Prezident Ústavu neporušil, přesto jednal politicky chybně

Debata v úvodní „pětiminutovce“ Echo Porady na mě tentokrát působila jako poněkud zatížená vírou v existenci jakéhosi „jediného a pravého konsenzuálního expertního poznání“. Ovšem v právu, tedy v disciplíně bytostně výkladové a diskurzivní, je taková víra nebezpečná. Nabízím proto jiný pohled, který odděluje můj pohled právníka od vlastního pohledu občanského. Zároveň si uvědomuji, že v dnešní identitární zákopové válce, kde se právo často mění v kladivo na „ty druhé“, nemá takový pohled příliš šancí.

Právo je produktem moci a podstatný je jeho výklad, který vždy musí začínat u samotné textace právní normy, tedy u vymezení „hřiště“ přípustného výkladu. Další metody – zejména teleologický výklad (nalézání smyslu a účelu), systematický a historický výklad (zejména v právu ústavním) – hrají rovněž podstatnou roli, zpravidla však nemohou jít proti samotné textaci právní normy. Výklady se mohou lišit, a tím více se tak děje, čím více je textace právní normy nejednoznačná (ať již zamýšleně, či nezamýšleně).
Moderní právní teorie není založena na „právu jediné správné odpovědi“. Tu jedinou relevantní (nikoli nutně nejsprávnější) odpověď musí ve finále vždy dát opět moc – jiná než ta, která normu stvořila. V tomto případě Ústavní soud, přičemž zatím k tomuto rozuzlení nesměřujeme. Případně může sám ústavodárce, tedy ústavní většina ve sněmovně, upravit a vyjasnit text Ústavy.

Hovořit proto o „nerespektování jasných pravidel“ nedává smysl, neboť pravidlo, že prezident musí premiérem navrženého kandidáta jmenovat, z právní normy samé jasně neplyne. Jde o závěr dovozovaný výkladem určitých neformálních autorit z oboru ústavního práva. Argumentace ústavními zvyklostmi zde navíc neobstojí tam, kde máme textaci v Ústavě samotné a kde se žádný usus longaevus nemohl ustavit nonkonformním jednáním, a to nejen u Miloše Zemana, ale i dříve u Václava Havla.

Z hlediska „law in action“ je ovšem třeba vzít na vědomí, že zde donedávna existovala nadpoloviční většina vlivných ústavních právníků a politologů, kteří hlásali v této otázce jednoznačnost. Odkazovali přitom na to, že „jde přece ve specifickém jazyce Ústavy o imperativní prézens“, a tento výklad byl opisován v mnoha učebnicích. Současně byly v rámci značné duševní kreativity těchto autorit vymýšleny různé výjimky z jinak údajně jasného pravidla (např. známý Kyselův příklad s kanibalem). Dnes se však oba tábory jeví mnohem vyrovnanější, a to i pod vlivem oportunismu řady komentátorů, kteří Miloši Zemanovi vytýkali přesně to samé, pro co nyní plédují u Petra Pavla. Nesvětí pak ovšem účel prostředky? Není pak obrana vlastních ideologických pozic více než obecný princip?

Ve skutečnosti ta sporná pravomoc prezidenta odmítnout návrh premiéra na jmenování ministra existuje v naší Ústavě od počátku. Z toho, že nebyla prezidenty příliš využívána – protože většinou správně a moudře respektovali výsledek voleb a navržení kandidáti jejich posouzením prošli –, neplyne opak. Stejně tak z přání části ústavních expertů mít slabé prezidenty neplyne, že by tato pravomoc neexistovala.

Z textace klíčového čl. 68 odst. 2 Ústavy („Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády…“) nelze dovozovat jakýkoli další kvalitativní rozdíl v pravomoci jmenování premiéra a členů vlády než ten, že ve druhém případě je prezident omezen personálním návrhem premiéra. Obecně se přitom má za to, že prezident má širokou diskreci při jmenování premiéra, je omezen pouze svým ústavním slibem a respektem k výsledku voleb. Proč by tedy obdobnou diskreci neměl mít též při posuzování vhodnosti navržených členů vlády? Správnost tohoto výkladu podtrhuje odlišné znění čl. 74 Ústavy, podle něhož prezident republiky odvolá člena vlády, „jestliže to navrhne předseda vlády“. Takové znění nebudí jakoukoli pochybnost, že v tomto případě je již prezident povinen návrhu na odvolání vyhovět. Taková odlišnost obou formulací je dostatečným argumentem ve prospěch jejich odlišného výkladu. Nakonec i obecnější výčet pravomocí prezidenta v čl. 62 písm. a) Ústavy pojednávající o jmenování a odvolávání předsedy a dalších členů vlády bez dalšího nasvědčuje zde předestřenému závěru.

Na problém se lze dívat i z hlediska postavení prezidenta v našem systému. Mně se jeví jako vhodné Jiřím Peňásem zmiňované postmonarchistické postavení z výkonu funkce neodpovědného „tatíčka“ – jakéhosi „moudrého stařešiny“ či „svědomí národa“, který sám o sobě v českém ústavním systému brzd a protivah funguje jako pojistka proti tomu, aby se ministrem stal zcela nekompetentní oblíbenec premiéra, případně někdo z jeho blízkého okolí. Připomeňme postavení prezidenta Masaryka v prvorepublikovém systému, kde o jeho pravomoci odmítat navržené ministry dobová odborná literatura nepochybovala, ba dokonce hovořila o „důvěře presidenta“ vládě.

