Jak ale říkají Američané, můžete chodit a zároveň žvýkat žvýkačku – neboli dělat dvě věci najednou. Zahraniční politika není příčinou rozpačitého výkonu doma a Fiala a spol. si za ni zaslouží pochvalu, píše Ondřej Šmigol.
Foto: Michal Čížek
1
Spojené státy "zásadně odmítají" rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu (ICC) vydat zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a jeho bývalého ...
Když prokurátor Mezinárodního trestního soudu (ICC) Karim Khan požádal o vydání zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua pro podezření z válečných zločinů, Petr Fiala pobouřil vyznavače mezinárodního práva svým odsouzením tohoto kroku. Jeho poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar nikoho nenechal na pochybách, že pokud by byl zatykač opravdu vydán, Česká republika ho nebude respektovat.
„Situace, že by česká vláda vydala předního představitele jakékoli teroristy napadené, spojenecké a demokratické země do Haagu, nenastane,“ řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Naopak by to bylo na zvážení odchodu z této instituce. „Pokud bude soud dávat na roveň teroristy s demokraticky zvolenými politiky, bude debata o jeho budoucnosti ve svobodných společnostech nevyhnutelná a zcela namístě,“ dodal Pojar. Vyvolalo to vlnu pozdvižení, zvláště na aktivistické levici. Vláda se prý chystá porušit mezinárodní právo a ignorovat mezinárodní smlouvy. Odpověď je ano – a je to dobře.
V pondělí přišel se zajímavým komentářem ve Financial Times Gideon Rachman. V něm argumentuje, že Spojené státy a všeobecně Západ by měly opustit koncept „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“. Ten se u západních státníků těší velké oblibě. Americký ministr zahraničí Anthony Blinken tvrdí, že podporou Ukrajiny USA bojují za svět založený na pravidlech, proti hrubé síle. Britský premiér Rishi Sunak slíbil z konceptu udělat pilíř své zahraniční politiky. Labouristický lídr a jeho pravděpodobný nástupce Keir Starmer tuto myšlenku podpořil.
Rachman tvrdí, že je to chyba. „Řád založený na pravidlech“ implikuje jejich konzistentní a nestranné aplikování. Jenže to může jít proti zájmům Západu. Ten si přílišným lpěním na tomto konceptu zbytečně svazuje ruce. Zatímco jeho protivníci ho vesele ignorují a používají ho proti Západu, pokud se jim to hodí. Rachman tak navrhuje přestat mluvit o „řádu založeném na pravidlech“ a začít mluvit o „svobodě“. V zájmu obrany svobody je totiž možné tyto pravidla ohnout. Během studené války se Západ taky spojoval s některými pochybnými režimy s cílem porazit komunismus.
Rachman uvádí dva příklady, kde se již tak děje. První je uvalení amerických cel na Čínu. To je zjevně proti všem mezinárodním pravidlům ohledně volného obchodu a odvoláváním se na mezinárodní právo neobhajitelné. Je to ale nutný krok v nové studené válce s Pekingem.
Druhý příklad je ignorování, a dokonce vyhrožování ICC. Amerika si nemůže dovolit nechat na holičkách svého spojence a jedinou demokracii na Blízkém východě. To platí i pro Českou republiku.
Rachman ve svém komentáři činí jednu chybu. Předpokládá, že mezinárodní instituce a světový řád mohou být proti zájmům Západu, ale jsou v podstatě neutrální. Ve skutečnosti jsou často namířené proti Západu. Zářným příkladem je právě žádost o zatykač na Netanjahua.
Ten nedává valný smysl. Hlavním argumentem je údajné vědomé využívání hladomoru jako válečné zbraně proti Gaze. Pokud by to byla pravda, jednalo by se o první případ vyhladovění obyvatelstva jeho soustavným krmením.
Uvádí se, že před válkou bylo potřeba 500 kamionů denně k nakrmení Gazy. Toto číslo je ale zavádějící, 500 byl počet kamionů mířících do Gazy k pokrytí veškerých jejích potřeb. Velkou část tvořil například stavební materiál. Ve skutečnosti denní průměr kamionů vezoucích potraviny pro lidi v Gaze od ledna do září 2023 činil 76. Jiné odhady mluví o potřebě 100 kamionů jídla denně k uživení Gazy. Od začátku války byl tento limit překročen každý měsíc s výjimkou února. A objem pomoci se neustále zvětšuje. Průměr je nyní nějakých 400 kamionů denně.
Problém není kvantum pomoci mířící do Gazy, ale distribuce uvnitř pásma. To ztěžuje probíhající konflikt, ale hlavně akce Hamásu, který jídlo zabavuje pro sebe. Američané přiznali, že ani jediný kamion, který sjel z Američany vybudovaného mola, neskončil v rukách potřebných, ale nejspíše u ozbrojenců. Hamásu se utrpení Palestinců hodí, čím horší situace, tím větší tlak na Izrael a tím lépe pro něj.
