Byznys s lidmi nelidský a lidský?

Kde je hranice mezi obchodem s lidmi a moderní medicínou? Otázka, na niž hledám odpověď mnoho let. Dvě zprávy v médiích koncem minulého týdne ji přeformulovaly do hledání rozdílu mezi lidským a nelidským obchodem s lidmi.

Tou první zprávou bylo, že na Nobelovu cenu míru byla před několika dny nominována organizace Lékaři proti nuceným odběrům orgánů (Doctors Against Forced Organ Harvesting, DAFOH). Tato nezisková organizace, založená lékaři v roce 2006, poskytuje informace o nucených odběrech orgánů živým lidem, především v Číně. Poslední zpráva je z dubna 2023.

Praxi popisovalo Echo24 v roce 2017 v článku Ledviny, játra, oční rohovky. Nelidský byznys s orgány v Číně: „Hrůzná čínská praxe, při které lékaři odeberou orgány, má desítky tisíc obětí. Nedobrovolnými dárci se většinou stávají vězni a operace probíhají v době, kdy jsou tito lidé ještě naživu, protože pak jsou jejich orgány ještě hodnotnější.“ Vězni, především jde o tzv. vězně svědomí, a to především, ale nejen, z buddhistického hnutí Falung Gong, jsou dopředu dobře vyšetřeni, a když se dle biologických kritérií hodí pro nějakého pacienta, jsou „použiti“. Na Nobelovu cenu míru organizaci DAFOH navrhl britský zákonodárce lord Philip Hunt z King’s Heath, udělení Nobelovy ceny míru by podle něj podpořilo povědomí a přitáhlo pozornost k tomuto tématu. Organizace je na cenu navržena již podruhé, poprvé to bylo v roce 2016.

Na to, že extrémně krátké čekací doby v čínských nemocnicích lákají zahraniční zájemce o transplantaci orgánu, reagovala v lednu 2020 Rada Evropy rezolucí „Organ transplant tourism“, v níž konstatuje, že „Turistika za transplantací orgánů je jednou z nejlukrativnějších nelegálních činností na světě, a proto je velmi obtížné ji vymýtit. Důvodem je skutečnost, že transplantace orgánů je nejlepší - a často jedinou - život zachraňující léčbou selhání orgánů v konečném stadiu. … Nepoměr mezi potřebou a nabídkou orgánů vede některé pacienty k tomu, že se snaží zakoupit nelegálně získaný orgán, což často zahrnuje cestování do zemí, kde jsou zákony zakazující prodej orgánů špatně vymáhány nebo mají mezery“. Aby se této praxi zabránilo, doporučuje svým členským státům „účinně bojovat proti obchodování s lidmi za účelem odběru orgánů a obchodování s orgány… a usilovat o národní soběstačnost v oblasti dárcovství a transplantací orgánů“.

Druhou zprávou byl článek „Podnikateli s partnerem porodila dítě matka z USA. Český postoj nechápu, říká“.

Úspěšný podnikatel Martin Hausenblas v rozhovoru říká, že dítě pro něj vždy bylo to nejdůležitější v životě, a že když potkal toho správného partnera, rozhodli se společně svůj život naplnit s pomocí profesionální agentury. „Chtěli jsme ženu, se kterou bychom se do určité míry mohli identifikovat. Každá dárkyně má svůj profil s detailními informacemi o svém zdravotním stavu, rodinném zázemí… Nechybí ani video. Rozhodli jsme se pro vzdělanou bělošku se slovenskými kořeny“, popisuje výběr dárkyně vajíček a dodává, že ho mrzí, že „v Česku je náhradní mateřství šedá zóna. Nechápu to. Statisíce lidí se kvůli tomu musí dětí buď vzdát, nebo to udělat jako my a zařídit si vše v USA“.

Náhradní mateřství je v ČR skutečně neregulované a mezi právníky není shoda v tom, zda je tedy povolené nebo zakázané. Nicméně procedura se běžně provádí, výběr dárkyně vajíčka či dárce spermií, je-li potřeba, je také možný, některé kliniky dokonce nabízejí zajištění náhradní matky a vhodné „párování se žadateli“. Že to je vlastně v ČR docela jednoduchý proces, popisuje jiný český úspěšný podnikatel, Robert Paulat, oba ovšem připouštějí, že jde o finančně náročnou akci. Ve svém prosincovém komentáři se tomu věnuji víc. (Jednoduchý je ovšem jen „technicky“, to je ovšem na jiný text.)

Základním evropským etickým principem v medicíně využívající části těla jiného člověka (krev, tkáně, buňky či orgány) je princip dobrovolného informovaného bezplatného dárcovství s možností (nikoliv povinností) uhradit dárci náklady (například cestovné či ztrátu výdělku při hospitalizaci). Nepoměr mezi nabídkou částí těla a jeho potřebou vede buď k násilnému odebírání částí těla (viz případ Čína) nebo k více (USA) či méně (např. ČR) přiznanému komerčnímu systému, viz. např. články v Deníku N „Firmy se přetahují o „vyždímané“ dárce plazmy “ či „Tkáně zemřelých se vyváží z Česka do ciziny. Stát nemá kontrolu nad tím, kde končí“. Přechod k otevřeně komerčnímu systému, který by asi vítal Martin Hausenblas, vede jednoznačně k rozdělení společnosti na dodavatele částí těla, a na ty, kteří si je mohou koupit. Důkladněji to rozebírám ve svém komentáři k článku „Darování krve či spermatu bude bez odměn. EU tím chce chránit dárce“. Celá problematika je velmi složitá, týká se velkého množství různých částí těla, mediálně však byla bohužel onálepkována jako boj konzervativců proti homosexuálům. Je ale nutné otevřeně říci, že i když bude náhradní mateřství formálně „pro všechny“, fakticky bude jen pro bohaté, ať už gaye nebo heterosexuály.

V žádném případě nechci srovnávat nelidský čínský systém s americkým či naším. Nicméně byznys s lidmi je pořád byznysem s lidmi. Současný stav je velkým pokrytectvím a je neudržitelný. Jsem ráda, že Martin Hausenblas a Robert Paulat své zkušenosti v médiích otevřeně popisují a snaží se vyvolat diskusi. Pořád ovšem čekám, kdy se podobně otevřeně ozvou gayové či lesby, kteří mají z komercializace lidského těla a následného vývoje společnosti obavy. Vzhledem k mediálnímu posunu tématu totiž nejsou odborníci v této debatě adekvátním partnerem.