Spor o jmenování ministrů má své dobře známé kontury, je jasné, že definitivní slovo by do toho vnesla kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu, ale tu Babiš pro Macinku nepodá. Macinkovi tak nezbývá než tvrdit, že zákon je jasný, že prezident jmenovat musí, píše Martin Weiss.
Foto: Michal Čížek
1
A máme tu konečně šťavnatý politický skandál, něco, kvůli čemu mohou zpravodajské servery měnit zavedený plán zpravodajství, televize umisťovat na obrazovku ...
A máme tu konečně šťavnatý politický skandál, něco, kvůli čemu mohou zpravodajské servery měnit zavedený plán zpravodajství, televize umisťovat na obrazovku vzrušující proužek „mimořádně“ a organizace, jež byly v dlouhodobém kómatu, jako Milion chvilek, zažívat resuscitaci. Skoro jako by byla po něčem takovém poptávka. Snad jen premiér Babiš nemá radost, všichni ostatní jsou v laufu.
Situace volá po co nejčastějším používání slova „bezprecedentní“. Ale nestalo se nic úplně bezprecedentního. Jen se obvyklé metody řešení sporů posunuly o kus dál.
Tím hlavním sporem je, že prezident Pavel nechce jmenovat lídra Motoristů Turka ministrem. Můžeme jen zopakovat názor, že změna volby prezidenta z nepřímé na přímou měla své následky a jedním z nich je, že prezident, aniž se změnily jeho formální pravomoci, si od té doby počíná asertivněji. Mohli bychom si myslet, že to byla jen záležitost osobní dispozice Miloše Zemana, který byl extrémně nenasytný a mstivý. Ale zároveň i do jisté míry platí, že funkce utváří člověka, a Petr Pavel prostě už nevyklidí veškerý prostor, který Miloš Zeman zplanýroval a vykolíkoval.
Voliči Motoristů jistě zatleskají Petru Macinkovi, že bojuje tvrdě a neúnavně za Turkovo jmenování. To je pro něj důležité proto, aby těch voličů neubývalo stejným tempem, jakým zatím ubývá. Ale to je tak všechno, čeho dosáhl.
Spor o jmenování ministrů má své dobře známé kontury, je jasné, že definitivní slovo by do toho vnesla kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu, ale tu Babiš pro Macinku nepodá. Macinkovi tak nezbývá než tvrdit, že zákon je jasný, že prezident jmenovat musí. Ale ví, že to není pravda. Jmenovat ministra totiž odmítl i jeho někdejší šéf Václav Klaus – v roce 2005 odmítl nominaci Davida Ratha na ministra zdravotnictví. Že pro to zformuloval přesvědčivé, na subjektivním hodnocení osobnosti nominanta nezávislé důvody (Rath byl předsedou České lékařské komory, tudíž v konfliktu zájmů)? Ale to je teď jedno, právě jsme ustanovili, že není pravda, že prezident vždy musí. A už jen jako poznámku pod čarou můžeme dodat, že i ten charakter nominanta Klaus ve zpětném pohledu posoudil dobře.
Dále se nám zde rýsuje přetahování o velvyslance jako jedna z pák, již budou strany sporu používat. Ani to není bezprecedentní. Ke jmenování velvyslanců je potřeba vláda i prezident, v civilizovanějších dobách si ti dva vyhodnotí, na čem jim záleží a jak ten výsledný vektor moci asi vychází, a dohodnou se na nějakém kompromisu, v němž si prezident uhájí právo mít v pár důležitých metropolích své lidi. Ale třeba v roce 2013 prezidenti Klaus i Zeman jmenování velvyslanců blokovali a po pádu Nečasovy vlády pak Rusnokova vláda nominace úplně překopala. A šoupala při tom lidmi mnohem víc na poslední chvíli, než chce vláda dnes, kdy jde o posty, jež se měly měnit až v průběhu celého roku.
Teď to ovšem může být zas prezident Pavel, kdo odmítne vládě navržené velvyslance podpisovat. Může dojít na polskou variantu, kdy tato země kvůli sporu vlády s prezidentem nemá v řadě zemí velvyslance, ale jen chargé d’affaires. Polsko je velká země s rychle rostoucí ekonomikou vydávající na obranu čtyři procenta HDP. My jsme menší země s chabě rostoucí ekonomikou vydávající na obranu víceméně nejméně z NATO. Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.
