Končí jen Galerie kritiků, nebo i kultura vůbec?

ARÉNA NÁZORŮ - Tato úvaha mě napadla při třídění směsice čistících prostředků, obrazů zbylých z galerijního depozitu a katalogů výstav pro likvidaci, po vyhazovu naší Galerie kritiků z pražské Adrie. Působili jsme zde 24 let a k výpovědi došlo pro nastolení komerčního nájmu realitní správou budovy města, namísto dosavadního neziskového pronájmu, ovšem také jsme rozporovali předkládané účtování. Tam, kde realitka hlásala dluhy, my konstatovali přeplatky, včetně opakovaných požadavků na zdvojení plateb. Změnit výši neziskového pronájmu na tržní, v dvojnásobku jeho dosavadní výše, však není únosné pro neziskovku ani s příspěvky vystavujících umělců. U nás šlo o výškový skok ze 40 na téměř 100 tisíc měsíčně.

Ve změti katalogů k vyhození je převážná část mým autorským dílem za 24 let kurátorské práce v Adrii (+ 5 let předtím v Mánesu), protože jsem vždy trvala na tom, aby výstavy byly kurátorovány a k nim vydávány doprovodné tiskoviny. Jinak by podlehly okamžité spotřebě a za chvíli by po nich neštěkl ani pes. Je to však zvláštní pocit házet své dílo masově do popelnice a utěšuje mě jen, že za pár dní dopadnou podobně i slovutné Lidovky. Ty má rodina odebírala oddaně po celých sto let. Nejspíš uzavíráme období vzdělanosti a litery 20.století a v novém miléniu uspějí pouze audio knihy, elektronická média či vizuální akce - dříve výtvarné umění. Budou nejspíš zaměřeny spotřebně jako atrakce/šou, posléze i v kamenných institucích, jež dosud svědomitě pečovaly o umělecký odkaz celých generací.

Na počátku devadesátek, po mém návratu z 20tiletého pobytu v Tokiu do Prahy, jsem považovala českou výtvarnou kritiku za nicotnou. S výjimkou textů undergroundu se nedala číst, protože neuměla umělecké dílo ani doslovit, ani zhodnotit, v zásadě byla zbytečná. Umínila jsem si tehdy, že tento stav musíme napravit, abychom zase žili jako v kulturní zemi a veřejnost projevila větší zájem o umění, právě díky spolupráci kritiků. Tak se zrodila i Galerie kritiků. Vycházela jsem ze zkušenosti Tokia v 70.letech, kde nastala proměna píšícího kritika v organizačně výkonného manažera a mediálně komunikativního kurátora – „galeristu“, s nástupem performancí a konceptuálního umění ve všech jeho podobách. Teoretik spolupracoval na akcích či instalacích vázaných na místo - „in situ“ tak těsně, že se stal přímým účastníkem akce. Později pomáhal ukotvit tuto svou zkušenost do vizuálního záznamu a transformovat ji v nové dílo.

U nás v té době ještě vládla normalizace, takže muselo dojít k proměnám kritiky až se změnou politického režimu. Vytvořila se nová role kurátorů výstav a galerií – např. u Petra Nedomy v Galerii Rudolfina, Jiřího Švestky – nejprve v Nové síni, pak v jeho Galerii Švestka, Víta Havránka ve Sdružení Tranzit.cz, Ludvíka Hlaváčka v Centru pro současné umění či Karlín Studios, anebo Karla Srpa (později Magdaleny Juříkové) v Galerii hlavního města Prahy aj.

Kritik=kurátor se stal nejen správcem děl, poskytujícím služby umělcům za účelem prezentace a interpretace jejich tvorby (termín interpretor zavedla americká teoretička Helaine Poster), ale také zprostředkovával projekty vizuálního umění laickému okruhu diváků, aby nemuseli spoléhat jen na vlastní úsudek. Profese tzv. „galeristů“ neznamenala sice žádný přesně vymezený pojem, ale zahrnovala účast na výstavách, především těch, co koncipovali jako tematické, a v dramaturgickém řízení galerie. Souviselo to i s koncepční proměnou samotných galerií v komunikační médium, zvláště od 2.poloviny 80.let, kdy na světové výtvarné scéně nastala tržní krize a potřeba spolupráce s kritiky vzrostla.

V nynějším zániku Galerie kritiků vidím dva závažné problémy. Jedním je skutečnost, že renomovanou galerii se sídlem v památkové historické budově zrušila nekvalifikovaná realitní firma, a nikoli v rámci kulturní politiky město. Galerie se sídlem v městské budově, jež v r.1923 vznikla nejen za účelem podnikání pojišťovny Adrie, ale také k veřejnému prospěchu poskytování kulturních služeb občanům Prahy, byla zde zřízena spolu s divadlem k rozvíjení kulturní činnosti. Proto také město vyzvalo na počátku století Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků, aby přesunulo svou provozní činnost z Mánesa do 1.patra budovy a posloužilo hodnotné prezentaci současného umění doma i v zahraničí. Za tím účelem zajistilo galerii nekomerční pronájem.

Druhým závažným problémem je smluvní dohoda realitky s novým nájemcem, jenž slíbil uhradit městu přes milion korun ročně za dvoutýdenní výstavy, v nichž představí především autodidakty a neznámé začínající umělce. Zastává totiž dle svého prohlášení v tisku názor, že k umělecké tvorbě netřeba žádného vzdělání, protože i Josef Lada a Jan Zrzavý se stali národními umělci jako autodidakti. Uniká mu ovšem, že takových případů je zhruba na počet prstů jedné ruky, protože k tomu, aby autodidakt přinesl dějinám umění nějaký přínos, musí mít neobyčejné nadání a vlastnosti, jež většina samouků nemá a umí toho příliš málo. Tato okolnost zaujme zvláště dnes, kdy v parlamentu se projednává statut profesního umělce se sociálními zárukami a odborná veřejnost na jeho uzákonění čeká. V případě nového nájemce Adrie to ovšem nesehraje žádnou roli, protože úhrada vysokého nájmu od začátečníků se nečeká, spíše vyplyne z výnosu obchodní firmy nájemce, zabývající se širokým sortimentem, od motorek až po vzácné památkové předměty. Jak k tomu ovšem přijde sama památková Adrie či Úřad památkové péče, není vůbec jasné.

Není-li třeba vzdělání pro uměleckou tvorbu, není třeba ani erudované kritiky. Zbytečně by ty estetické zážitky z paumění komplikovala a historii vývoje umění ať vezme čert. Nebo se zcela mýlím? Dá se i dnešní kritika ochočit natolik, že se stane zase nicotnou a podpoří i to paumění? Nikoliv ovšem z ideových pozic socialismu, ale z chaosu raného kapitalismu, který se snaží dohonit svět. V mé druhé vlasti vizuálně i technicky vyspělého Japonska už dnes nastává problém se čtením a psaním u mladé generace, a první vydání knih si musí zaplatit spisovatelé sami. Není tedy asi nic pohodovějšího, než žít v starém dobrém Kocourkově. Já ale patřím k menšině, která chce dožít ve slušné, kultivované a kulturní zemi.

Vlasta Čiháková Noshiro (japanoložka a předsedkyně Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků)