Česká hvězda Pavel Zajíček
SPECIÁL BEST OF ECHO 2024
Minulý týden (5. března 2024, pozn. r.) zemřel Pavel Zajíček, jedna z vůdčích postav zdejšího undergroundu, básník, výtvarník, hudebník, taky signatář Charty 77, po dobu jednoho roku politický vězeň, pronásledovaný člověk, exulant. Česká hvězda, to především. Ne ve smyslu člověka masově známého a obdivovaného, i když jsem byl překvapen a dojat tím, kolik lidí různých generací po jeho skonu dávalo najevo, že pro ně Pavel Z. a jeho dílo hodně znamenali.
Byl ale typ člověka nadaného jistým druhem magnetismu, stačilo mu objevit se, aby to něco znamenalo, aby tím okamžik získal nějakou novou váhu, aby se oči lidí na místě otočily k němu a držely se ho – ne nutně jako k autorovi nějakého díla nebo člověku s mimořádnou historií, ale jako k uhrančivému úkazu, jehož síla nevychází z minulého, ale z toho nejpřítomnějšího okamžiku. Existuje omletá poučka, podle níž člověk po dosažení určitého věku vypadá, jak si zaslouží, je autorem své podoby, stvořil ji svým dosavadním životem. Pavel Zajíček byl ve svých pozdnějších letech velmi specifickým způsobem krásný.
Hodně lidí plus minus mé generace ho poprvé vidělo v propagandistickém televizním pořadu Atentát na kulturu, s jehož pomocí chtěla tehdejší Československá televize ukázat lidovým masám, co za strašlivou sběř je ten underground. Prominentní úlohu v tom kuse hrály záznamy vystoupení DG 307, kapely, kterou Zajíček v roce 1973 založil s Milanem Hlavsou. Pro nemalou část veřejnosti to byla naprosto nestravitelná hudba. Pro část sotva dorůstající školní mládeže to ale byl zážitek svým způsobem fascinující. Znělo to všechno sice cize a nepochopitelně, i s omáčkou propagandistických komentářů ale bylo jasné, že lidé na těch záběrech kašlou na to, co si o nich kdo myslí. Že svou prostou existencí skutečně páchají atentát na to bezkrevné a ponížené divadýlko, pro něž měl režim označení „kultura“. A ovšem, byly tam ty vulgarismy, nad nimiž se režimní propaganda slastně pohoršovala a školní mládež uchichtávala. Považte. Ten člověk běží proti plátnu „s hovnem“! Dnes by mě vůbec nenapadlo říct o textech Pavla Zajíčka, že jsou sprosté. Spíš v nich vnímám úsilí dosáhnout nějaké čistoty. Jak řekl grafik Karel Haloun v zajíčkovské anketě Revolver Revue, slova „neser se s tím“ zněla v Zajíčkově podání jako jedenácté přikázání.
O Zajíčkovi se často mluví a píše jako o prorokovi nebo chiliastovi, za nějž ho označil Ivan Jirous. Jeho slova v sobě skutečně mají jakousi intenzitu zjeveného a taky syrovost vyjádření člověka, který se k tvorbě a undergroundu dostal z „úplně barbarskejch pozic“. Jakkoli to byl sečtělý a v pravém slova smyslu kultivovaný muž, uchoval si i něco z bezprostřednosti nedotčeného outsidera, který musí všechno vynalézat znovu.
