Trump – mistr nestandardních kroků a porušování protokolu – Nawrockého přijal už jako kandidáta a vyjádřil mu podporu. A po jeho volebním vítězství mu poslal pozvánku do Washingtonu. Právě tam tedy vedla vůbec první zahraniční cesta nového polského prezidenta.
Foto: Bílý dům
1
Nejdříve návštěva prezidenta Karola Nawrockého v Bílém domě, ujištění o americké vojenské podpoře a pozvánka na G20. A přesně o týden později dosud největší prů ...
Nejdříve návštěva prezidenta Karola Nawrockého v Bílém domě, ujištění o americké vojenské podpoře a pozvánka na G20. A přesně o týden později dosud největší průnik ruských dronů do polského vzdušného prostoru. Tyto dvě události spojuje nejen zářijové datum, ale hlavně kletba polské zeměpisné polohy. Polská úporná snaha o pojištění americké přítomností v regionu, jejímž projevem je Nawrockého cesta, je přímým následkem trvalého pocitu ohrožení, který se zhmotnil tento týden prostřednictvím 19 ruských dronů na polském nebi, těsně před začátkem rusko-běloruských vojenských cvičení Západ.
Jen málo zemí v Evropě v sobě nese tak silné trauma z vlastní zeměpisné polohy jako Polsko. Polsko je jako Kristus – říká starý vtip –, protože je ukřižováno mezi dvěma lotry. Geografie je náš rozsudek, říkával spisovatel Stanisław Cat-Mackiewicz a jeho současník Juliusz Mieroszewski přidával krátce po druhé světové válce, že „Polsko je utopie“ – tak složité je naplnit všechny nutné podmínky, aby si vzhledem ke své poloze na mapě Evropy mohlo vybojovat nezávislost. Umístění uprostřed kontinentální dálnice, na nížině nechráněné přirozenými bariérami, minimálně od dob dělení polsko-litevské říše koncem osmnáctého století přidává polské veřejné debatě a všeobecnému vnímání mezinárodní politiky aspekt stálého pocitu křehkosti a ohrožení.
Když se v mezinárodních vztazích cítíte ohrožen, hledáte spojence a garance bezpečnosti. Jen těžko si můžeme představit v tomto ohledu symboličtější datum než 3. září – právě tehdy v roce 1939 vstoupily Británie a Francie do války proti Německu na obranu svého spojence, Polska. Vstoupily, protože je k tomu zavazovaly spojenecké dohody. A víc už neudělaly nic. Třetí září je v polské paměti symbolem nespolehlivosti spojenců a naivity zahraniční politiky, která na cizí pomoc spoléhá víc než na vlastní sílu.
Spojené státy americké byly v tomto ohledu jiné. Zaprvé, nebyly tak úplně „cizí“ – od počátku svých dějin skrze zástupy politických exulantů (dva polští šlechtici budovali kavalerii a dělostřelectvo Washingtonovy armády ve válce o nezávislost) a ekonomických migrantů byly tak trochu i „naše“. Na rozdíl od starých evropských mocností sdílely s Polskem republikánský přístup k politice, kdy na první místo kladly ideu svobody a sebeurčení národů. Především však od vstupu do evropské politiky byly na jedné straně dostatečně silné, aby mohly hrát roli spojence – garanta bezpečnosti –, na straně druhé dostatečně vzdálené, aby nebyly vnímány jako potenciální okupant.
Polská zahraniční politika po roce 1989 byla velkou sázkou na Spojené státy. Varšava nikdy, ani na vrcholu poststudenoválečné liberální utopie, zcela neuvěřila, že dějiny skončily. Ani nemohla, zóna hobbesovského „boje všech proti všem“ začínala hned za jeho východní hranicí. To, že dějiny pokračují, jí neustále připomínal osud Běloruska, Čečenska, Gruzie či Ukrajiny. Zároveň ji traumata 3. září a 23. srpna roku 1939 (sovětsko-německý pakt Ribbentrop–Molotov) naočkovala hlubokou nedůvěrou ke kapacitám a ochotě evropských spojenců a připomínala nejsilnější geopolitický strašák – alianci Berlína / západní Evropy a Moskvy směřovanou proti Polsku a střední Evropě. Ta poslední obzvláště silně rezonovala v dobách, kdy politici jako Macron chtěli budovat Evropskou unii od Lisabonu do Vladivostoku a každý, kdo poukazoval na politická úskalí německo-ruského projektu Nord Stream, byl vnímán jako chorobný nacionalista a rusofob, který nechápe, že svět už je jinde.
