„Transženy nejsou ženy. Kéž ta fikce konečně praskne“

V roce 2021 odešla Kathleen Stocková po osmnácti letech z univerzitního světa. Sama v nadsázce říká, že akademickou kariéru jí zničila věta „Transženy nejsou ženy“. Přesnější je, že ustoupila studentským protestům proti její přítomnosti v kampusu. Mezitím vydala knihu Material Girls a princezna Anna jí propůjčila Řád britského impéria za zásluhy o vysoké školství. Situace se neuklidnila ani po odchodu. Když měla Stocková koncem května přednášet v oxfordském diskusním klubu, zapojila se celá země. Znovu se ozvali protestující a tentokrát se zapojil i premiér Rishi Sunak: zastal se jednapadesátileté filozofky a připomněl, že součástí tolerantní společnosti je diskuse. Událost se konala, byť s přerušeními: do sálu doléhal hlasitý nesouhlas z ulice a jedna studentka byla vynesena z místnosti poté, co se přilepila k pódiu.

Z univerzity v Sussexu jste odešla po několikatýdenních protestech. Objevovaly se konflikty i během výuky?

To ne. O genderu jsem příliš nepřednášela, spíš o feminismu, a standardně jsem vedla kurzy spadající do analytické filozofie. Útoky odstartovalo to, že jsem začala psát pro širší publikum. Byla jsem zvána do pořadů a mezi studenty narůstalo napětí. Přitom mě znali. Věděli, že jsem běžně učila transgender studenty, že nikdy nebyl žádný problém. Přesto mě začali obviňovat z transfobie. Jediným důvodem bylo mé tvrzení, že se muž nemůže proměnit v ženu. To tvrzení může být pro někoho nepříjemné, ale nejde o útok na konkrétní lidi. Já zkrátka obhajuji biologické kategorie muže a ženy. Jsem přesvědčena, že když se jich vzdáme, ocitneme se v problémech. Je to transfobní? Myslím, že v žádném případě. Ale já jsem ochotna o své tezi diskutovat, jenže druhá strana mi tvrdí, že jsem tak zlá, že se se mnou diskutovat nedá.

Podobných protestů jsme byli svědky nejen v souvislosti s vámi. V knize The Coddling of the American Mind dokládá Jonathan Haidt a Greg Lukianoff, kterak za poslední roky strmě narostly počty řečníků, kteří byli takzvaně „disinvited“, tedy někdo je pozval, ozvali se studenti a dotyčnému byla odňata pozvánka. Jak tomuto fenoménu rozumíte?

Skutečně máme důvod obávat se o akademické svobody. Máme i čísla, což správně zmiňujete. Připadá mi nefér, když se akademici, kteří píší o nekontroverzních věcech pro deset čtenářů, podivují, že jim do publikace nikdo nemluví. Nemluví, ale jsou tu jiní lidé, kteří jsou omezováni.

Ale to je jiný problém, o kterém bych s vámi chtěla mluvit později. Tady jde o studentské protesty.

Učila jsem osmnáct let a za tu dobu jsem si všimla, že mezi mladými lidmi narostly obavy z vyjadřování vlastních názorů. Odmítají mluvit sami za sebe, reprezentují své zájmy ve skupinách, což podporuje klanovitost. Argumentace se přesunula od jednotlivců ke skupinám. Tím se změnila její podoba, anebo spíš: argumentace odpadla. Skupiny neargumentují, skupiny řvou. Nevím, jestli jsou sociální sítě příčinou, ale určitě to posilují. Lidé vidí, co se stane těm, kteří se znelíbí. Vrhne se na ně facebooková smečka a mladí lidé jsou vůči tomu mimořádně citliví. Právem, je to bolestivé. Ale výsledek je, že vyrostla generace, jejíž členové jsou řádově méně ochotni hovořit za sebe. Vše se navíc schematizuje. Buď jste progresivistka, nebo konzervatistka, nalevo, nebo napravo. Jenže lidé takto nefungují. Vždyť my si vytváříme fantazijní světy! Podívejte se na mě. O mně se říká, že musím být bigotní konzervativní extremistická katolička, jenže já jsem lesba, která působí mužsky, a volím levici. Tohle skupinové myšlení nebo spíš hulákání se míjí s realitou na tolika úrovních…

Jaké otázky dále zazněly:
Zmínila jste, že pohlaví je v genderových studiích považováno za konstrukci. Kde se vzala ta myšlenka, že můžeme měnit pohlaví, a kdy se stala tak populární?

Vy tvrdíte, že člověk, který si dá odstranit penis, se nestává ženou, vlastně ani nepřestává být mužem. Hovoříte o kolektivní fikci, jíž podlehla celá společnost. To znamená, že celá společnost mylně uvěřila, že muž se může stát ženou a naopak?

V České republice je podmínkou pro změnu pohlaví operativní změna pohlavních orgánů. Toto opatření je hojně kritizováno ze strany lidskoprávních organizací, ale třeba i ze strany Evropského soudu pro lidská práva. Co si o tom myslíte?

V západních státech zaznamenáváme nebývalý nárůst genderové dysforie, zvlášť mezi dívkami jde o tisíce procent. Proč si myslíte, že se to týká především dívek?

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.