Ve středu 10. června uplynulo třiaosmdesát let od vypálení Lidic. No a včera – tedy v sobotu 14. června – došlo na místě tragédie k tradičnímu pietnímu aktu (logicky se čekalo na víkend). Zachytil jsem ho náhodou v České televizi, když jsem chtěl původně sledovat jiný program, a musím říct, že při všech sporech, které se o veřejnoprávní vysílání v současnosti vedou, toto je služba, kterou si představuji.
Totiž že se do éteru pustí relace, která má zřejmý úkol udržovat v národním a společenském povědomí jeden z jeho zjevných pojivých punktů. Vždyť nad čím jiným bychom si měli připomínat, co nás drží pohromadě a co formuje kousek duše každého z nás, než je tato tragédie, jež ve střední Evropě skoro nemá obdoby?
(Pravda, ve východních slovanských zemích bohužel má, tam dokonce vypalování a vyvražďování vesnic nacisty byl jev bohužel nikoli zřídkavý, což se u nás pořád málo ví.) Připomínat si to všechno je důležité už proto, že cílem vrahů a strůjců tohoto děsu byl pravý opak: zapomnění.
Dovolte mi cosi jako dumku na lidické téma. České dějiny druhé světové války nabízejí několik ryzích dramatických, tragických i hrdinských příběhů, k nimž není třeba nic si přimýšlet, protože v žádném bodě nejsou liché. Jako by se musely stát právě tak, jak se staly. To je třeba příběh těžce nemocného Emila Háchy na cestě do Berlína, přijímajícího tam podmínky protektorátu. Je to i příběh parašutistů zabíjejících Reinherda Heydricha a je to samozřejmě i příběh Lidic. Ostatně už to jméno vsi, obsahující entitu, o niž jde – je v tom cosi osudového. Stejně jako v tom, že na české Lidice ani Ležáky zaplaťbůh nezapomínáme, ale osud slezských Životic nám musela nedávno intenzivně připomenout populární spisovatelka Karin Lednická – ty se totiž pravidelným předmětem školní látky bohužel nestaly.
Zároveň Lidice zase neuspěly jako literární téma. Tedy alespoň ne v tom smyslu, že na rozdíl od knížky Lednické, která je hitem (a je to dobře), se šlágrem nestala novela Nokturno od Zdeňka Mahlera. Knížka velice krátká, psaná prostě, skoro strojově, jako pouhý záznam, což je forma dokonale padnoucí k celé té hrůze, neboť nerozbředá vyprávění ve slovech ani emocích a celý prožitek nechává na důvtipu čtenáře. Bohužel film Petra Nikolaeva, který byl natočen podle Mahlerova scénáře, nevychází z této verze, ale pracuje až s pozdější literární verzí – naředěnou, takže i film podle ní je tupý a vlastně necitelný. Je škoda, že se nepovedlo, aby se lidické látky chopili ti, kteří o ni usilovali dřív: Elmar Klos, Ján Kadár, nebo dokonce Martin Frič či Miloš Forman, pro něhož šlo vlastně o osobní příběh, neboť oba jeho rodiče byli zatčeni za odbojovou činnosti a zemřeli ve vězení (maminka), respektive v lágru (otec).
Přesněji řečeno je to umělecká škoda, ale historicky je možná výhra, že se to nepovedlo. Protože bůhví co by se s filmovými Lidicemi stalo za komunistického režimu. Ten totiž zkoušel lidický odkaz zneužít ke svému prospěchu. Například využil blízkosti kladenských hutí, kam někteří lidičtí muži dojížděli do práce, a vymyslel, že pravým důvodem vyhlazení obce byla činnost lidické komunistické odbojové buňky. Takto režim usiloval devalvovat zásluhy nekomunistického odboje (který úspěšným atentátem vyhlazení Lidic způsobil). Historik Petr Koura také udává, že zná prameny, v nichž komunisté ještě nestoudněji než v předešlém případě prohlašovali, že za vyhlazení Lidic mohou hlavně američtí imperialisté.
Lidice jsou v českém povědomí přítomny jaksi automaticky, proto vždy odrážejí ducha doby – jsou vlastně neustále jeho obětí. To se netýká jenom uvedených dvou případů komunistické propagandy, ale také například nedávného skandálu sáňkování po pietní louce. Kdo by si to nepamatoval: před pár lety konečně zase jednou nasněžilo, lidický památník jsou především prostorné louky a mírný svah, a tak sem lidé z okolí vyrazili se svými dětmi bobovat a sáňkovat. Většina z nich patrně netušila, že dovádějí na pozemku památníku, protože ten je rozdělen asfaltkou, a tak kdekdo se domnívá, že památník začíná až za ní. Leč není tomu tak. Každopádně tato příhoda odráží jistý rozvolňující se vztah společnosti k jedné z jejích největších tragédií a dokládá, proč musíme neustále znovu pamatovat, abychom nezapomněli.
Často si říkám, jak se asi žije lidem v nových Lidicích, postavených zhruba půl druhého kilometru vzdušnou čarou od těch původních. Bylo myslím správné rozhodnutí na místě zmizelé vesnice znovu nestavět, ale nejsem si jist, zda bylo dobře budovat ves znovu (Ležáky podruhé postaveny nebyly). Ačkoliv šlo o symbol, o rozhodnutí nenechat Němce vyhrát a nenechat Lidice padnout navždy, svedu si představit, že místním se žije s jistou tíhou (třeba už to, že obecní úřad sídlí v ulici nazvané „10. června 1942“). Ta míra hrůzy, která tudy prošla, jistě zůstává přítomna, energii místa to navždy poznamená. Ostatně – a to si budu protiřečit s předešlým odstavcem bobů a saní, ale aspoň vidíte, že to sám nemám dostatečně srovnané – nedaleko Osvětimi stojí zábavní park plný kolotočů a atrakcí, určený pro celé rodiny. Když jsem to slyšel prvně, považoval jsem to za nemravnost, než jsem se v polských novinách dočetl, že místní rozjuchovadlo potřebovali, protože potřebovali něco, kde se lidé budou smát a budou veselí, čímž vyváží smutek míst, kde zemřeli miliony lidí bez viny.
No vidíte. Jsou to už desítky let, a přece příběh Lidic, Osvětimi a dalších podobných nekončí. Je to moc dobře.
00:01
