Osud F.L. Riegra ukazuje, že pouze politická kariéra na posmrtnou slávu nestačí
MINULOST NENÍ HISTORIE
František Ladislav Rieger byl v 70. a 80. letech 19. století uznávaným národním vůdcem. Navíc byl zetěm „Otce národa“ Františka Palackého, protože si vzal jeho dceru Marii. Přesto postupně upadal do zapomnění a dnes již návštěvníci Riegrových sadů v Praze na Vinohradech nevědí, po kom jsou vlastně pojmenované. Možná je to tím, že žádný z jeho politických programů, ať již to byla politika pasivní rezistence, drobečková aféra či punktace, neskončily úspěchem. Ovšem dlužno dodat, že neúspěšný byl vlastně program celé české politické reprezentace, v tom se Rieger nijak nevyčleňoval.
V mládí byl Rieger předákem českého liberalismu, který se ovšem od evropského liberalismu – nakonec i toho dnešního – hodně lišil. Čeští liberálové se příliš nezajímali o individuální svobody a zájmy člověka jako občana, ale kladli důraz na kulturní a správní požadavky. Čili byli hodně státoprávní. Sám Rieger nebyl nikdy radikální individualista, vždy nadřazoval kolektivní svobodu – tedy svobodu národa – individuálním svobodám. Čeští liberálové byli přesvědčeni, že volná soutěž nahrává silným, a těmi jsou Němci, kteří jsou ekonomicky silnější a jsou lépe uchyceni v rámci hierarchie establishmentu. Proto se také čeští liberálové nedokázali s těmi německými dohodnout.
Ovšem k stáru se František Ladislav Rieger stával více a více konzervativcem. Nicméně, vzhledem k jeho dříve ne úplně liberálním postojům existuje poměrně silná kontinuita mezi jeho názory v mládí a ve stáří.
