Adam Michnik patří do úzké skupiny intelektuálů ze střední Evropy, kterým se dostalo uznání v celém západním světě. Bývalý disident, jeden z nepochybných ...
Adam Michnik patří do úzké skupiny intelektuálů ze střední Evropy, kterým se dostalo uznání v celém západním světě. Bývalý disident, jeden z nepochybných symbolů boje s komunismem a následně zakladatel „nejvlivnějšího deníku mezi Labem a Volhou“, jak se kdysi dávno (v dobách, kdy tisk měl vliv na realitu) říkalo jeho listu Gazeta Wyborcza.
Adam Michnik je (nebo spíš byl pro několik generací) ve své vlasti velmi polarizující osobností. Jak pro své příznivce, tak odpůrce byl klíčovou postavou polských dějin po roce 1989: intelektuálem, který definoval, jak bude vypadat polská demokracie, a vytvářel svébytnou podobu polského liberalismu.
Těsně před Vánoci Polsko žilo dvěma událostmi. První byla kauza zveřejnění lékařských záznamů šéfa prezidentské Kanceláře národní bezpečnosti Sławomira Cenckiewicze, z nichž vyplývalo, že se v minulosti léčil (zřejmě) kvůli silným depresím a v souvislosti s tím mu byla tajnou službou odebrána bezpečnostní prověrka. Druhou byl nový volební průzkum agentury OBP, v němž se na třetí místo, za liberály a konzervativce, poprvé dostala „extremistická a krajně pravicová“ strana performera Grzegorze Brauna.
Ač obě tyto události na první pohled nemají s Adamem Michnikem, dnes už jen emeritním šéfredaktorem Gazety, nic společného, ve skutečnosti je lze hodně spojit s ním a se specifickou podobou polského liberalismu, kterou vytvořil.
Démon antikomunismu
Základem, na němž se Adam Michnik v roce 1989 rozhodl budovat polský liberalismus, byla myšlenka „dějinného kompromisu“ osvícené části disentu a osvícené části komunistické nomenklatury, který měl zajistit hladký a nekrvavý přechod k demokracii. Této myšlence byl ochoten obětovat hodně: relativizovat potřebu vyšetření zločinů komunismu, blokovat pokusy o dekomunizaci nebo zveřejnění seznamů tajných spolupracovníků komunistické tajné policie. Ve jménu tohoto dějinného kompromisu označil za největší hrozbu nového řádu „netoleranci, fanatismus a autoritářské sklony“ dávných bojovníků proti komunismu, kteří se nyní dožadují „krvavé pomsty“. Gazeta Wyborcza propagovala dokonce ve své publicistice slovní spojení „zvířecí antikomunismus“.
Současný šéf Kanceláře národní bezpečnosti Sławomir Cenckiewicz je archetypální případ takového „zvířecího antikomunisty“ a také proti němu Michnikův deník vedl skoro dvě dekády otevřenou válku. Cenckiewicz (ročník 1971) patřil k mladé generaci historiků, kteří se nehodlali smířit se záměrně zamlženým obrazem polských dějin konce éry komunismu. Jeho pátrání ho dovedlo k první knize, v níž podrobně rozkrýval okolnosti spolupráce pozdějšího lídra Solidarity Lecha Wałęsy s tajnou policií. V další odhaloval míru závislosti vojenské rozvědky komunistického Polska na Moskvě. Pro Gazetu byly takové snahy projevem „fanatismu“ a touhy po „honech na čarodějnice“.
V současné kauze o antikomunismus už primárně nejde. Vlivem rétoriky Gazety se antikomunismus a odpor vůči němu staly součástí základních „ideologických balíčků“ rozdělujících polskou politickou scénu. Cenckiewicze přivedly k aktivní podpoře konzervativců – a k postu v nové prezidentské administrativě Karola Nawrockého. Ovšem zveřejnění lékařských záznamů šéfa Kanceláře národní bezpečnosti, ke kterému došlo těsně před Vánoci, vzbudilo vypjaté reakce napříč veřejnou debatou. Proti těžce omluvitelnému zásahu do osobních práv protestovali nejen odpůrci Tuskovy vlády, ale i Lékařská komora, lékařské odborové svazy nebo ombudsman. Nešlo o žádné investigativní odhalení – Cenckiewicz se ve věci odebrané prověrky soudí. Podrobné zdravotní údaje nemohly „vyplavat“ z jiných zdrojů než z bezpečnostní prověrky, ke kterým mají přístup pouze příslušné tajné služby, jež se shodou okolností nachází ve velmi napjatých vztazích jak s Cenckiewiczem, tak jeho šéfem, prezidentem Karolem Nawrockým.
