O jednom odsouzeném domě ve městě v pohraničí

KOMENTÁŘ

O jednom odsouzeném domě ve městě v pohraničí
Z kdysi kompaktního středu města s náměstím s budovami z přelomu 19. a 20. století se postupně vykrajoval dům za domem. Centrum nyní připomíná ústa po razantním dentistickém zákroku. Jedna extrakce za druhou, píše Jiří Peňás. Foto: Jiří Peňás
3
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Když někteří architekti mluví o „památkářské diktatuře“, která nedovoluje našim městům svobodný rozvoj, pomyslím vždy na své Kraslice. Své, protože jsem tam několik důležitých let žil, takže to krušnohorské město znám, myslím, docela dobře.

Během třiceti let „svobodného rozvoje“ se totiž Kraslice téměř ztrácejí před očima. Z kdysi kompaktního středu města s náměstím s budovami z přelomu 19. a 20. století se postupně vykrajoval dům za domem. Centrum nyní připomíná ústa po razantním dentistickém zákroku. Jedna extrakce za druhou. Dům ztratil funkci, zmizely z něho obchody nebo se odstěhovaly instituce, začal chátrat, pak přišly buldozery. Ze středu města zůstalo torzo s pahýly domů, z poloviny rovněž chátrajícími.

 

A dílo zkázy má pokračovat: rada města na začátku roku odsouhlasila plán na demolici dalšího historického domu v centru nyní už tak proděravělého města. Jedná se o budovu bývalé radnice ze začátku dvacátého století, tedy časů, kdy Kraslice-Graslitz, podobně jako celé západní pohraničí (je to kraj lázní), zažívaly svou zlatou éru. Architektem budovy se zajímavou fasádou byl významný stavitel své doby Otto Ehlen, autor mimo jiné návrhu Karlínského dívala a jednoho z nejhezčích historizujících domů v centru Prahy, tzv. Ehlenova domu v ulici 28. října. I z toho je patrné, že Kraslice tehdy nebyly žádným zapadákovem, nýbrž městem patřícím do bohaté části Evropy. Dům opravdu není žádná tuctovka, ale kvalitní architektura, která, a to lze mít za jisté, nebude nahrazena žádnou jinou, natož lepší. Dům prostě zmizí, neboť jsme ho v naší době proměnili v barabiznu a pak odsoudili k zániku. Rozhodnutí radnice, jakkoli ho lze litovat, ba s ním nesouhlasit, je vlastně pochopitelné, neboť nikdo neví, co s památníky rozkvětu v naší době po všech směrech úpadkové podniknou. Na místě domu má být parková úprava s lavičkami a klidovými zónami. Čili nic.

Kraslice byly přitom ještě před padesáti lety typické pohraniční, „sudetské“ město s rozvinutým průmyslem (vyráběly se tam hudební nástroje a krajky) a kvalitní infrastrukturou: nemocnice, letní koupaliště, městský park, krásný kostel, kino, hezké náměstí. To všechno sice vybudovali lidé, kteří po roce 1945 zmizeli, ale komunistický režim přeci jen měl snahu věci konzervovat. Kraslice měly štěstí, že místní průmysl vyžadoval spíše kvalifikované síly, případně ženy (do té Krajky), takže tam nevznikla ghetta, lidé tam udržovali spíše městský způsob života, o čemž svědčilo množství zachovalých hospod a restaurací, mnohé ještě z předválečných časů. Pokud to mohu posoudit, žilo se tam docela dobře.

Do éry po roce 1989 vstupovaly sice zanedbané a oprýskané, ale v podstatě kompaktní. Po období živelného protokapitalistického bujení nastal postupný rozpad a rozklad: průmysl se minimalizoval, živnosti, sotva vznikly, byly převálcovány většími rybami, hospody zanikly nebo se měnily v bordely, obří asijská tržnice suplovala svobodnou ruku trhu. Otevření hranic do Saska umožnilo především ambicióznějším lidem vydělávat si tam. Město navzdory snahám jednotlivců (psal jsem před půl rokem o partě nadšenců zachraňujících krásnou hrázděnku) pustlo a chátralo. Lidé odcházeli a zůstávali jen ti, kteří už neměli a nemají kam – a pak ti, kteří to nevzdali.

Vím od jednoho z nich, že se pokusí ten dům zachránit a domoci se toho, aby byl prohlášen za kulturní památku. Je dost argumentů, aby se tak stalo. Třeba jednou přijdou lepší časy. Do té doby musí někdy pomoci i ta „diktatura památkářů“. Ona žádná není, ale jsou situace, kdy už může pomoci jen ona.

×

Podobné články