„Arabský syrský lid“ se změnil od jara 2012 v nepřehlednou směsici historicky a kulturně podmíněných ostrůvků, přičemž hranice mezi nimi vedly často ulicemi a čtvrtěmi měst, které my nyní známe jako nekonečné ruiny, za nimiž si už těžko představit, že to kdysi byly ulice rušných a relativně civilizovaných měst, píše Jiří Peňás.
Foto: Shutterstock
1
Česká armáda bude mít nová transportní letadla. Za dva letouny C-390 zaplatíme brazilskému výrobci Embraer 11,3 miliardy bez DPH. Podle některých údajů to může ...
„Režim Bašára al-Asada má dobrou šanci přežít svou politickou smrt,“ napsal v knize Arabské jaro(Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě) na konci kapitoly věnované Sýrii český arabista Miloš Mendel. Kniha vyšla sice před sedmi lety, ale až na tu citovanou větu v ní mnohé platí i dnes. Důležité je, že ta syrská kapitola se jmenovala „Krveprolití bez konce“.
Optimista by nyní mohl doufat, že ten konec konečně nastal. Pesimista se obává, že právě začíná další kolo. Realista neočekává nic. To hlavní, na co se ptá, je, co bude dobytí Damašku islámskými mudžahedíny znamenat pro Evropu, pro zbytky tamních křesťanských komunit a také pro Izrael. To je tak jediné, co ho na tom regionu, odkud už dlouhá léta nepřichází nic dobrého, zajímá.
I když něco by ho přece jen zajímat mohlo. Sýrie, to je země plná starověkých památek, kdysi docela civilizovaný Damašek je hned po Jeruzalému druhým místem zrodu křesťanství, místem, kde žil svatý Pavel a kde se má, jak věří křesťané i muslimové, v den posledního soudu zjevit Kristus a soudit živé i mrtvé. Což tedy uvidíme.
Ale na budoucnost Sýrie jako jednotného státu by člověk už jmění asi sázet neměl. Ostatně, ona Sýrie není a nikdy nebyla národně ani nábožensky homogenní zemí. Též její státní integrita je nepříliš pevná: hranice se vytvořily na někdejším území Osmanské říše definitivně až roku 1946, takže rozpad tohoto státu, který přitom v kontextu arabského světa patřil k těm úspěšnějším, byl vždy snazší než v jiných příbuzných zemích. Vůdčí „státotvornou“ vrstvu tvořila až do neděle politicky ambiciózní a vojensky schopná konfesionální skupina alavitů, z níž pochází rodina svrženého prezidenta Bašára al-Asada, kterému přitom spadlo „vůdcovství“ do klína po smrti jeho staršího bratra Basila v roce 1994. Důležité je, že muslimští alavité měli tradičně nepřátelský postoj k většinovým sunnitům, kteří je naopak považovali za heretiky, a relativně blízko ke křesťanským komunitám, které se většinou dlouho stavěly za vládu prezidenta Asada. Na jeho straně, lze-li to tak říct, byl ovšem spíše i Izrael, který se od začátku konfliktu obával, že jakákoli Západem prosazovaná demokratizační změna by byla jen další ideologickou avantýrou ohrožující izraelskou bezpečnost. Izrael pragmaticky hodnotil Asadův režim, i s jeho letitou agresivní protiizraelskou rétorikou, jako čitelného a snadno porazitelného soupeře, nad jehož zemí dosud panovaly stabilní a předvídatelné poměry. A pokud někomu důvěřovat v úsudku, jak se tam věci mají, tak by rozumný člověk soudil, že to měl být Izrael.
Miloš Mendel ve své knize podrobně popisuje, jak se v Sýrii postupně dominový efekt „arabského jara“ zadrhnul a proměnil se v onu „krvavou lázeň bez konce“. Na zprvu opravdu pokojné protesty reagoval Asadův v podstatě „nadnábožensky“ založený režim násilně a tvrdě, snad v představě, že neudusí-li je hned v zárodku, konflikt se neudržitelně promění v celkový rozvrat. Výsledkem byla však jen eskalace, která se proměnila v naprostou fragmentarizaci syrské společnosti, už tak zásadně nejednotné.
Důležité bylo, že syrská společnost se proti Asadovi nepostavila jako celek: nerozpadla se mu armáda a též některé důležité složky obyvatelstva v něm viděly lepší z horších zel: za všechny Kurdové. Jednota ale nepanovala ani náhodou u odpůrců: „Najednou tu,“ píše Mendel o stavu před deseti lety, „stály tábory ideových a konfesionálních odpůrců, které sice měly společného nepřítele – autoritářský režim ovládaný alavitskou komunitou, ale mezi nimi samotnými zela propast.“ Na jedné straně stály městské vrstvy s liberálními, a dokonce sekulárními představami a na druhé méně vzdělané či nevzdělané sunnitské obyvatelstvo venkova a chudých předměstí, které se rychle stávalo kořistí agitátorů z řad Muslimského bratrstva. Tak se z odporu proti režimu rychle stávala náboženská válka, která si za cíl brzy našla nejen alavity, ale i křesťany, národnostní menšiny, liberály až třeba po komunisty. Na nejradikálnější a nejextrémnější straně stál Islámský stát, ale islámský fundamentalismus přibýval i na dříve umírněné straně, až nakonec v opozici převládl. „Arabský syrský lid“ se změnil od jara 2012 v nepřehlednou směsici historicky a kulturně podmíněných ostrůvků, přičemž hranice mezi nimi vedly často ulicemi a čtvrtěmi měst. My je nyní známe jako nekonečné ruiny, za nimiž si už těžko představit, že to kdysi byly ulice rušných a relativně civilizovaných měst.
Celá syrská věc je neobyčejně složitá a stojí za to se s ní aspoň trochu seznámit, pokud už člověk nějaké postoje chce zaujímat. Nejspíš zjistí, že na kategorické soudy tu vůbec není místo, ale lze-li si něco přát, tak určitě nechť si své krvavé sklony projevují pod sluncem Alláhovým a netahají je k nám, bezbožným ďaurům.
00:02
