Opatrně se zcivilněním prezidentského úřadu. Forma je někdy obsah
KOMENTÁŘ
Prezidentský úřad by se měl zcivilnit. Mluvil o tom zvolený prezident. A když to říkal, tak měl možná zjištěné, že to lidé chtějí slyšet. Ale je to možná jedna z těch frází, které lidé opakují, protože zní všude, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Kdy se budeme mít jako v Německu? Je populismus, který teď předvádí premiér Petra Fiala, ten správný a demokratický? Na Echo Poradě diskutují Markéta Malá, Jiří ...
Jedním z motivů, které bylo možné v prezidentské kampani slýchat, bylo, že by se úřad měl zcivilnit. Mluvil o tom zvolený prezident. A když to říkal, měl možná zjištěné, že to lidé chtějí slyšet. Ale je to zřejmě jedna z těch frází, které lidé opakují, protože zní všude, a přitom není jisté, jestli vědí, co tím přesně myslí. Jisté pozůstatky aury výsostnosti a nedotknutelnosti, jež u nás úřad má patrně díky dědictví Rakouska-Uherska a prezidenta Masaryka, jsou zásadním aktivem této funkce a měli bychom se jich zbavovat opatrně.
Průzkumy mají tu vlastnost, že ukážou jen to, na co se zeptáte, takže občas ukazují něco malinko jiného. Miloš Zeman vždy v průzkumech bodoval vysokým hodnocením v otázce, zda „rozumí problémům obyčejných lidí“. Přitom sám životem obyčejného člověka nikdy nežil, byl vždy intelektuál a pak politik posedlý svou věcí. Neproslul žádnými koníčky, jako otec rodiny fungoval zřejmě spíš mimochodem. A jako žádný jiný politik byl ochoten obviňovat kolegy a podřízené, proti kterým vytáhl do boje, z neschopnosti a hlouposti. Jakým porozuměním pro obyčejné lidi se kdy vlastně vyznačoval? Jako by ta slova byla spíš jakýmsi posunutým oceněním toho, že jedl tlačenku a mluvil sprostě. Že se tedy v tomto smyslu nad Čechy nevyvyšoval.
Za to Zeman uzavřel Pražský hrad veřejnosti, prý z bezpečnostních důvodů, ač pobýval čím dál tím víc v Lánech. Až velmi na poslední chvíli začal mluvit o tom, že ho k tomu nutí policisté a že s nimi nesouhlasí. Tady je pro nového prezidenta příležitost udělat něco užitečného, pokud větší otevření areálu Pražského hradu můžeme zařadit do rubriky zcivilnění.
Ale připomeňme si, že Václav Havel, který na počátku svého vládnutí i otevřeně mluvil o tom, že se v úřadě obklopuje přáteli, a měl příslovečnou zálibu v „hospůdkách“, k ceremoniálním atributům funkce přistupoval s velkým respektem. Každý ví, že nechal navrhnout nové uniformy Hradní stráže, žádné redukce slavnostních ceremoniálů se nekonaly.
V jiných zemích to třeba mají jinak, v Rakousku prý prezident jezdí tramvají a ve Skandinávii a v Nizozemsku mají všechno úžasně civilní (jenomže si všimněme, že řada z těch zemí jsou monarchie, takže tam ten ceremoniální prvek obstarává někdo jiný než politici).
Pomalu všude, kam se obrátíme, narazíme na nedomyšlenou kombinaci prezidenta s mohutným mandátem přímé volby a jeho pravomocí. Máme jako prezidenta „mít člověka, u kterého se lidé mohou zastavit a třeba si mu postěžovat“, řekl Pavel v kampani. Ale to je sotva důvod, proč ho lidé volili. Takoví lidé by spíš hlasovali pro mikromanažera Babiše, ten by jistě jezdil mezi lidi, poslouchal jejich problémy a hned by vytahoval mobil a řval na nějakého úředníka, jak je možné, že to a ono není. U Pavla se voličům jistě líbilo, že si zajde do hospody a baví se tam s lidmi a hází šipky – ale líbilo se jim, že to dokáže, a ne, že by takhle měl úřadovat.
Pavel, ač někdy slovně vyjadřoval opak, svou vojenskou profesi v kampani využíval. Vždyť slovo generál se vyskytovalo v polovině fotorámečků a kampaňových materiálů, jež jeho kampaň nabízela ke stažení. A všechny armády dobře vědí, proč v nich platí pravidla, předpisy a hierarchie. A lidé to respektují.
Pavel říkal, že si prý i v armádě zakládal víc na obsahu než na formě. Jenže u prezidenta ta forma někdy právě je ten obsah. Příklad: prezident nemá ústavou dané žádné pravomoci při vyjednávání o sestavování vlády. Tradice, kterou zavedl Václav Havel, že nějakého politika pověřil vyjednáváním o vládě, je právě jen to – tradice. Jeho síla ve vyjednávání tkví vlastně jen v tom, že pozvání od prezidenta se neodmítá. A proto si musí zachovat určitou exkluzivitu a distanci. Musí přijmout to, že hraje roli.
To, že by se měl prezident odstěhovat z Pražského hradu, zaznívalo v kampani nejen od Pavla. Václav Havel bydlel mimo Pražský hrad, ale to proto, že byl bohatý a koupil si vilu. Jeho nástupci dál pobývali v areálu Hradu nebo v nemovitostech, které k prezidentskému úřadu patří. Co je vlastně za tou snahou odpoutat úřad prezidenta od sídla českých králů? Ta tradice je docela užitečná, země Koruny české mají vcelku stabilnější a starší hranice než většina zemí v Evropě. To vůbec není k zahození. Nehledě na to, že za tím zcivilněním lze tušit i jinou agendu. Hrad dává auru, ale taky svým způsobem omezuje. Od Hradu odpoutaný civilní úřad prezidenta by taky mohl nabýt pocit, že se může víc plést do domácí politiky. Ostatně budoucí kancléřka Vohralíková by prý ráda obnovila politický odbor a Pavel hledá politického poradce.
Jiná věc je, co dalšího vlastně zbývá ke zcivilnění. A vidíme, že toho zas tolik není. Pavel řekl, že mu nevyhovuje, že by jeho portrét měl být na známkách, ale to nezávisí na něm. Má sice největší mandát ze všech českých politiků, ale poště nevelí. Asi by mu stejně vadilo viset na zdech učeben, ale tady ho už doba předběhla, on to žádný předpis nikdy nenařizoval a od konce Klausova mandátu a pak v průběhu toho Zemanova portréty ze škol do značné míry vymizely.
Pak taky Pavel mluvil o tom, že kolem prezidentových cest do krajů by neměla být taková pompa. „Nemyslím si, že je nutné, aby na výjezd do kraje jela kolona aut a spousta lidí, ale mělo by to být o pracovním obsahu jednání,“ řekl. Tak uvidíme, třeba jako bývalý generál bude schopen nastoupit s větší silou do jednání s vnitrem, které svými požadavky na bezpečnost tu pompu předurčuje. Jde ale o to, nepřekročit hranici mezi užitečnými provozními změnami a pohrdáním tradicí.
00:02
