Nesnesitelná rozpínavost virtuálního světa

KOMENTÁŘ

Nesnesitelná rozpínavost virtuálního světa
Poslanec Motoristů Filip Turek na Národní třídě 17. listopadu. Foto: Petr Podaný
1
Komentáře
Adam Růžička
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Když se začal před lety rozjíždět podcastový formát, četl jsem krásné pojednání o tom, jak údajně stojíme na začátku revoluce, jež bude podobná té, která přišla po vynálezu a zefektivnění tiskařských lisů. Stejně tak jako se psané slovo, jež bylo do té doby nákladným a nedostupným artiklem, náhle stalo levnou a snadno šiřitelnou věcí, tak se nám najednou naskytla možnost kopírovat a sdílet snadno zaznamenatelné slovo mluvené. Perspektiva to byla plná naděje a velkých očekávání – měla se otevřít stavidla vzdělanosti, neboť na čtení je nutná soustředěná pozornost a klid, zatímco poslouchat můžeme i u práce či u řízení auta. Poznávání se tím mělo stát nízkoprahovým, pohodlnějším, demokratičtějším a nadšení bylo tehdy velké – dnes neznám mnoho lidí, u nichž by však přetrvalo.

 

Možnost snadného šíření se velice brzy začala vztahovat nejen na slovo, ale na cokoliv, co lze zachytit na audiovizuální záznam, na veškerý viditelný a slyšitelný život. Co víc, schopnost zaujmout, být sledován a šířen, nejlépe masově a virálně, se sama o sobě stala hodnotou, na níž si nejeden člověk založil rentabilní živobytí, pro mnohé další to představovalo legitimní cíl vlastního směřování. Život jako takový se také začal představovat v novém pojetí – jako série okamžiků, které skýtaly příležitost k šiřitelnému zaznamenání.

Kanadský filozof John Vervaeke komentoval vzniknuvší svět influencerů a poznamenal, že každá doba má svůj ideální archetyp, který dává kultuře charakteristický ráz, neboť představuje příklad pro ostatní a vzor k nápodobě – představíme si například moudrého filozofa, chrabrého rytíře či čistého světce, již tuto funkci v různých obdobích plnili. Podle něj je takovým archetypem současnosti „hvězda“, která je specifická tím, že u ní nezáleží na tom, co konkrétně dělá a jakými vlastnostmi se přesně vyznačuje, zásadní je, že se na ni mnoho lidí dívá – to dělá z hvězdy hvězdu.

Rozdíl je také v tom, že se hvězdný archetyp špatně škáluje. Zatímco společnost může cílit na to, aby byla ve svých parametrech moudřejší, chrabřejší, více spravedlivá a podobně, a posilovat tyto vlastnosti u jednotlivých lidí skrze představované vzory – „hvězdná“ jako celek dost dobře být nemůže, neboť každá hvězda potřebuje obecenstvo, které ji sleduje. Je to hra s nulovým součtem, kdy pozornost věnovaná jednomu chybí následně druhému, což vede k hrdlořezskému zápasu o sledované, které je třeba umět zaujmout, aby neodešli ke konkurenci. Digitální prostor pak odhaluje paletu různých hráčů a jejich strategií, skrze něž si pozornost získávají, a tak vyzrávají na své rivaly.

Jeden z takových projevů je trollení – záměrné provokování nějakým pobuřujícím či absurdním tvrzením, jehož cílem je vyvolat rozhořčenou odezvu naivních recipientů a souběžně si získat přízeň vlastních fanoušků, již se baví na účet popuzených. I to je způsob, jak se v pozornostní ekonomice prosadit, a ve virtuálním světě jde o žánr velice populární, na který je nicméně už leckdo zvyklý a ví, jak na něj reagovat – základním pravidlem je nekrmit trolla.

Virtuálno a jeho manýry se nám ovšem čím dál častěji přelévají do skutečného světa, kde na to možná zatím nejsme tolik zvyklí. Patrné to bylo již v předvolebním klání, kterému se často vytýkalo, jak je bezobsažné – konkrétní programové návrhy ustoupily morálním apelům zaměřeným na vyvolání emocí a mnohá vyjádření kandidátů byla zjevně předem připravená tak, aby se dala snadno sestříhat do úderných frází pro šiřitelná videa.

Myslel jsem si bláhově, že to po volbách odezní. Jenže jsme měsíc po nich a političtí představitelé se stále chovají jako influenceři: hřímání na sítích místo politického vyjednávání, teatrální stylizování místo předkládání alternativ. V pondělí na Národní třídě například Filip Turek opět očividně trollil výroky o tom, že sametovou revoluci nedělali studenti, ale Gorbačov a KGB. Obratem se dostavil rozhořčený protipohyb – mimo jiné profesionálně sestříhané video Martina Kupky s hudebním podkresem připomínající spíše marketingový spot než autentickou reakci. Všechno to působí zvláštně performativně, přesně jako soutěž hvězd, které už nehrají o argumenty, ale o publikum. Virtuálno se rozpíná a hranice mezi politikou a pozornostní ekonomikou se dál stírá – a začíná být těžké rozeznat, kde končí jedno a začíná druhé. Budeme si na to zřejmě muset zvyknout.

×

Podobné články