čímž se ale nepočítalo, takže za chvíli čpěly chodby různorodými pachy. Místo aby si společně prali a sušili prádlo, individuálně jim vlálo z balkonů a z ledniček, které měly být společné, se ztrácelo jídlo. Ve skříňkách, které měly sloužit pro donášku potravin, se uskladňovaly boty a místo knihovny se musela zřídit stanice SNB. A také se rozmohly štěnice a jistý venkovan do jednoho ze dvou pokojů, které dostal, nanosil hlínu a zasadil do ní brambory, které pak zalíval.
A tak jsem přišel ke Koldomu. Den byl právě v půli se svou poutí... Více příště.
00:01