Sázka občas vyžadovala oběti – Polsko bylo třeba první evropskou zemí vedle Británie, která bez otálení poskytla svoji armádu pro iráckou operaci. Ale především si říkala o soustavnou diplomatickou práci. Navzdory mýtu agresivního expanzivního NATO, který žije v části středoevropské veřejnosti, Washington musel být o své přítomnosti na územích, jež si nezávislost na Moskvě vybojovala až s koncem studené války, opakovaně přesvědčován. Boj se nejdříve vedl o samotný vstup zemí regionu do NATO – navzdory hlasům, že je to zbytečné dráždění Ruska. A potom ještě podstatně delší dobu trvala proměna formálního členství v členství naplněné podstatou – tedy takové, ve kterém se na území střední Evropy ocitly vojenské instalace Aliance. Tento proces mimochodem stále trvá, stačí se podívat na palivová potrubí NATO, klíčová pro případ konfliktu. Stále končí v západním Německu…
Pro Polsko však šlo především o hledání způsobů k potvrzení bilaterální vazby se Spojenými státy. Vojenské instalace Aliance byly vnímány především z hlediska toho, zda předpokládají přítomnost amerických vojáků na polské půdě. Toho se podařilo dosáhnout teprve za prvního funkčního období Donalda Trumpa a posílit vzhledem k tomu, že se Polsko v roce 2022 stalo logistickým srdcem pomoci bojující Ukrajině.
I proto roztržka, která mezi Evropou a Amerikou začala hned po nástupu Donalda Trumpa, a také více nebo méně otevřené úvahy některých představitelů Trumpovy administrativy o nutnosti omezit angažovanost USA v Evropě uvedly polskou politickou scénu do mrazivého ticha. Tuskova levicově-liberální vláda se rozhodně nechtěla přidávat do sboru západoevropských kritiků nové americké administrativy. Jak píše v článku Atlantické Polsko v deníku GPC Maciej Kożuszek, vedla ji k tomu zcela logická úvaha. Polsko jako frontová země, přímé zázemí ukrajinského bojiště a od roku 2021 také cíl hybridních útoků vedených z území Běloruska nemá čas čekat na realizaci – někdy za deset či dvacet let – evropských snů o „strategické autonomii“. Nemá čas čekat na to, až západoevropské armády dosáhnou alespoň minimálního stupně bojeschopnosti. Zkrátka nemá náhradu za americké bezpečnostní garance.
Zároveň však Tuskova vláda sama nemá s MAGA republikány žádné kontakty ani špatnou pověst „spojence globalistů a demokratů“. Donald Tusk byl předsedou Evropské rady v době prvního Trumpova prezidentství, žena ministra zahraničí Sikorského, novinářka Anne Applebaumová, je prominentní kritička Trumpovy administrativy. Kvůli dětinskému trucování ministerstva zahraničí vůči prezidentovi Polsko ani nemá ve Washingtonu (jako na řadě dalších míst) svého velvyslance. Tuskova vláda proto proti hrozbě amerického odchodu ze střední Evropy nemohla podniknout žádné reálné kroky.
Řešení přineslo zvolení konzervativního kandidáta Karola Nawrockého prezidentem – s novým silným mandátem od voličů a zároveň rétorikou, vystupováním a programem blízkým americké nové pravici. Trump – mistr nestandardních kroků a porušování protokolu – Nawrockého přijal už jako kandidáta a vyjádřil mu podporu. A po volebním vítězství mu poslal pozvánku do Washingtonu. Právě tam tedy vedla vůbec první zahraniční cesta nového polského prezidenta.
Do Washingtonu Nawrocki dorazil symbolicky právě 3. září. Po skončení návštěvy i jinak vůči konzervativcům velmi kritická média musela uznat, že odjíždí se skvělými výsledky. „Jen těžko si lze představit lepší debut na mezinárodní scéně,“ napsal šéfredaktor deníku Rzeczpospolita Michał Szułdrzyński. Během setkání s médii Trump přítomné ujistil, že nejen neplánuje omezování americké vojenské přítomnosti v Polsku (nyní je tam 10 tisíc vojáků), ale „pokud budou chtít“, je ochoten jednat i o jejím rozšíření.
Ve prospěch Nawrockého hrála nejen Trumpova snaha budovat globální národněkonzervativní internacionálu. Především jde o to, že na rozdíl od většiny členských států EU Varšava nezanedbala v takové míře svoji obranyschopnost a v posledních letech se hekticky snaží modernizovat a posilovat armádu – i za cenu obrovských výdajů. Polsko jako jediná země Aliance už dopředu splnilo letos v Haagu přijatý závazek pěti procent HDP na obranu. A velkou část nákupů uskutečňuje právě ve Spojených státech. Když k tomu přidáme nákupy amerického zkapalněného plynu (Polsko se jako první země střední Evropy zcela odstřihla od ruského plynu, v podstatě ještě před začátkem války proti Ukrajině) a skutečnost, že první polskou jadernou elektrárnu má stavět americký Westinghouse, není divu, že vlivná konzervativní The Heritage Foundation minulý týden vydala zprávu o polsko-amerických vztazích, kde Varšavu označila za „modelového spojence a člena NATO“.
