Židovské ghetto pro atomovou elektrárnu

Třebíčskou židovskou čtvrtí se táhnou dvě podélné ulice. Kdysi měly logický název Horní a Dolní, po pětačtyřicátém je přejmenovali, teď se jedna, ta horní, jmenuje Blahoslavova, ta dolní Leopolda Pokorného, což byl třebíčský komunista, který šel bojovat do Španělska a padl v roce 1937 při obraně Madridu. Je to tedy dosti kuriózní jméno pro hlavní ulici v pravděpodobně největším zachovalém ghettu v Evropě, ale tak už u nás vypadaly dějiny.

A když jsem se sympatické průvodkyně v synagoze ptal, jestli to není divné, neměl jsem pocit, že by ona na tom něco divného viděla. Když to jméno ta ulice dostávala, nežil tady už ani jeden třebíčský Žid. Z těch deseti ze tří set třebíčských Židů, co přežili vyhlazování, se tam už nikdo nevrátil, ostatně většinou tam už Židé nežili ani před tou (zatím) poslední válkou.

Nebyl to jen holocaust, který vyprázdnil někdejší židovské čtvrti evropských měst, ghetta de facto zanikala už od roku 1848, kdy padly povinnosti židů (píšu to s malým ž, neboť tehdy opravdu šlo ještě o náboženskou identitu) obývat jen některé části měst, tedy ghetta. S emancipací se mohli již stěhovat, kam chtěli, takže kompaktní čtvrti, jako je ta třebíčská, se zmenšovaly už od druhé poloviny 19. století. Pak se sem, do Zámostí, jak se té čtvrti odjakživa říkalo, stěhovala i nežidovská chudina, k níž náležela i rodina onoho interbrigadisty Pokorného, takže to vlastně tak nesmyslné není, i když tedy pořád poněkud je.

Byl jsem teď v Třebíči asi po pětadvaceti letech. Už jen matně jsem si vzpomínal na tu polorozpadlou městskou zónu, jejíž výjimečnost byla ale stejně hned patrná. Tehdy se židovská čtvrť zvedala z trosek, to nejhorší měla za sebou, dvě hlavní ulice byly už nově vydlážděné a některé domy opravené, i když pořád převládala zchátralost a zpustlost, do níž celou čtvrť přivedla socialistická doba, která tam nastěhovala romské rodiny a nechala jim čtvrť napospas.

V desetiletích po válce se pomalu vytrácelo i povědomí o tom, že to byla čtvrť židovská, nově se tomu mezi lidem říkalo Stínadla – a opravdu tam v roce 1986 přijel Jaroslav Foglar a prý se vyjádřil, že kdyby to tady znal, tak by chtěl, aby se seriál Rychlé šípy natáčel tady. Celé čtvrti hrozil zánik, koncem sedmdesátých let už byl připraven plán asanace čili buldozery, jako se to stalo v té době židovské čtvrti třeba v Prostějově, kde po ní zůstalo parkoviště a tři domy. Už bylo nakreslené panelákové sídliště, kde by bydleli zaměstnanci jaderné elektrárny Dukovany, která se tehdy stavěla. Naštěstí podél ghetta teče řeka Jihlava, je tam podloží z jílů a naplavenin, takže to nějak nesedělo staticky, muselo by se celé to nábřeží zpevnit, čímž by se budování sídliště velmi prodražilo, což čtvrť zachránilo. Paneláky pro Dukovany se postavily o trochu dál v Nových Dvorech. Teprve v devadesátých letech se o ghettu začalo psát jako o unikátu.

Celý text s názvem „Zkouška z judaismu v Třebíči“ si můžete přečíst v knize Jiřího Peňáse Výpravy v nejlepších letech, která právě vychází v Echo Media. Zakoupit si ji v předprodeji můžete zde.