Kdo tehdy za covidu zůstal při smyslech?

KOMENTÁŘ

Kdo tehdy za covidu zůstal při smyslech?
Václavské náměstí za covidového zákazu vycházení. Foto: Petr Podaný
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Dokumentární film Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové Velké nic o tom, „jak se Česko vypořádalo s pandemií“, má dlouhý pozvolný rozjezd, během něhož padá země do koronavirového ticha. Vypadá to, že národ ztuhl v ochromení, vše se zastavilo, vše ztichlo, vylidnilo se, strnulo ve strachu a očekávání hrůz.

Lidé začali sešívat roušky a čekali, až se začnou plnit mrazicí boxy oběťmi čínského viru. Média, politici a vlivní intelektuálové je v tom podporovali a společnými silami rozehrávali hru, na kterou by si možná teď raději nechtěli vzpomenout. Spojenými silami provedli na lidech cosi jako kolektivní lobotomii.

 

Takové opravdu byly první týdny a měsíce roku 2020, kdy se začal film, mapující české dva roky s covidem, natáčet. Minulý týden měl premiéru ve zbylých biografech, časem přijde na streamy a do iVysílání. Otázka je, kolik lidí bude zvědavých na připomínku čehosi, na co po sotva dvou třech letech není možné hledět jinak než s údivem a úžasem, co se to vlastně dělo a čím jsme to prošli.

Ten film je první půlhodinu vlastně nudný. Prázdné ulice, prázdná náměstí, lidé si nechávají šťárat v nose, nosí disciplinovaně roušku třeba i na nudistické pláži, všemu se podvolují, jsou rozumní, vystrašení a odevzdaní osudu. Mnoho věcí má už tehdy rysy absurdní, nařízení o absolutním a plošném nošení roušky je těžko realizovatelné, bizarní je, když se lidé prostě potřebují napít nebo si chtějí třeba sníst banán, což jde s rouškou obtížně.

Řeší se, jestli se můžou zkoušet kalhoty nebo boty, jestli může pozitivní teta hlídat synovce, rouška se vyžaduje i na nudistické pláži, což je obzvláště bláznivé. A tak dál. Lidé jsou v podstatě se vším smířeni, jak tam říká jeden „dezolát“: kdyby vláda vydala nařízení, že se má chodit s prstem v pravém uchu, tak to většina lidí bude dělat. Protože lidé dělají, co se jim řekne, opravdu jako stádo.

Pak se však do filmu dostává lidský element. Prvním signálem je romská komunita, která si vyšla na sluníčko a žije si po svém. Ta na roušky z vysoka kašle. Ne že by nevěděli, co se děje, ale tady přece mezi svými na nějaké gadžovské výmysly nebudou přistupovat. V neděli půjdou do kostela a pomodlí se za všechny, ale víc si s tím hlavu nelámou. Bezpeční jsou mezi sebou a cikán cikána nenakazí. Důležité je udržet život, jak ho vedou, to znamená svorně, vesele a plodivě. Na ty koronavirus nemá. Jsou to děti Boží a v jeho rukách jsou nejvíc v bezpečí.

A pak ve filmu nastupují „dezoláti“ (možná se jim ještě tak neříkalo) a v tu chvíli hladina energie filmu mohutně stoupne. Tak zvaný slušný člověk s nimi samozřejmě tehdy nechtěl mít nic společného, byli to blázni, šílenci a dezinformátoři, ale co těm lidem nechybělo, byl duch revolty a odporu. Byli možná v zajetí bludů a možná i konspirací, věřili možná podobně jako ta známá paní Peterková v čipy a nanočástice a představovali si, že je to jedno velké spiknutí, ale měli cosi jako bazální instinkt.

Ne v tom, že to onemocnění neexistuje a že se proti němu nemá nic dělat, ale v tom, že lidé mají právo hájit svoji svobodu a bránit se proti těm, kteří jim ji chtějí vzít. Ta okolnost, že se to možná děje k jejich dobru, je nedojímá a nepřesvědčuje. Oni už jim apriorně nedůvěřují a myslí si, že i tohle je past a ohrada, do které je chtějí vehnat. A oni se do ní nechat nahnat nechtějí. Bouří se po svém, není na to hezký pohled, ale jejich instinkt je vede ke vzpouře.

Člověk, který tehdy disciplinovaně všechna ta opatření náležitě plnil a respektoval, jim teď musí dát za pravdu. Třeba to nebude jenom v tomhle.

 

×

Podobné články