Petice jako rituální tanec kolem totemu

KOMENTÁŘ

Petice jako rituální tanec kolem totemu
Příkladem z poslední doby je petice proti případnému jmenování ministrem kultury Oty Klempíře ze strany Motoristů, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Z vězení do paláce a naopak

KOMENTÁŘ

Vzpomene si někdo, co měli společného Gustáv Husák a Václav Havel? Oba seděli v komunistických vězeních. Husák v drsných padesátých letech, kdy byl semlet ...

00:10

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Petice jsou k něčemu, když se aspoň trochu střetnou s tím, proti čemu byly sepsány. Slavné petice Charta 77 a v poněkud menší míře Několik vět byly významné tím, že něco důležitého pojmenovaly, a pak tím, že když je někdo podepsal, poněkud mu to změnilo život. To jistě nelze očekávat od petic v poměrech demokratických a svobodně lhostejných, ale nějakou sílu a odpovědnost by takové věci mít měly. Třeba by člověk neměl mít pocit, že hned od začátku ví, že přesně tohle přijde, přesně tohle se tam bude požadovat, přesně tihle lidé to podepíšou. To nastává obvykle v případě petic statusových, v nichž se skupina nějakých lidí dožaduje něčeho, na co mají větší právo než ostatní. Příkladem z poslední doby je petice proti případnému jmenování ministrem kultury Oty Klempíře ze strany Motoristů.

 

Nápad nominovat pana Klempíře ministrem kultury vyplynul z výsledků voleb, které zajisté ne každého uspokojily. Pan Klempíř je člověk s jistou minulostí a s určitou dispozicí, kterou během své profesní dráhy nějakým způsobem uplatňoval. To určitě může být předmětem nedůvěry a pochyb, jež odpovídají míře citlivosti a informovanosti toho kterého posuzovatele. Případ jeho kolegy Filipa Turka je dosti výmluvný (a varovný), ale poněkud odlišný. V Klempířově případě se nejedná o pochybnosti o jeho kompetence a způsobilost vykonávat úřad, což ostatně ani nemohl prokázat, nýbrž o předem hotové, tedy předsudečné představy o jeho politických a ideových názorech. Ty podle autorů a signatářů petice nezaručují náležitou správnost řízení resortu, neboť „odmítá sérii opatření, která vedou k nápravě pracovních podmínek v kultuře, a explicitně také vyjadřuje nedůvěru v dotační řízení a nezávislé odborné komise, což vzbuzuje obavy z politické kontroly produkce umění“.

Dosti prkenným jazykem (silně připomínajícím jazyk pozdního socialismu) se tím tedy říká, že Klempíř nebude dosti loajální s představami, které mají signatáři petice o tom, jak by se k nim mělo ministerstvo chovat. Z toho vyvozují, že jsou ohroženy hodnoty, které představují oni, kteří je mají dle všeho patentované, neboť se tak nejspíše i cítí. Hodnoty jsou výslovně zmíněny jako „liberálně-demokratické hodnoty EU“, což ovšem bez ohledu na to, zda se s nimi ztotožňujeme, nebo ne, přece nic nevypovídá o hodnotách kulturních a uměleckých, které mohou, ale ne vždy musí splňovat právě tato spíše politická než kulturní kritéria. Jinými slovy petice vyžaduje záruku, že ministr kultury bude konformní s jejich představami o správném ideovém a administrativním řízení resortu, což je poněkud v rozporu s požadovanými obavami o svobodu a nezávislost tvorby. Svým způsobem ji lze vztáhnout totiž i na politické aktéry, kteří zajisté mají jiný druh odpovědnosti, ale určitá míra svobody a práva na odlišnost by měla být přiznána i jim. Tím spíš, že bude-li Ota Klempíř ministrem kultury, neví nejspíš ani on sám.

Ale možná, že o to ani tak nejde. Petice, jako je právě tato, má především význam jakéhosi sebepotvrzení a kolektivní sebekontroly. Ti, kdo ji sepsali, i ti, kdo ji podepíší, ji adresují především sami sobě, aby si tím potvrdili příslušnost k nějaké skupinové sounáležitosti. Podpis pod takovou peticí má pak statusový charakter, petent se tím nadvakrát ujišťuje o své ceně: nejdříve tím, že je mu petice předložena či nabídnuta k podpisu, zadruhé tím, že ji podepíše, a patří tedy do skupiny, která tím signalizuje svou společenskou důležitost. Nikoli důležitost plynoucí z hodnoty jejich tvorby, ale z hodnoty jejich statusu. Že je to spíš takový rituál, který se tančí kolem totemu vlastní důležitosti. Jeho účastníci ji možná přitom cítí. Ti, kdo to pozorují z jisté vzdálenosti, spíš nikoli.

×

Podobné články