Je zcela v pořádku, pokud ústavodárce zamýšlel, aby se dvě špičky exekutivy – prezident a premiér – shodly na složení kvalitní vlády podle výsledků voleb ku prospěchu země. A koneckonců na právu je „krásné“, že to ani zamýšlet nemusel, pokud to lze ze znění Ústavy úspěšně dovozovat. Pravomoc i povinnost orgánu veřejné moci je žádoucí ve veřejném právu vymezovat jasně – a v tomto případě je podle mého názoru zcela nepochybně jasněji vymezena pravomoc jmenovat, či nejmenovat (byť ve druhém případě nikoli explicitně).

Návrh je totiž obecně v právu návrhem právě proto, že může, ale také nemusí být přijat. Prezident zde navíc nezavršuje pouze formálně nějakou předchozí zákonnou proceduru, jako je tomu například u jmenování profesorů, ale jedná přímo a výlučně na základě Ústavy. Ostatně proč by prezidenti vedli dlouhé rozhovory s kandidáty, pokud by byli pouze v roli „notářů se šampaňským“?

Z tohoto hlediska je nepodstatné, co dnes říkají ti, kteří byli u psaní Ústavy. Jejich paměti nejsou pramenem práva. Pramenem práva je text Ústavy, jeho systematika a kontinuita, včetně převzatých textací z předchozích ústav, bez ohledu na pozdější výklady těchto pamětníků. Jak se v právu často říká, interpret může vidět dál než autor právní normy.

Neobstojí ani častý politologický argument parlamentní formou vlády. Jednak jde pouze o učebnicový konstrukt, který není založen samotnou Ústavou, jednak pravomoc prezidenta nejmenovat premiérem navrženého kandidáta nijak nenarušuje to podstatné na parlamentní formě vlády – tedy odpovědnost vlády Poslanecké sněmovně, jejíž důvěru musí získat. Oba aktéři, prezident i premiér, mají přirozený zájem na tom, aby nová vláda důvěru získala. Není tedy důvod, aby prezident nebyl vnímán jako aktér, který se spolupodílí na personálním složení vlády společně s premiérem, kterého se rozhodl jmenovat. Vždy je však přitom omezen návrhem premiéra. Fakticky tak disponuje jakýmsi právem veta k premiérovým návrhům. Své rozhodnutí nevyhovět premiérově nominaci by měl samozřejmě jako každý orgán veřejné moci srozumitelně odůvodnit.

Porušil tedy Petr Pavel odmítnutím jmenování Turka nějaké ústavněprávní pravidlo? Neporušil. Jednal politicky nesprávně a lze jej za to kritizovat? Samozřejmě ano. Prezident své rozhodnutí z procesního hlediska odůvodnil dostatečně a v souladu se správním řádem. Žádný právní předpis jím použitý důvod odmítnutí nezakazuje. Přesto z odborného a věcného hlediska jde o předem připravenou účelovou argumentaci, která se neurčitě dovolává ochrany ústavních hodnot, avšak ve skutečnosti působí – zvláště s ohledem na vlastní prezidentovu osobní minulost – jako moralistní pamflet. Filipa Turka lze stěží konzistentně označit za hrozbu pro demokratické ústavní hodnoty v situaci, kdy dosud nebyl příslušnými orgány odsouzen ani obviněn z žádného trestného činu v souvislosti s hloupými výroky z doby před jeho vstupem do politiky, které jsou mu připisovány a dosud ne všechny spolehlivě prokázány jako autentické a vážně míněné.

Zvlášť problematický je ovšem výrok připisovaný prezidentovi, podle něhož není podstatné neprokázání autenticity Turkových výroků, ale to, jak je vnímá podstatná část veřejnosti. Takový výrok je ve standardní demokratické zemi nepřijatelný, je sám hluboce rozporný s ústavními principy právního státu (vč. presumpce neviny) a ve svém důsledku legitimizuje mediální lynče kohokoli systému nepohodlného. Ve skutečnosti přitom patrně nejde ani tak o údajnou Turkovu náklonnost k nacismu, rasismu či xenofobii, ale spíše o jeho geopolitické postoje, odmítání greendealismu a nekontrolované migrace, tedy o názory nekonvenující prezidentovu vidění světa. V tomto smyslu prezident vůli voličů nerespektoval. Není z tohoto pohledu podstatné, že ministry ve volbách přímo nevolíme. Většina voličů rozumí volebnímu systému poměrného zastoupení a ví, že různé strany mají různý koaliční potenciál. Ostatně je zvykem, že zástupci stran a hnutí jej dávají před volbami docela jasně najevo, byť často spíše v negativní podobě. V případě Motoristů sobě bylo od počátku zřejmé, že osobnost Filipa Turka je pro toto hnutí naprosto klíčová, jak z hlediska voličské přízně, tak reprezentace pozic hnutí v praktické politice.

Z právního hlediska s tím nelze dělat nic. Ani eskalace kompetenčního sporu k Ústavnímu soudu, pokud by ten přitakal výkladu zastávanému autorem tohoto komentáře, by na věci nic nezměnila. Z politického hlediska lze jistě příště Petra Pavla nevolit. Sám Turek by se pak měl vůči prezidentovi zdržet dětinské a právně zcela beznadějné hrozby žalobou na ochranu osobnosti. Pokud v politice nedokáže přijmout dílčí porážku, byť i nespravedlivou, těžko z něj může vyrůst zralý politický lídr. Ostatně i na jeho chování může výrazně záviset budoucnost Motoristů, kterým nyní reálně hrozí osud Věcí veřejných, přestože řadu zásadních politických témat dneška právě oni uchopili energičtěji než jejich političtí konkurenti. V politice je totiž vždy škoda, když si důležitá témata přivlastní někdo, kdo je následně zdiskredituje vlastním hloupým chováním.