Nawrockého úspěch je dobrý signál i pro zbytek východního křídla NATO. Během jeho návštěvy přinesl americký Newsweek článek nového šéfa Bezpečnostní rady státu Sławomira Cenckiewicze, který zdůraznil význam polských přístavů a obřího leteckého a železničního hubu zvaného Centrální komunikační přístav, jehož výstavbu u Varšavy podporuje. Ten by totiž vedle obchodního a turistického potenciálu měl mít i strategický vojenský význam pro případ nutnosti dopravy většího množství lidí a materiálu – „bude to páteř alianční mobility ve východní Evropě“. Polsko je tedy podle Cenckiewicze „branou k budování evropské budoucnosti v oblasti obrany a technologií“. Jako pivotní země této části Aliance je klíčová nejen pro zásobování Ukrajiny, ale i jakoukoliv krizi na hranicích s Ruskem.
Během rozhovorů s Trumpem Nawrocki dostal pozvánku na setkání G20. Polsko se totiž v letošním roce ve statistikách dostalo do elitní skupiny 20 největších ekonomik světa – jako první země postkomunistické střední Evropy. Opět další výrazný signál, že „východní křídlo“ a střední Evropa jsou schopny vyjít z pozice věčného junior partnera regionálních hegemonů a hrát ve vyšší politické lize.
Konečně zatřetí, část setkání byla věnována posilování především energetické spolupráce na bázi formátu Trojmoří, který vznikl díky polsko-chorvatské iniciativě v roce 2016 a má sloužit k posilování různých typů infrastrukturního propojování zemí mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem. Členy Trojmoří, ač spíše pasivními, jsou i Česko a Slovensko.
Posílení polsko-americké vazby je pozitivní zprávou i pro Ukrajinu. I když nový prezident nesdílí silný proukrajinský sentiment svého předchůdce, geopolitická situace země zůstává stejná a jejím základem je nutnost pojistit se před ruskou hrozbou. Už na online summitu Evropa–Trump před setkáním na Aljašce Nawrocki připomněl, že datum setkání s Putinem je zároveň výročím polského vítězství nad bolševiky u Varšavy v roce 1920. Připomínka toho, že ruský imperialismus je trvalý problém této části Evropy, ale také toho, že je Rusko porazitelné.
Ve zmíněném článku Sławomira Cenckiewicze se na jedné straně jasně distancuje od „bruselské bezmoci“ a zdůrazňuje nutnost „transatlantické jednoty“, ale zároveň naráží na falešné představy části MAGA tábora. „Spojené státy musejí potvrdit kredibilitu své doktríny odstrašování“ – jak vůči Rusku, tak vůči Číně. „Evropské a asijské jeviště mezinárodní politiky jsou nerozdělitelně propojené“ – Cenckiewicz nepřímo kritizuje předpoklad, že soustředění na Čínu musí znamenat vycouvání z Evropy. „Zadržování Ruska v Evropě je nezbytným předpokladem pro odstrašování Číny v globálním měřítku.“
Americký analytik Andrew Michta v návaznosti na Nawrockého cestu poukázal na to, že událost vytváří pozitivní impulz pro posílení spolupráce v severo-východním sektoru Aliance, tedy oblasti kolem Baltského moře. Podle Michty je potřeba rekonfigurovat celou architekturu NATO v Evropě tak, aby reflektovala skutečnost, že se „těžiště NATO v posledních letech posunulo směrem na severo-východ“. Nawrocki před odjezdem do Washingtonu pozval do Varšavy lídry baltských států na konzultace a hned po návratu vyrazil na druhou zahraniční cestu – do Vilniusu a Helsinek. O nutnosti konečně „proměnit slova o solidaritě v činy“ – tedy reálné posílení polských a pobaltských hranic s finanční, logistickou a personální pomocí ostatních zemí Aliance – hovořil hned po incidentu s ruskými drony také premiér Tusk.
Co v této konfiguraci znatelně chybí, jsou země lokalizované na jih od Polska. Nicméně ve své inaugurační řeči Nawrocki jasně naznačil, že řešením není strategický odklon Polska od střední Evropy, ale spíše rozšíření formátu B9 (sdružení zemí východního křídla NATO) o nové skandinávské členy Aliance – Švédsko a Finsko – a intensifikace spolupráce v rámci Trojmoří. Otázka je, jestli pro tuto koncepci najde ochotné partnery. Je třeba si pamatovat, že Polsko odlišuje od Slovenska a Česka politická vůle a celospolečenská shoda v otázce obrany.
Polskou důvěryhodnost coby regionálního lídra naopak oslabuje v očích sousedů zničující vnitropolitický boj. Největším otazníkem ovšem zůstává názorové pnutí uvnitř současné americké administrativy a složitý geopolitický tanec mezi USA, Čínou, Ruskem a EU, který rozjel Trumpův nástup. Není pochyb o tom, že v rámci MAGA tábora je velmi silná frakce, která východní křídlo NATO nepovažuje (mírně řečeno) za prioritu, a nelze vyloučit, že se polské a středoevropské zájmy mohou stát obětí širších diplomatických snah o ukončení rusko-ukrajinské války. Nebo obětí frustrace z neúspěchu v těchto snahách, které uspíší americké stahování se „zpět“ na západní polokouli. I proto se polský příběh boje s kletbou vlastní zeměpisné úlohy 3. září rozhodně neuzavřel happy endem a musí pokračovat.
00:01
