„Každý terorista Hamásu si chtěl užít trochu toho zabíjení,“ říká dívka, která masakr přežila

PŘEŽIVŠÍ MASAKRU

„Každý terorista Hamásu si chtěl užít trochu toho zabíjení,“ říká dívka, která masakr přežila
Rafaela Treistman (20) přežila masakr Hamásu 7.října minulého roku. Nyní nechce, aby se zapomnělo na ty, co takové štěstí neměli. Foto: Michal Čížek
1
Svět
Sdílet:

Dvacetiletá Rafaela Treistman, původem z Brazílie, je židovka, která čtyři roky žije v Izraeli. Loni 6. října se se svým přítelem Rananim Nidejelski Glazerem (zemřel ve 23 letech) vydali poprvé na rave festival Nova. To, co popisuje jako nejlepší noc v životě, se nad ránem změnilo v noční můru. Tehdy festival přepadli teroristé Hamásu. Její přítel jejich řádění nepřežil. Rafaela nyní poprvé od barbarského útoku vyjela mimo Izrael, aby o tom vyprávěla, protože nechce, aby se na ty, co nepřežili, zapomnělo.

Jak to na festivalu Nova vypadalo před tím, než tam 7. října začal teroristický útok Hamásu?

Je to mírový festival, je to eco-friendly festival. Když jsem tam přijela, viděla jsem hodně cedulí, jež vyzývaly, aby lidé nepohazovali odpadky. Nebo každý dostal na celý festival jen jeden kelímek. A dostali jsme popelník, který jsme museli celou dobu mít u sebe, pokud jsme chtěli kouřit, abychom nedopalky neházeli na zem. Očekáváte, že je to bezpečný prostor, ve kterém můžete být sami sebou, tančit, vzít sebou lidi, které máte rádi, nebo se seznámit s novými. Jsou tam místa, kde se dá malovat, umělecky tvořit, dokonce tam přivezli několik umělců ze zahraničí, kteří tam přede všemi malovali naživo. Byli tam dýdžejové z celého světa. Na tom festivalu probíhá řada věcí. Ale hlavně je to festival míru a lásky. A takový měl být a takový byl.

Když jste se rozhodli tam vyrazit, měli jste nějaké indicie, že by to mohlo být nebezpečné?

Nebylo to nebezpečné. Na tom místě není nic nebezpečného, byly tam i jiné festivaly. Byli tam lidé, kteří na tom místě normálně žijí. Takže jsme si nemysleli, že je to nebezpečné, proto jsme tam šli.

Mohla byste popsat události 7. října?

Spolu s přítelem jsme tam dorazili večer předtím, 6. října kolem 11.00 večer. Celou dobu to byla zábava. Byli jsme nadšení, že můžeme tančit, potkávat se s novými lidmi, povídat si. Bylo to super, byla to nejlepší noc mého života. Většinu času jsme byli pod hlavním pódiem, Pokud jste viděli videa z místa festivalu, tak tam, kde byl velký Buddha.

Když začalo svítat, tak to lidi nabilo, byli nadšení, protože bylo lépe vidět po okolí i lidi, se kterými tančíte. A potom najednou hudba ztichla. Všichni nejdřív volali: Co se děje? Hrajte dál! Mysleli jsme si, že je to technický problém. Ale potom jsme uslyšeli spoustu výbuchů, podívali jsme se nad sebe a z Gazy letěla hromada raket.

Vyděsilo vás to?

Když žijete v Izraeli, jste na takové situace zvyklí. Ale většinou se jedná o tři, čtyři rakety. Ale tady teď nad námi byly stovky raket. Nebe bylo zaplaveno raketami. Takže jsme si řekli že, musíme zmizet. Říkali jsme si, že nesmíme vyšilovat, jen musíme najít úkryt. Vzali jsme si věci a vydali jsme se k silnici 232. Ta spojuje jih Izraele se zbytkem země. Nyní ji říkají Silnice smrti. Šli jsme pěšky, auto jsme neměli. Měli jsme trochu obavy, ale ne zas příliš, protože jsme přece jen museli najít úkryt. Povídali jsme si a potom jsme běželi směrem k městu Rheim. Zastavili jsme se u krytu u silnice, byl to blok cementu široký asi metr (pozn. protiletecké kryty u této silnice mají přibližně velikost autobusové zastávky), určený pro ty, kdo se potřebují ukrýt, když cestují. Neměl ani dveře.

Tak jsme si sedli dovnitř. Museli jsme jen přečkat ty rakety. Nebo jsme si to aspoň mysleli, protože tak to většinou bývá. Pak ale začali přicházet další lidé z festivalu a brzy nás v tom krytu bylo 40. Bylo to strašně klaustrofobické. Začali jsme být nervózní z toho, kolik lidí tam na malém prostoru bylo. Ale říkali jsme si, že musíme zůstat v klidu, za chvíli přece půjdeme zase ven. V tom jsme se mýlili.

Najednou se všude okolo začala ozývat střelba. Já jsem nechápala, co se děje. Myslela jsem si, že je to teroristický útok, protože k nim občas dochází.

Potom jsme slyšeli policistku před krytem, jak křičí do vysílačky, že ji střelil terorista z Hamásu a že potřebuje posily. A potom ji zabili. Slyšeli jsme potom, jak řvou, oslavují a jak do ní dál střílí. Začali pak střílet na další lidi i na náš kryt. Nevím, kam přesně mířili, byla jsem vevnitř.

A co se odehrávalo uvnitř krytu?

Snažili jsme se vevnitř být zticha, doufali jsme, že si neuvědomí, že tam jsme. Myslím ale, že to věděli. Hodili dovnitř plynový granát, to byla první věc, co hodili dovnitř. Asi minutu se nedalo dýchat. Vůbec nemůžete dýchat, je to jako byste se ponořili do vody a snažili se nadechnout. Nejde to.

Jak dlouho teroristé před tím úkrytem byli? Jak ten útok probíhal? Hodili tam granát a šli dál?
Ne, dělali to v cyklech. Začali tím, že hodili dovnitř granáty nebo Molotovovy koktejly. Pak počkali, až kouř z exploze nebo plyn klesne a začali dovnitř střílet. Někdy zůstali přibližně pět minut zticha, abychom si mysleli, že odešli. Čekali jen, jestli někdo nevyjde a pak začali zase od začátku. Náš kryt byl před kibucem. Někteří teroristé se vydali ke kibucu, jiní přišli od kibucu a takto se před krytem střídali. Každý si chtěl toho zabíjení trochu užít, mít trochu zábavy. To myslím vážně.

Rafaela také mluvila například o tom, jak probíhalo setkání s rodinou, která nemohla uvěřit, že masakr přežila. Jaká je aktuální atmosféra v Izraeli po několika měsících války? Jak se s tím, co zažila vyrovnává? Co by dělala, kdyby se setkala s lidmi, kteří ji připravili o nejbližšího? To a mnohem více, se dozvíte v kompletním rozhovoru, který vyjde v příštím vydání Týdeníku Echo.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Kdo si žije svůj disko příběh

EDITORIAL

Chtějí držet stůj co stůj. Tuší, že vítr začíná vanout jiným směrem, z nastaveného kurzu uhnout nechtějí a řítí se ke skalinám. Stále věří, že větru poručí, ...

00:07

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články