Rozhodnutí prezidenta Pavla zveřejnit komunikaci ministra Macinky s jeho poradcem není bez rizik. Především jsme se tak dověděli, jak velkou roli na Hradě stále hraje Petr Kolář. Byli jsme přece ujišťováni, že tento lobbista je jen přítel na telefonu, který se na chodu prezidentského úřadu nepodílí. A on moderuje sestavování vlády! Můžeme jen žasnout nad tím, jak tento člověk, který už dávno, na počátku své kariéry v roce 1997, prokázal, že není radno mu svěřovat důvěrné informace, se do této pozice dostává zas a znova.
Užitečný vhled do situace zde poskytl Michael Žantovský, muž s velkými zkušenostmi v diplomacii a na Hradě, který na úvod svého rozhovoru pro Aktuálně.cz spor popsal jako něco „naprosto neslýchaného“, aby pak ke konci rozhovoru připustil, že takové ultimativní požadavky a výhrůžky někdy padají, ale výhradně ústně, a neslýchané je hlavně napsat je do esemesky. V této souvislosti můžeme ocenit společenskou roli bulvárních médií. Na Macinkově tiskové konferenci mu reportér Blesku položil – s omluvou za svou bulvární roli! – zcela patřičnou otázku, zda byl při své pozdně večerní mobilní komunikaci střízlivý.
Jako zajímavou informaci můžeme vyhodnotit, že Macinka i vláda v zásadě nejsou a priori protiukrajinští a Tomio Okamura je „ukecatelný“. Záleží-li nám na výsledku, tak toto nemělo vyjít najevo. Ale on se do sporu o dodání letadel L-159 na Ukrajinu prezident neměl vkládat, bylo jasné, jaký efekt to asi může mít. Je to projev zdejší rozšířené slabosti bojovat za Ukrajinu co nejvíc hlavně verbálně. Nedá nám to nepřipomenout, že Petr Pavel taky jako první významný činitel veřejně promluvil o české muniční iniciativě – v rozhovoru pro britský Guardian v květnu 2023 –, jež z podstaty věci měla a mohla zůstat pokud možno co nejdéle utajena.
Spor tedy zřejmě nyní bude nějak pokračovat a gradovat a jako dost možná nejrozumnější z něj může vyjít Andrej Babiš. Můžeme si jen přát, aby z toho bylo co nejméně věcných škod.
Pro naši domácí politiku už je škoda zřejmá, situace směřuje k nejméně plodné podobě českého veřejného života. Demonstrace, jež se už od dob „Děkujeme, odejděte“ a spacákové revolty na Kavčích horách nemění v tom, že nikdy ničeho nedosáhly, ale poskytly účastníkům zážitek pospolitosti. Pro opoziční politické strany z toho nekouká nic dobrého. ODS se nechává naprosto pasivně strhnout vývojem událostí. Strategické otázky, které v poslední době řešila – kdo má být jejím vůdcem, zda má prosazovat silnou vlastní identitu –, se během jednoho dne vyřešily samospádem. Tisková konference, kterou ODS v úterý bryskně svolala, byla tiskovkou nejen SPOLU, ale celé bývalé původní vládní koalice. Piráti se osvědčili jako strana nejvíc si rozumějící s novými komunikačními médii, takže Zdeněk Hřib přišel ve flanelové košili a oznámil, že Piráti dnes budou ve flanelových košilích ze solidarity s prezidentem Pavlem. Takový nápad, jež každému člověku nabízí možnost to napodobit a stát se tak členem lidového hnutí, nemohou trumfnout nějací šedí muži v oblecích.
Strategické otázky jsou zodpovězeny tak, že vůdcem opozice je nyní prezident Pavel. „Prezidenta ubráníme!“ tweetuje Jan Lipavský a otázku vedení bezděky stvrzuje výmluvný detail na tiskovce – tiskový mluvčí ji otevře tím, že o úvodní slovo omylem požádá „pana předsedu Fialu“.
Jediné vybočení z jednotné fronty se odehraje směrem, který vůbec nic nezlepší. Provede ho exministryně obrany Jana Černochová, pro kterou je spor s náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou nade vše, a tak začne veřejně dokumentovat, že Řehka, který dnes tvrdí, že armáda bitevníky L-159 může postrádat, jí je loni v červenci nenabídl. Tím mohla potěšit snad jedině Tomia Okamuru.
00:08
