Další daň hrozí zatížit kapsy lidí

V poslední době opakovaně musím poukazovat na vládní přešlapy, kdy nové a nové zásahy vlády a státního aparátu obecně do podnikání v nejrůznějších sektorech mají většinou zcela opačné než zamýšlené důsledky. Jakkoliv nezpochybňuji, že na počátku může stát dobře míněná myšlenka, její praktické provedení je nakonec vůči původnímu záměru zcela kontraproduktivní.

A přesně do této kategorie spadá i opatření, o jehož zavedení podle dostupných informací v poslední době česká vláda uvažuje. Totiž diskutuje se o zavedení bankovní daně. A já na tomto místě chci před jejím zavedením důrazně varovat, stejně tak jako chci čtenáře upozornit na její negativní dopady. Pokud by byla bankovní daň nakonec odsouhlasena, je namístě být z pohledu klienta na pozoru před jejími sice vládou nezamýšlenými, ale bohužel nevyhnutelnými vedlejšími dopady na celou ekonomiku.

O co se tedy jedná: bankovní daň je typickou sektorovou daní. Sektorové daně jsou velmi selektivní daně, které vláda uvaluje na to které odvětví, které se rozhodne považovat například za „neetické“, „ekologicky špinavé“, „nezdravé“ nebo třeba „natolik bohaté, že jej lze zdanit ještě více než jiná odvětví“. Ve světě jsou právě banky nejčastější obětí takových sektorových daní. Paradoxní je, že všechny ekonomické studie ukazují jejich celospolečenskou škodlivost. Tato fakta však vlády neodrazují od jejich dalšího uvalování.

Nejblíže sektorové dani zatím u nás byla takzvaná windfall tax neboli daň z nadměrných zisků. Na jejím příkladu si můžeme dobře ilustrovat selhání této daně. Výnosy z daně nedosahovaly ani poloviny očekávání – což je ostatně pro sektorové daně typické. Navíc bankám po jejím zavedení citelně narostly úrokové náklady o zhruba 110 mld. Kč. To vlastně jinými slovy znamená, že své náklady přenesly na klienty. Jestliže tedy daň z nadměrných zisků byla vládou vůči veřejnosti komunikována jako daň trestající banky, pak v realitě tato daň „potrestala“ bankovní klienty v podobě dražších úvěrů a naopak hůř úročených vkladů. To můžeme dokonce přesně vyčíslit: jen samotná srážková daň z úrokových výnosů v roce 2023 vzrostla o 7,5 mld. Kč, což dokazuje právě vyšší úrokovou zátěž bankovních klientů.

Dražší bankovní služby však zdaleka nejsou jediným, a dokonce ani nejnebezpečnějším efektem sektorové daně. Ještě horší celospolečenský dopad má fakt, že investorská komunita okamžitě začne danou zemi vnímat jako investičně nepřátelskou. Nemají totiž žádnou záruku, že napříště nebude vláda uvalovat daně namátkově na jakékoliv další sektory. To pak vede k nižší investiční aktivitě v dané zemi, a dokonce k prodražení financování veřejného dluhu, protože zahraniční investoři mají nižší ochotu nakupovat státní dluhopisy země, která arbitrárně zdaňuje, co ji právě napadne.

Jedním z nejdůležitějších efektů takové sektorové daně je však velmi negativní efekt pro celý hospodářský růst, životní úroveň v dané zemi – a v konečném důsledku i na daňový výběr v takové zemi. Autoři bankovní daně si totiž většinou neuvědomují následující fakta: uvalením bankovní daně zdražíme úvěry, protože banky přenesou náklady daně na své klienty. Zdražení úvěrů je vlastně ničením práce centrální banky, která se již snaží snižováním úrokových sazeb uvolnit měnové podmínky v ekonomice.

Čím vyšší úroky, tím dražší úvěry, tím méně úvěrů si firmy i jednotlivci berou, tím méně investují a utrácejí, tím pomaleji ekonomika roste, případně tím rychleji zpomaluje. Bankovní daň je tak vlastně v konečném důsledku totéž jako zdražení úvěrů centrální bankou, pokud se centrální banka rozhoduje zchladit inflaci a ekonomický růst. Jestliže si tedy nyní stěžujeme, že česká ekonomika dosud jako jediná v Evropě ani nedosáhla na předcovidovou úroveň, pak bankovní daň je přesně tím faktorem, který v návratu na předcovidovou úroveň brání, protože hospodářský růst brzdí.

Tento logický teoretický závěr potvrzují i empirické zkušenosti zemí, které již bankovní daň zavedly (a případně zase zrušily kvůli jejím negativním důsledkům): v Polsku došlo ke zhoršení úvěrového ratingu země a zdražení úvěrů, které bylo možno dát do přímé souvislosti s daní. V Maďarsku zdražily úvěry klientům. Na Slovensku došlo k výraznému zhoršení ziskovosti bankovního sektoru, což mělo negativní dopad na jeho očekávanou stabilitu. V Německu zdražily úvěry a poklesl jejich poskytovaný objem. Ve všech případech došlo ke snížení potenciálního růstu HDP.

Zavedení bankovní daně by tak patrně vedlo ke zcela jiným než zamýšleným efektům. Namísto stabilizace veřejných financí by se zmenšila odolnost bank vůči případné finanční destabilizující nákaze ze zahraničí. Zdražily by úvěry, bankovní vklady by hůře pokrývaly inflaci, celkový potenciální růst ekonomiky by se snížil, zhoršila by se dostupnost úvěrů a nakonec by se mohlo prodražit financování veřejného dluhu – což je pravý opak toho, co vládu k uvalení daně motivuje.