Ne náboženství, ale jaro je opium lidstva

Prý je pryč radost z jara. Nad tím se debatovalo v jedné z tisíců debat naší doby. Znám z toho jen titulek, neboť by člověk musel být velkým masochistou, kdyby se chtěl o těch pocitech něco blíže dozvědět. Ale lze si to představit. Několik intelektuálně založených osob sedí a chmurně rozvíjejí důvody, proč se neradovat z jara.

Přišlo v březnu, což je dřív, než prý má přijít, a potrvá jenom do června, kdy má skončit. Pak už bude horko a lidi budou u vody a nadávat, že za chvíli bude zase podzim, a to se ochladí. Potom je zima a ta nestojí za nic, protože je škaredě, chvíli mráz, pak zase ne, spíš takové slizko, tak by se člověk mohl těšit na jaro, ale to přijde moc brzo a jeden má z toho špatné svědomí.

U nás to ještě jde, ale v Africe to musí být peklo, to se nedá vydržet, takové jaro v Africe. A člověk, který chce něco v naší době znamenat, musí myslet na Afriku, i když to tam vůbec nezná, ale chápe, že ti lidé půjdou raději sem. Ale místo aby se radoval, že tím se konečně nastolí spravedlnost, má z toho jarní depresi. Nebo to aspoň říká a tak se tváří.

Samozřejmě víme, o co jde a kde se ta ponurost bere. V Evropě se opravdu asi mění klima, jako se pravděpodobně měnilo po celou historii: třeba v 17. století byla malá doba ledová a to můžeme být rádi, že ji máme za sebou. Není ale vyloučeno, že tomu člověk pomáhá, zvláště tím, že existuje a je ho nejvíc od začátku holocénu. Ani ne tak v Evropě, kde se počet drží už stabilně sto let a Evropané spíš vymírají, ale jinde po světě. Koncem století to má začít klesat, ale zatím dostane planeta pěkně zabrat. Jsou lidé, kteří se domnívají, že problém není klimatická změna, problém je, že za stav planety se stala poprvé v dějinách globálně a trestně odpovědná docela malá část světa, konkrétně ta, ke které historicky i jaksi stylem života patříme i my. Tam, kam si kdysi africká vesnice chodila pro vodu, si pro ni chodí megaměsto, což těžko může ten pramen vydržet. S tím se člověk s globálně založeným svědomím nemůže srovnat, padá na něj tíseň a environmentální smutek, cítí se odpovědný za smutný pohled na vyschlý pramínek kdesi v Podsahaří, a hlásí se tak ke světoobčansví. To mu nedovoluje užít si jara třeba ve středním Posázaví, nebo to aspoň předstírá. Ale něčím se lidé zabavit musí.

Zajímavé na jaru je, že se vždy nakonec zařídí podle svého. Člověk, který to přijme, má větší naději na to, že se ho příznaky globální krize budou týkat méně. Nebo vůbec ne. Jaro má totiž otupující a narkotické účinky. Ne již náboženství, ale jaro je opiem lidstva. Je to asi nejhorší doba pro rozněcování nespokojenosti a nenávisti. Kdysi na jeho reakční, zpátečnickou podstatu poukázal George Orwell, velký, asi levicový kritik společenských pořádků, ale zároveň velký milovník tradičních anglických hodnot, jakými jsou pudink, rostbíf a procházky v přírodě. V článku Zamyšlení nad žábou obecnou z roku 1946 píše, jak každé jaro pozoruje k životu se probouzející žábu. Nejdříve jsou její pohyby pomalé, tělo scvrklé, jen z něj září nádherné oko. Několik dní chytá hmyz a regeneruje síly. Pak se v ní mocně ozve sexuální pud: svými končetinami žabák objímá vše, co se mu namane. Nakonec nalezne samičku a za několik dní se to již v kaluži hemží pulci. Je to silnější než politické krize, než obstrukce opozice a arogance vlády. Píše Orwell a my bychom mohli doplnit, že je to silnější než environmentální stesk i žal, než všechny neurózy, které na sebe tahle doba přivolává. Ideologové a přivolávači zmaru a temnoty s tímto procesem mohou nesouhlasit, ale nic s tím nemohou podniknout. Dokonce i když se podaří žáby vyhubit, k čemuž skoro došlo bez ohledu na klima, pořád tu jsou ještě vrabci, mouchy a odolné traviny. Má-li člověk schopnost vnímat tyto přírodní jevy, je méně náchylný k averzím a bezúčelné rozmrzelosti a může více věřit tomu, že i lidské poměry nemusí být tak beznadějné, když mají takový vzor v žábě. „Když člověk nemá radost z návratu jara, proč by měl být šťastný v utopii, kde se nebude muset tolik namáhat?“ napsal tehdy Orwell, který ovšem žádné utopii nevěřil.

Protože jí nevěříme též, těšme se z jara, které dneska již možná rozehřálo těch několik zbylých žab, jež se brzy navzdory všemu počnou náruživě množit.