Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
V pondělí 29. dubna uplyne přesně dekáda od chvíle, kdy zemřela zpěvačka Iveta Bartošová. Kdy nedaleko svého domu skočila pod vlak, a kdy se tak završil jeden zprvu pohádkový, nakonec nešťastný osud tuzemského showbyznysu. Deset let… a pořád nemá ta ženská klid, pořád se kolem ní kdekdo točí, kdekdo v jejím životě šťourá a hledá v něm nové senzace, kdekdo se k ní vyjadřuje. Ostatně já teď taky. Ale nejen já, stačí se podívat kamkoli do médií: Bartošové je zase všude plno, zájemce o její osud může sáhnout prakticky kamkoli. Vzhledem k množství médií nebo podcastů, kterých se za uplynulé desetiletí vyrojilo, není těžká práce si z nepřeberné nabídky vybrat.
Jenom v posledních hodinách o ní hovořil například expartner, zpěvák Michal Penk. Nebo Tomáš Gotlieb, první zpěvaččin manažer, který se ochotně, i když věcně vyjádřil k její naivní, ale ambiciózní povaze či k pověstem o peripetiích intimního života mezi Bartošovou a tragicky zesnulým zpěvákem Petrem Sepéšim. Anebo se světu svěřil Jan Adam, někdejší tajemník Karla Gotta, jenž uvedl, že sám byl alkoholik, že ví moc dobře, jak se člověk trpící takovým postižením chová, a že se domnívá, že za Ivetin alkoholismus může její zásadní životní partner a otec jejího syna Ladislav Štaidl. To je už také nebožtík, takže se takové soudy vyjadřují snadněji.
Před deseti lety byla zpráva o zpěvaččině smrti překvapivá. Pamatuju si, že bylo úterý a že kolegyně editorka Kamila Klausová vyděšeně volala mně a Ondřeji Štindlovi, který z nás, to jest redakčního dua zodpovědného v redakci Echa za kulturu, napíše fofrem nekrolog (už si nepamatuju, na koho černý Petr nakonec vyšel). Zároveň vlastně o překvapivou smrt nešlo: Bartošová léta nebyla v pořádku, pila, své pití nezvládala, zneužívala i prášky, nebyla schopna se léčit. Navíc se obklopovala partnery stále pochybnějších charakterů. Ostatně bitky a hádky dvou z posledních, jejího třetího manžela Josefa Rychtáře a Zdeňka Macury neboli jejího „samozvaného ochránce“, jak se zvyklo říkat, byly dlouho oblíbenou součástí místního bulvárního rejstříku.
Přispěla k tomu i předchozí dějství nebývalé podívané. Vždyť kromě dvou zmíněných se kolem Bartošové točil ještě italský hrabě a všichni tři mužové se vyskytovali také v podivném „únosu“ dámy do Itálie, z něhož v paměti utkvělo, jak polonahý Rychtář běhá po italské riviéře a dokola ochotně do přítomných kamer volá: „Carabinieri! Carabinieri!“ Načež něžně pláče do telefonu (Rychtář nikdy nezapomněl vynechat slzy, stejně jako Macura řvaní) a partnerku chlácholí slovy: „Džambulko, já si pro tebe přijdu!“ Ačkoliv možná to byla vyhrůžka, kdoví. Každopádně význam té nevšední přezdívky dodnes nebyl uspokojivě objasněn. Vezmeme-li však v úvahu, že výraz džambul je název pro odrůdu česneku, lze vztah Bartošové s Rychtářem považovat za svazek upírů.
Ještě jeden deset let starý výrok si lze snadno vybavit, a sice slova tehdejšího šéfredaktora webu eXtra.cz Pavla Novotného, který v televizním dokumentu Dělníci bulváru na adresu Bartošové suverénně pronesl: „My ji zabijeme.“ Ta věta tehdy byla nešťastně a pohodlně interpretována tak, že Novotný vybízí k honu na nebožačku a chce ji uštvat, protože její příběh táhne a jsou z něj peníze. Ve skutečnosti pozorný člověk v citované větě slyšel kromě pracovního pragmatismu také starost – starost někoho, kdo hledí dál a na rozdíl od jiných si svede představit, k čemu nastalá štvanice může vést. Novotného věta byla vlastně obviněním všech, kdo se na někdejším cirkusu podíleli, a to včetně čtenářů, lačných po nových senzačních informacích o své kdysi oblíbené zpěvačce.
Po Bartošové už totiž nikdo nechtěl písně, ty podstatné natočila v osmdesátých letech, hrají se dodnes a pro jednu generaci znamenají silnou vzpomínku na mládí. Bezpečně skoro všechny její songy znám a vím, že už navždy mi zůstanou jako ohlas mého dětství. Vyrostl jsem totiž v rodině, která se neobešla bez žádné nové desky Ivety Bartošové, jelikož můj otec byl jejím fanouškem. Byl to vlastně typický její fanoušek: muž, jehož mládí odcházelo souběžně s tím, jak se krásná ženská (mladší než on, navíc původem stejně jako on z Valašska) prosazovala a víc a víc zářila na scéně svým úsměvem, zvonivým hlasem, sexy tělem a texty o kráse mládí nebo o zákrutách lásky.
Neomylně ho na ní přitahovalo to, v čem byla přirozená, a neomylně přehlížel to, co na ní jiní vytvořili jako produkt. Když jsem mu donesl její podpis s osobním věnováním, pro který jsem si pln ostychu došel jako puberťák sloužící jako uvaděč na Českém slavíku, měl táta velkou radost. Přesto v závěru života Ivety Bartošové po ní ani on nechtěl písničky. Na co, novinky by mu emoci mládí znovu nezprostředkovaly. Současně nemohu říct, že by patřil k těm, již po ní požadovali dramatický špektákl, telenovelu v přímém přenosu. Takových bylo hodně, dneska tito a jim podobní stejně nadšeně sledují osudy partnerského dua Felix Slováček a Dagmar Patrasová, což je taky příběh, jejž příčetný člověk může chápat jen stěží.
Kdepak, táta a další se na Ivetě Bartošové provinili něčím dokonce horším: lhostejností. Hvězda pro ně pohasla, byla jim volná. Možná to sama cítila, možná věděla, že už navždy bude jenom odleskem své mladistvé záře. S tím se mizerně žije. Chtěla být třeba jako Barbra Streisand, jenže k tomu neměla ani schopnosti byznysové, ani ochotu či nadhled přirozeně stárnout. Místo toho dopadla nachlup stejně jako kolegyně, k níž měla charakterem repertoáru přece jenom blíž: Whitney Houston. Zemřely stejně staré.
00:01
