Oslavy starých pohanů, nebo štědrovečerní romance

Vánoce jsou podle mnohých nejdojemnějšími svátky v roce, které oslavují narození či vtělení Ježíše Krista v Betlémě, domácí štěstí, rodinu a pospolitost. Vycházejí však ze starých pohanských oslav zimního slunovratu, jejichž součástí byly i krvavé obětiny. Pohanské rituály oslavující zrození slunce zanikly pod vlivem západních křesťanů a staly se připomínkou narození Páně.

Samo slovo Vánoce pochází z německého slova Weihnachten, jehož první část souvisí s weihen, světit, posvětit, druhá část znamená noci. První zmínky o vánočních svátcích se datují do 2. století, ale za oficiální zrod Vánoc se považuje až přelom 3. a 4. století. Od té doby se obecně považují za skrznaskrz křesťanské, tvrdí benediktinský mnich a středověký učenec Jan z Holešova († 1436), který napsal latinské pojednání o Štědrém večeru Largissimus vesper seu Colledae historia.

Není náhoda, že ve stejném období jako Vánoce se slaví či slavily svátky jako židovská chanuka nebo římské saturnálie. Už staří Římané slavili 25. prosince zimní slunovrat, kterému říkali narozeniny nepokořitelného Slunce. Křesťané spatřovali v kultu slunce velkou konkurenci svého náboženství, a proto stanovili datum Ježíšova narození právě na 25. prosinec.

K vánočním svátkům patří celodenní držení půstu až do „východu první hvězdy“. Jan z Holešova k tomu dodává, že ti, kteří „jsou v ďáblově moci, se v tak slavnostní předvečer přežírají, druzí opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky a zkoušejíce, jaké budou míti v kostkách štěstí po celý budoucí rok“. Podle benediktinského učence ďábel lidem vnucuje přesvědčení, že s ohledem na význam Štědrého dne mají kouzla větší moc, a snaží se, aby lidé páchali na Vánoce co nejvíc „hanebných a zavrženíhodných“ věcí.

Naopak pozitivní obraz Vánoc se snažil vykreslit Charles Dickens ve své slavné novele Vánoční koleda. Autor Olivera Twista nebo Kroniky Pickwickova klubu pomohl oživit ducha vánočního veselí a popularita knihy přispěla k vnímání Vánoc jako svátku rodiny, lásky k bližnímu, dobré vůle a soucitu. „Třeba mně, strýčku, Vánoce nepřinesly ani žádné zlato a stříbro, ani penízek do kapsy, ale přece jsou to blažené a milé svátky, kdy si lidé pán nepán, bez rozdílu a ochotně, otvírají svá srdce. Je to smířlivá doba, je to nejkrásnější doba v roce, kdy spolu lidé nejvíce soucítí. A jsou zas vpravdě lidmi. Člověk zažívá zvláštní blaženost, jakou jindy nepocítí. Bůh žehnej Vánocům a dík za ně,“ píše Dickens v novele, v níž na Štědrý den tři duchové Vánoc navštíví mrzoutského lakomce Ebenzera Scrooga.

Těžkosti, chudobu, ale i naději vánočních svátků popisuje šumavský spisovatel Karel Klostermann ve svých memoárech Na cestě k domovu. Autor románů Mlhy na blatech nebo Ze světa lesních samot vzpomíná na dlouhou a nehostinnou cestu z Písku do Kašperských Hor v roce 1863. Klostermann se vrací ze svých studií na píseckém gymnáziu kvůli tomu, aby strávil Štědrý den v rodinném kruhu. „Od hor šumavských burácel západní vítr, až v komínech meluzína skučela a mrazivým květem ozdobená okna drnčela,“ popisuje prozaik drsné zimní počasí, kde je hluboký sníh, který se práší, jako by se z něho kouřilo. „Brodím se tím těkavým sněhem, půda pode mnou rovná, žádných prohlubin ni drsných hrud… Už se blížím, už vidím, jak tetelí se v malém okénku nizoučké chaty blikavý plamínek loučky bukové. Zavyl psík, táhle, pronikavě. Vítr mi vál do zad, silně mě popoháněl,“ pokračuje šumavský patriot o strastiplné cestě domů. „O desáté hodině jsem konečně překročil práh domu otcovského, únavou a ospalostí sotva na nohou stoje. Do pěti hodin večer jsem spal, ale potom ta radost: Vždyť byly Vánoce a já na Štědrý večer doma.“

Romanticky laděný čas adventu inspiroval k veršům také Jana Nerudu, autora veselé Romance štědrovečerní nebo tklivé Ukolébavky vánoční. Romance štědrovečerní je humorná báseň, která vyzdvihuje lidové motivy a radostnou vánoční atmosféru: „Petr usne, sotva lehne; / sotva usne, sen se zvedne: / náhlé světlo po krajině / a tak jasno jako ve dne. // Petr celý vyjevený, / rodinu zří v prostém stáji, / dítě zrovna sluncem září – / v Petrovi až dech se tají. // Vzduch je plný andělíčků, / třpytí se a křídly šumí, / každý zpívá haleluja, / krásně, jak jen anděl umí. // A hle, od vesnice spěchá / všechen lid s radostnou tváří, / napřed muži, staří, mladí, / v čele naši muzikáři...“ V Ukolébavce vánoční básník zobrazuje zápas o individuální a osobní svobodu prostřednictvím kontrastu Ježíšovy čistoty a Jidášova pokrytectví: „Spi, Jezulátko, spi! / Zas chudých lidí chudé dítě / jen do jesliček uloží tě – ach tolikrát už lidstvu dáno / a Jidáši zas zaprodáno, / spi, Jezulátko, spi!...“

Pozitivní notou končí Jaroslav Vrchlický v básni Vánoce: „Hlas zvonů táhne nad závějí, / kdes v dálce tiše zaniká; / dnes všecky struny v srdci znějí, / neb mladost se jich dotýká. / Jak strom jen pohne haluzemi, / hned střásá ledné křišťály, / rampouchy ze střech visí k zemi / jak varhan velké píšťaly. / Zem jak by liliemi zkvetla, / kam sníh pad, tam se zachytil; / Bůh úsměv v tvářích, v oknech světla / a v nebi hvězdy rozsvítil.“

Ne všude ale probíhaly oslavy Narození Páně bez problémů – občas Vánoce čelily útokům a zákazům. V 17. století se proti oslavám postavili angličtí puritáni a během občanské války, která skončila popravou krále Karla I. a ustavením republiky, byly Vánoce jako nebiblický svátek na několik let zakázány. Puritáni uvedli, že důvodem bylo opilství a nepřístojné chování. Po znovunastolení monarchie došlo v roce 1660 k obnovení svátků v anglických koloniích. Během let 1659 až 1681 bylo zakázáno slavit Vánoce v Bostonu v Nové Anglii, zatímco německo-česká odnož evangelíků moravští bratři zavedli vánoční svátky v Pensylvánii. Osadníci německého a moravského původu založili americká města jako Bethlehem či Nazareth. Není bez zajímavosti, že Moravané v pensylvánském Bethlehemu měli jako první v Americe vánoční stromky a betlémy.

Vánoce dělaly těžkou hlavu totalitním režimům, protože křesťanství bylo pociťováno jako nežádoucí konkurence pro vládnoucí ideologii. Projevovalo se to v Německu za třetí říše i v Sovětském svazu.