O monarchii se říká, že to je přežitek, reziduum minulosti, v níž hrála roli rodová privilegia, komická zátěž na noze společnosti, která směřuje dopředu. Dá se to ale popsat i jinak, píše Ondřej Štindl.
Foto: Wikipedie
1
Dobrovolné zdravotní připojištění vláda slibovala ve svém programovém prohlášení a premiér Petr Fiala (ODS) nedávno zmínil, že se k němu hledá prostor. Ministr ...
V předvečer vyhlášení výsledků prezidentských voleb, na něž čeká celý svět – a i já kvůli nim budu vstávat v nekřesťanskou hodinu –, je asi nejvhodnější příležitost k tomuto coming outu. Ano, jsem monarchista. Pokud by někoho zajímalo proč, dokážu odpovědět krátce nebo to trochu rozepsat a dopředu se omlouvám, budu se při tom muset zabývat sám sebou, což ve chvílích, kdy je v sázce osud civilizace, záchrana demokracie a kdesi cosi, může kdekomu připadat velmi nepřípadné. No nic.
Krátká odpověď na otázku Proč jsem monarchista? zní: Nikoliv z vlastního rozhodnutí. Je to odpověď pravdivá a taky velice monarchistická. My monarchisté totiž dobře víme, že úděl se člověka neptá a prostě si ho vybere, nemá cenu před ním utíkat nebo s ním smlouvat, bylo by to navíc nedůstojné. Svoje o tom věděl Aragorn z Pána prstenů, taky tím králem nechtěl být a skrýval se před tou rolí, moc platné mu to ale nebylo. Příběh mého monarchismu ale není ani trochu tolkienovský, je v něm spíš dost z Haška, jsme v Česku, ale to na podstatě věci nic nemění. Tím se dostávám k té delší odpovědi.
Příběh mého monarchismu začal skoro přesně před čtvrt stoletím, na sklonku roku 1999. Jednoho bujařejšího večera mi byla přáteli nabídnuta k podpisu monarchistická petice Na prahu nového milénia. Neváhal jsem, některé věci člověk pro přátele prostě udělá, zvlášť je-li nálada trochu akčnější. Netrvalo dlouho a sešlo mi to z mysli. A o pár let později jsem se začal divit. Stala se totiž taková věc. Někdo vytvořil moje heslo na Wikipedii. Je kraťounké, sděluje, že jsem novinář, cosi jsem napsal a že jsem... monarchista. Když jsem to viděl poprvé, měl jsem z toho legraci. Jenomže heslo na Wikipedii je vážná věc. Ta encyklopedie je první zdroj, kam se podívá člověk, který se o mně chce narychlo něco dozvědět. A věřte, ten monarchismus v takovém případě spolehlivě utkví. Jednou začas se mi přihodí, že někde vystupuju coby zpovídaný, na besedě se čtenáři a podobně. Prakticky pokaždé při takové příležitosti dojde řeč na ten můj slavný monarchismus, na výzvu, abych ho přiblížil a podrobněji vysvětlil. Na mém místě by ale bylo trapné vykrucovat se z toho s tím, že to celé je takové nedopatření, že jsem jednou něco podškrábnul a nešťastnou shodou okolností se to dostalo do Wikipedie. Bylo by to v něčem zbabělé a vlastně i nepravdivé, tu petici jsem přece podepsal, je pod ní moje jméno mezi jmény lidí, které mám rád – a s některými z nich mi je ctí být podepsaný na stejném dokumentu. A teď bych měl ex post trhat partu a nějakým líbivým způsobem se z toho všeho vymluvit? Místo toho řeknu, jak se ta informace do veřejného oběhu dostala, že je to sice trochu legrační, ale k tomu označení za monarchistu se hlásím.
Jinými slovy – přijal jsem nějakou roli. A když to člověk udělá, často se stane, že ho ta role nějak promění. Dneska už jsem schopný vážně vysvětlit, proč jsem monarchista. A kdyby se mě někdo zeptal, jaké uspořádání téhle země bych zvolil, kdybych měl moc o něm rozhodnout, odpověděl bych, že to je konstituční monarchie. Ten můj monarchismus je velice platonický, nepředpokládám, že jeho ideál jednou dojde naplnění, asi to z vícero důvodů ani není možné. Škoda.
O monarchii se říká, že to je přežitek, reziduum minulosti, v níž hrála roli rodová privilegia, komická zátěž na noze společnosti, která směřuje dopředu. Dá se to ale popsat i jinak. Úlohou monarchie a monarchy je reprezentovat v zemi nějaký jiný čas, ne ale ve smyslu historickém (reprezentovat minulost), ale čas jiným způsobem plynoucí, vnímaný ne z perspektivy jednoho lidského života a jako striktně lineární, ale čas, v němž živí, mrtví a nenarození jsou také současníky. Formálně je král hlava státu, ale ke státu vlastně nepatří, na jeho chod nemá žádný vliv ani ho nekomentuje, jeho doménou je království, což je něco jiného než stát, společnost, národ. Je tichým svědkem, vyjadřuje se ke světu svou existencí, přítomností. Nemá demokratický mandát, nikdo ho nikam nezvolil, to ale mimo jiné znamená, že nikdo nebude vyčítat sousedovi, koho to proboha volil, když král ve svojí roli selže. Ta role je být figurou, která vyjadřuje království, což je víc než lidé, kteří v ní momentálně žijí, víc než občanstvo, než národ. A reprezentovat je může být možné právě jenom mlčením a sebepopřením, což v dnešním světě poháněném imperativem „Vyjádři se!“ jistě působí anachronicky a možná o to víc ten svět takovou postavu potřebuje. Postavu, která z toho světa tak trochu není nebo se to nebytí učí, protože to dostala za úkol, přijala roli, která získává smysl tím, že ji někdo představuje. Její autorita nevychází z vůle lidí, ze slov nebo zásluh. Je mocná i v praktickém smyslu bezmocná, vyjadřuje tím jeden z paradoxů, na nichž tahle civilizace stojí. Je ambasadorem tajemství, její mlčení má trvalost. Nějakého takového krále bych chtěl. Mít ho nebudu, nějak to přežiju, ale trochu líto mi to je. My, monarchisté, jsme ale zvyklí.
17:05
