„Česku hrozí, že bude dovážet 40 % elektřiny. Ať staví Francouzi, nebo Korejci, hlavně už začít“

Od energetiky a investic do ní dávaly téměř všechny vlády ruce pryč. Dostali jsme se do situace, kdy nás mnoho neřešených problémů dohnalo a je třeba jednat. Manévrovací prostor je ale docela úzký, protože energetika je v soukolí různých regulací a průtahů. Například provoz uhelných elektráren je neperspektivní, investovat do nich bude velice riskantní, takže začnou být odstavovány dřív, než bylo původně plánováno. Odstavovat zdroje energie je však možné až v okamžiku, kdy je máme čím nahradit. Naprosto nezbytné je především postavit postupně čtyři nové jaderné bloky, říká Jiří Plešek, bývalý ředitel Ústavu termomechaniky Akademie věd, dnes jeho zástupce a také člen Akademické rady a předseda Komise pro energetiku AV ČR.

Co v současné době považujete za největší hrozbu pro českou, respektive evropskou energetiku?

Nerad používám přímo slovo hrozba. Zní to až příliš silně a nemyslím si, že bychom byli vyloženě existenčně ohroženi. Rizika ale rozhodně existují. Souvisejí s tím, že v poměrně blízké době se pravděpodobně staneme dovozci elektrické energie, a to dost významnými. Rizika proto spočívají v tom, že nevíme, za jakou cenu budeme elektřinu v budoucnu nakupovat. Trochu to ale rozvedu. Ani teď už nejsme plně soběstační, protože i když celkově máme malý přebytek výroby nad spotřebou, kolem deseti procent, v průběhu roku musíme elektřinu také dovážet. Je to z důvodu pokrytí špiček a z důvodů ekonomických. Z toho plyne další věc. Nebyl by až takový problém, že se staneme čistými dovozci, pokud by to znamenalo dovoz deseti, možná patnácti procent elektřiny. Problémy ale mohou nastat v okamžiku, kdy dovoz dosáhne dvaceti procent a víc.

A jaké jsou predikce?

Když se podíváme na každoročně vydávané zprávy ČEPS (společnost zajišťující na území ČR provoz elektroenergetické přenosové soustavy – pozn. red.) týkající se mimo jiné predikce výroby elektřiny a její spotřeby, zjistíme, že výsledek velmi záleží na rychlosti dekarbonizace. Jak na straně výroby, tak na straně průmyslu, provozu domácností a dopravy. A protože nevíme, jak rychle bude ve skutečnosti dekarbonizace postupovat, udáno je vždycky několik scénářů. Může se například stát, že v horizontu deseti let budeme dovážet až čtyřicet procent elektřiny, možná i víc. Potenciálně je to finanční problém. Elektřinu pravděpodobně bude možné koupit, ale může být drahá. A s ekonomickou otázkou souvisí všechno, například debata o tom, jak dlouho udržíme v energetice uhlí. Můžeme si něco přát, něco plánovat, ale realita nakonec vždycky vyplývá z obchodu. V okamžiku, kdy se cena emisních povolenek a cena elektřiny protne někde u hranice 100 eur za jednu MWh, přestává být pro uhelné elektrárny výroba výhodná. Podle hesla, že hrozba je často silnější než její provedení, jde především o to, že do uhelných elektráren nebude chtít nikdo investovat. Ať už mluvíme o jejich modernizaci, záchytu škodlivých látek, NOx (označení pro oxidy dusíku – pozn. red.), či třeba uhlíku. Investovat do nich bude zkrátka velmi riskantní. Proto si myslím, že uhelné elektrárny budou skomírat dřív, než nastane datum jejich plánovaného odstavení.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.