Německý ministr obrany Boris Pistorius dnes oznámil, že se nehodlá ucházet o funkci volebního lídra sociální demokracie (SPD). Na videu zveřejněném na sociálníc ...
Česká literatura má svou žhavou kauzu, skoro by se řeklo skandál téměř detektivní. Žije jím internet, tedy sociální sítě, kam se přesunul literární život se svými projevy, k nimž vždy patřila hádka a polemika. Na rozdíl od časů literárních revue a časopisů se to na síti hádá a polemizuje tisíckrát rychleji, a tedy zkratkovitěji a povrchněji. To neznamená, že s menší urputností, spíš větší. Někteří pozorovatelé se diví a říkají si, že na to mají ti lidé chuť a náladu. Možná, ale to tady šeptám tajně a se vším respektem, že ta zuřivost bude i tím, že literatura je dnes ženským oborem. Ale už hned to beru zpět…
Jde ve zkratce o to, zda spisovatelka Alena Mornštajnová „ukradla“ (ano, toto slovo tam zaznívá) pro svůj nový román „příběh“, který několik let předtím zveřejnila výtvarnice Toy Box. Ten „příběh“ byl její osobní zpovědí o týrání a pohlavním zneužívání, jimž byla vystavena v dětství od svého blízkého příbuzného. Tragický případ se v některých rysech shoduje s tím, o čem vypráví Mornštajnová ve své knize. Obvinění, že si spisovatelka případ přivlastnila, poprvé vyslovila v sugestivní recenzi kritička Eva Klíčová, vzápětí následovalo prohlášení Toy Box, jež se s kritikou ztotožnila a de facto konstatovala, že její příběh Mornštajnová zneužila. Ta už předtím reagovala prohlášením, že její kniha nevychází z žádného konkrétního případu, v čemž ji podpořilo nakladatelství. Kauza se mezitím otevřela do všech stran a směrů. Nyní je už ve fázi téměř nepřehledné a těžko rozmotatelné. Vyjádřil se k ní kdekdo, přičemž již v ní dávno nejde o knihu, vlastně ani o ten případ, když tak ve velmi posunutém smyslu. O co ale jde, lze těžko říct jednoduše: když tak bych řekl o to, co by se dalo nazvat jako „monopol na nedotknutelnost“.
Každá společnost má totiž svůj soubor tabu a posvátností. V různých dobách a kulturách je to různé, tradičně převažovala tabu náboženského charakteru, která v západní společnosti již téměř vymizela. Například z Panny Marie nebo Ježíše si lze dělat legraci, a to i potupnou, většina společnosti na tom už nevidí vůbec nic špatného. Když náhodou nějaká její zaostalá část ano, dostane za vyučenou. O. k. Jasná byla ideologická tabu za komunismu. Po jeho pádu se chvíli zdálo, že liberální systém tabu v takové míře již vytvářet nebude, což byla zjevně iluze.
Velkým odhalovačem a bořitelem tabu bylo vždy umění. Tedy ne úplně vždy, třeba středověkého umělec nic takového nenapadlo, ale od moderny se boj s tabu vedl houževnatě a závazně. Mělo se za to, že čím bude umění odvážnější, čím bude nelítostněji sahat do ran a bořit přitom konvence, tím bude jaksi lépe plnit svou roli. Proto byla tak vysoce hodnocena díla všech těch proklatců, neurvalců, prolamovačů zákazů. Po čase vždy dojde k jisté korozi tabu a to, co se zdálo jako citlivé, se stane konvenční a obyčejné. Třeba velmi intimní detaily při zachycování pohlavního konání již dávno nikoho nerozhodí, možná už nikoho ani nezajímají. Jestli to společnosti něco opravdu přineslo, je jiná věc. Ale má se za to, že bylo dobré to vybojovat.
Zdálo by se, že v liberální společnosti většina, možná všechna tabu padla, což je ovšem velmi klamný pocit. Zásadní tabu naší doby se týká práva na monopol vlastního sebeprožívání. To nejčastěji, ale ne vždy, zahrnuje věci spojené se sexuální identitou, jíž je člověk v naší (západní) společnosti definován v míře, která nikdy v minulosti nebyla tak vyhraněná a zdůrazněná. Společnost na jedné straně věci spojené se sexem v maximální míře zvěcnila, odromantizovala a odsentimentizovala, na druhé kolem něj vybudovala posvátnou zónu nedotknutelnosti a výlučnosti, právo na libido spojené s jeho démonizací. Není to přitom tak, že by si většina lidí neuměla se svou sexualitou poradit a nevěděla, jak se chovat. Ale avantgardní složka společnosti (intelektuálové aktivistického typu) se jí chopila jako prostředku, jak společnost kádrovat a sekýrovat. Jak v ní vyvolávat pocity viny za útlak, se kterým se naprostá většina lidí přitom nikdy nesetkala, nikdy ho neprovozovala a který se jí hluboce příčí.
Strážcem oné nedotknutelné svatyně kolektivních vin spáchaných na reálných nebo domnělých obětech jsou neúprosní sudiči a domahači dostatečné citlivosti, kterou přitom definují oni sami. To oni mají monopol na výklad sexuálního násilí a oni určují, kdo a jak se k němu může vyjadřovat. Jejich pohled není přitom veden soucitem a snahou o pomoc, ale potřebou diktovat interpretaci, která vyhovuje jejich ideologickým postulátům. Skutečné oběti sexuálního násilí hrají v této jejich hře roli využívaných subjektů, bez ohledu na to, zda o to stojí, nebo se s tou rolí ztotožní – jako právě Toy Box.
Do této nové ideologické konstrukce, která je naoko hrozně humánní a slitovaná, ale ve skutečnosti velmi rigidní a nesmlouvavá, se připlete poněkud staromódně založená spisovatelka, jejíž základní devízou je, že umí splétat romaneskní kompozice a hledat si pro ně atraktivní témata. S velkou pravděpodobností k tématu pohlavního zneužívání přistupovala v domnění, že je to jednak silná látka a jednak tím třeba i poslouží dobré věci. Nemohla se více mýlit. Tu věc už dávno obsadili nesmlouvaví majitelé pravd a výkladů. A ti si to nenechají vzít nějakou spisovatelkou. Tím spíš, že má tolik čtenářů, tedy čtenářek.
00:02
