Green Deal nestačil. Plán na definitivní ukončení průmyslu je tu

KOMENTÁŘ

Green Deal nestačil. Plán na definitivní ukončení průmyslu je tu
Když nikdo neví, kam se mohou ceny povolenek dostat, těžko se něco plánuje a promýšlí se investice. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Markéta Malá
Sdílet:

Hlavní zprávy

Hlavně být silnej v hlavě. Sebevědomí buduji tréninkem těla a hlavně mysli, říká fotbalista Holeš

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Jaká bude cena za vypouštěné emise. To je rozhodující faktor pro budoucnost evropského průmyslu a energetiky. Totální nejistota a nulová předvídatelnost u cen emisních povolenek, evropského nástroje umělého zdražování, znamená, že nikdo neví, jaké technologie a obory zůstanou životaschopné a konkurenceschopné.

V souvislosti se stavem německé ekonomiky se takto nejen o cenách energií jako o silně „znepokojivém trendu“ rozepsal pro německý deník Die Welt podnikatel (mimo jiné v energetice) a zároveň nejbohatší Čech Daniel Křetínský. Krásně do toho zapadá dnešní zveřejnění nového „průmyslového“ Green Dealu od Evropské komise.

Tzv. dohoda pro čistý průmysl, tedy Clean Industrial Deal, oficiálně dosud ještě venku není, z toho, co uniklo do médií, lze ale vyčíst, že je pokračováním stejných bizarností jako dosud. Je to mimo jiné reakce na neustále omílanou Draghiho zprávu o konkurenceschopnosti Evropy (která neexistuje). A stejně jako Mario Draghi, i Evropská komise svůj deal pro průmysl zcela mylně zakládá na posílení konkurenceschopnosti průmyslu pomocí dekarbonizace. To nejde dohromady.

 

Komise opět správně přiznává, že její politika přivedla EU do stavu, kdy má několikanásobně vyšší ceny plynu i elektřiny než USA i Čína, je na dovozu energetických surovin závislá, potýká se se slabou poptávkou a čeká na to, co v dubnu přijde od Donalda Trumpa za další nepříjemnou sprchu v podobě recipročních cel a cel na dovoz oceli a hliníku.

Clean Industrial Deal prý chce různými způsoby snížit ceny energií. A zmíněné návrhy zrovna nevyvolávají optimismus a naději, že někdo opravdu ví, co dělá. A že to myslí se „záchranou průmyslu“ vážně. Je mezi nimi například tlak na uzavírání tzv. PPA dlouhodobých smluv (Power Purchase Agreements), to znamená smlouvy pro menší podniky o nákupu elektřiny ze zelených zdrojů od jejích výrobců. Dále cílení na větší propojenost Evropy v přenosu energie. To znamená další obrovské investice do přenosových sítí kvůli nestálým zdrojům, které způsobují obří výkyvy a nerovnováhu.

Komise také pracuje s úpravou státní podpory a s daněmi. Brusel tak doporučuje členským zemím snížit daně na elektřinu na zákonný minimální limit. A do toho by podniky mohly snáze získávat státní příspěvky a pobídky na zelené projekty. Jeden z nejvíce zarážejících návrhů dokonce říká, že průmysloví výrobci by mohli omezovat výrobu podle toho, kolik bude stát elektřina. To už se dostáváme někam, kam opravdu nechceme. Průmysl bude přizpůsobovat výrobu tomu, jak zrovna budou „čisté“ zdroje vyrábět.

Stěžejní jsou ale dvě věci – a tím se dostáváme oklikou zpět ke slovům Křetínského. Zaprvé, Komise uvádí, že závislost na silně volatilních cenách plynu zůstane. Plyn je přitom určujícím zdrojem pro ceny elektřiny. A zadruhé, na systému emisních povolenek se vůbec nic nezmění. Když nikdo neví, kam se mohou jejich ceny dostat, těžko se něco plánuje a promýšlí se investice. Výroba elektřiny má být povolenkami uměle umrtvena (respektive už je), stejně na tom budou i další výroby. V USA je ve většině států cena za vypuštěné emise nulová, v Číně minimální, kolem 10 eur za tunu CO2. U nás aktuálně stojí povolenka přes 70 eur. Je to obrovský rozdíl a bez zrušení těchto daní nebo cíleného zastropování povolenek na mnohem nižších hodnotách nikdy k žádné změně nedojde. Na neprůhledném systému obchodování s povolenkami ale celá dekarbonizace v EU a nedobrovolné financování toho všeho stojí. A spolu s ním i padá. A ten pád si Brusel nemůže dovolit.

×

Podobné články