V dobách komunismu, jehož vězněm byl opakovaně i Adam Michnik, patřily útoky pomocí citlivých zdravotních a osobních údajů mezi oblíbené zbraně tajné policie. Je symbolické pro vývoj středoevropského liberalismu, že 35 let po pádu komunismu plní v podobné kauze aktivní roli poslušného „transmisního pásu“ deník založený bývalými disidenty a stále fungující na Západě jako symbol vítězství Solidarity. Navíc ji plní s přesvědčením, že stojí na straně Dobra v boji s absolutním Zlem, který ospravedlňuje i takové kroky.
Démon pravicového extremismu
Druhým démonem, jehož přízrak měl vytvářet identitu polského liberalismu, byl „pravicový fundamentalismus“. Michnikova veřejná vystoupení a publicistika jeho deníku vždy plnily varování před všudypřítomným „fašismem na vzestupu“ a obavou o proměnu Polska na „teokracii íránského typu“. Po roce 2004 k tomu přibyla obava o „evropskou budoucnost Polska“ neboli strach před „polexitem“.
Tyto obavy Gazeta ventilovala neustále. Výstražné signály varující před koncem demokracie a nástupem fašismu se ozývaly pokaždé, když někdo zpochybnil některé z progresivních dogmat. Varování před polexitem se rozezněla vždy, když někdo zkritizoval některou z politik prosazovaných Bruselem. Každé volby byly apokalyptickým střetem světa osvícených a světa tmářů, kteří nás chtějí stáhnout zpět do středověku.
Výraznou součástí tohoto diskurzu byla „napodobovací mentalita“ – jak o ní psali takoví autoři pocházející z postkomunistické Evropy jako Dariusz Karłowicz či Ivan Krastev. Identita liberalismu mladých středo- a východoevropských demokracií se opírala o víru v zázračnou moc kopírování všech západních řešení. Naopak nejzávažnějším trestem pro viníky prohřešků proti „liberální ortodoxii“ (Krastevův pojem) byla kritika ze strany některého ze západních médií: „Styďte se, Poláci, v Le Mondu / Guardianu / El Paísu o nás špatně napsali.“ Vzhledem k monopolu Gazety na kontakty se západními médii často šlo o „uzavřený oběh“ – články psali, nebo byli alespoň jejich hlavním zdrojem informací sami redaktoři deníku.
Terčem pro tento diskurz byl každý výraznější politik napravo od středu. Po mnoho let se ostrakizace ze strany Michnikova deníku rovnala opravdovému vykázání na okraj veřejné debaty. Poté začala síla tisku obecně slábnout, a navíc pravice si také opatřila vlastní identitární média, v nichž se naopak kritika ze strany Wyborcze stála „zárukou kvality“. Spolu s polským růstem (a naopak krizí západní Evropy) pomalu přestával také fungovat argument „studem“ z toho, „co si o nás v Evropě budou myslet“.
Před Vánoci Polskem otřásla zpráva, že strana Grzegorze Brauna Konfederace polské koruny (neplést s druhou stranou s názvem Konfederace) se ocitla na třetím místě v průzkumech, s výsledky přes deset procent. A vznikl problém, protože pokud léta varujete před nástupem „pravicového extremismu“ a „fašismu“, ale najednou se před vámi zhmotní opravdový extremista, v tom okamžiku vám chybí na stupnici odpovídající pojmenování. Jak to správně pojmenoval publicista Kacper Kita: „Braun jednoduše vzal všechny fobie a noční můry Adama Michnika a začal je bod po bodu systematicky a doslova naplňovat.“ A část voličů to přijala s nadšením. Tak dlouho byla každá kritika politiky Izraele vůči Polsku antisemitismem, až jsme se dočkali opravdového antisemity, tak dlouho byla kritika každé evropské politiky projevem touhy po „polexitu“, až jsme se dočkali autentického volání po zrušení EU. Tak dlouho byl každý konzervativec obviňován z toho, že „slouží zájmům Putina“, až se objevil politik (a voliči), kteří ruské narativy opravdu hrdě opakují.
Dvě předvánoční polské kauzy tak názorně předvádí, kam jsme se v rámci „dějinného vývoje“ středoevropského liberalismu dostali. Nahrazení demokratické soutěže apokalyptickým bojem dobra se zlem způsobuje, že „účel světí prostředky“ – jde přece o všechno a ve jménu obrany liberální demokracie můžeme demokracii a liberální svobody libovolně omezovat. A dlouhodobá démonizace všech kritiků liberalismu jako „fašistů a nepřátel demokracie“ nakonec „úspěšně“ opravdové fašisty v rámci společnosti vypěstuje.
00:01