Navíc jsou tu indicie, proč pochybovat o nestrannosti prokurátora Khana. Ve svém zdůvodnění mluví o Státu Palestina a teritorium Izrael, což je minimálně zvláštní. Židovský stát přislíbil spolupráci s Khanovým týmem, který měl přijet obvinění prověřit. Tým nikdy nepřijel, Khan místo toho oznámil žádost o vydání zatykače. Učinil tak předtím, než žádost schválil soudcovský panel, což není běžná praxe.
Spekuluje se, že tak učinil, jelikož čelil bezprecedentnímu tlaku z USA. Ve skutečnosti Spojené státy nikdy ICC příliš nerespektovaly. Kongres za prezidenta George Bushe mladšího schválil zákon opravňující vládu k využití jakýkoliv prostředků k osvobození občanů USA a spojenců zadržovaných na základě rozhodnutí ICC. Neformálně se tomu říká zákon o invazi Haagu. Trumpova administrativa uvalila celou řadu sankcí na představitele ICC včetně tehdejší prokurátorky Fatou Bensoudové. Čelení tlaku USA je prostě součástí práce v ICC. A přihlédnutím k výše zmíněným okolnostem dává ignorování ICC morální smysl.
Izrael nyní potřebuje věrné přátele. Nejen kvůli machinacím ICC, ale kvůli soustavné kampani v tisku. Pokud uvidíte titulek očerňující Izrael z toho nejhoršího jednání, vězte, že pravda je téměř určitě mnohem složitější.
Dva příklady. Kromě ICC o Izraeli rozhodoval i Mezinárodní trestní dvůr (ICJ). Zatímco ICC má stíhat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, ICJ rozhoduje spory mezi státy. Jižní Afrika u něj zažalovala Izrael za údajnou genocidu. V rámci předběžných opatření ICJ nařídil Izraeli zastavit operace proti Rafáhu, poslednímu městu v Gaze pod kontrolou Hamásu. Tedy to alespoň tvrdily titulky. Ve skutečnosti Izrael rozsudek přivítal a je s ním spokojený. Přijímá vysvětlení jednoho ze soudců Georga Nolteho. Podle něho by operace v Rafáhu měla být zastavena pouze v případě, že „nastanou životní podmínky, které by mohly vést k úplnému nebo částečnému fyzickému zničení palestinské skupiny v Gaze. Toto opatření se tedy netýká jiných akcí Izraele, které takové riziko nevyvolávají“.
Podle izraelského ministerstva zahraničí „Izrael nebude v Rafáhu provádět vojenské operace, které by vytvořily životní podmínky, jež by mohly zničit palestinské civilní obyvatelstvo. Izrael bude pokračovat ve svém úsilí dopravit do Gazy humanitární pomoc a v souladu se zákonem bude působit tak, aby minimalizoval škody na civilním obyvatelstvu v Gaze.“ Nic ale Izraeli nebrání pokračovat ve vojenských operacích proti Hamásu. Tuto interpretaci přijímá i Česká republika.
Pak je tu tragédie v uprchlickém táboře v Gaze, při níž zřejmě zahynuly desítky lidí. První zprávy hovořily o izraelském bombardování evakuačního tábora, kam se přesunuly tisíce, aby se vyhnuly bojům v Rafáhu. Zdálo se, že Izrael jim slíbil bezpečnou zónu, jen aby tam Palestince stejně bombardoval. To by bylo obzvláště kruté, kdyby to byla pravda. Izraelské letectvo bombardovalo stanoviště Hamásu mimo uprchlický tábor, nicméně v jeho blízkosti. Výbuch byl mnohem větší, než se očekávalo, jelikož se jednalo zároveň o skladiště zbraní teroristů. Chytly od něj stany v táboře, což způsobilo tragédii. Nejednalo se tedy o bezohledné střílení do civilistů, ale o děsivou souhru okolností.
Ukazuje to v detailu problém války v Gaze. Hamás zcela vědomě využívá civilisty jako živé štíty. Každý mrtvý Palestinec je pro něj dobrý Palestinec, zvyšuje pobouření nad válkou v Gaze, a tím tlak na Izrael. Proto je nutné zničit Hamás. Nejen kvůli bezpečnosti Izraele, ale i kvůli osvobození Gazanů od jeho tyranie.
Pobouření je způsobené tím, že svět si odvykl, že válka dotažená do konce je strašná. V zájmu ochrany bezpečnosti a svobody je ale někdy potřeba spáchat strašné věci. Přesto nic nenapovídá, že Izrael by se choval brutálněji, než je obvyklé v podobných městských bojích.
České vládě bývá vyčítáno, že aktivní zahraniční politikou maskuje neúspěchy doma. Jak ale říkají Američané, můžete chodit a zároveň žvýkat žvýkačku – neboli dělat dvě věci najednou. Zahraniční politika není příčinou rozpačitého výkonu doma a Fiala a spol. si za ni zaslouží pochvalu. Ať už za podporu Ukrajiny, kde české zbraně pomáhají zadržet ruské hordy, nebo podporu Izraele, jenž bojuje za svobodu být prostý od pogromů. Zvláště rezolutní podpora Izraele vládě příliš přátel v Evropě nezíská. O to je důležitější.
00:02
