Důvěra, že růstu bude dost pro všechny, sice podléhá výkyvům, ale v zásadě klesá od maxima v poválečných letech a dnes je nejnižší v poválečné historii, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Zatykače, které dnes Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na bývalého ministra obrany Joava Galanta, nejsou ...
Určitě jste už někdy slyšeli, že Češi jsou závistiví, a možná jste přikývli. Podle průzkumu, který si na toto téma nechala v roce 2014 vypracovat Hypoteční banka, „nadpoloviční procento Čechů považuje závist za typicky český rys a tvrdí, že jsme závistivější než obyvatelé ostatních evropských zemí“. Je to takříkajíc naše uznaná špatná vlastnost. A jakmile je něco uznané jako špatná vlastnost, patří k tomu, že se jí sám snažím nepodléhat. Například teď u módního nebezpečí dezinformací studie potvrzují, že za největší nebezpečí je považují ti, kteří si myslí, že jim sami nepodléhají, zato ostatní ano. Podobně i se závistí – já nezávidím, zato ostatní, jak ti jsou závistiví!
Ne že bychom chtěli doporučovat závist, je určitě špatná. Ale aspoň je držená na uzdě tím vědomím, že je špatná. Co když existují špatné vlastnosti, které jsou o to nebezpečnější, že jim často ani nepřiznáváme, že jsou špatné? Jednou z nich je společenská nedůvěra. Když to řeknete takhle, možná by vám leckdo odsouhlasil, že nedůvěra je špatná. Ale když při běžném klábosení nebo diskusi na sociálních sítích řeknete něco ve smyslu, že je tu strašně moc blbců s volebním právem a lidem se nedá věřit a všeci kradnú, tak vám to společníci většinou odkývají. Je to takový běžný konverzační „výkop“, společenské pojivo, ujišťujeme se tak navzájem, že jsme normální lidé.
Ve skutečnosti to normální není. Je mnohokrát potvrzené, že úspěšnost společnosti koreluje se společenskou důvěrou a že neexistuje prosperující společnost bez jisté minimální společenské důvěry, že cizím lidem se dá víceméně věřit. Antropologové tomu říkají „impersonální prosocialita“ a je to jedna z tajných ingrediencí historického úspěchu Západu. Opakem je klanová loajalita, nepotismus a korupce. Jenže když žijete v nevětraném prostředí, ani si to neuvědomujete.
Jedním z dalších takových kandidátů na nepřiznané rozšířené škodlivé přesvědčení je takzvané „zero-sum thinking“, tedy přesvědčení, že společnost je hra s nulovým součtem. Tedy že člověk – nebo společenská skupina nebo i celá země – může něco získat jenom tak, že někdo jiný ztratí.
Není těžké si představit zakyslé uvažování, k němuž toto přesvědčení vede. Poctivá snaha se nevyplatí. Všichni lidé a všechny sociální skupiny jsou potenciální nepřátelé, kteří jsou nachystaní mě o něco obrat. Každá změna, každá inovace je k horšímu, protože může zamíchat vítězi a poraženými, a já se musím mít na pozoru, abych nebyl mezi těmi druhými. Každá obchodní dohoda může znamenat jen to, že na ní jedna země vydělá a druhá prodělá. A tak dále. Důvěra, že růstu bude dost pro všechny, sice podléhá výkyvům, ale v zásadě klesá od maxima v poválečných letech a dnes je nejnižší v poválečné historii.
Ono to tak někdy je. A pesimista se skoro může divit, jak by to vůbec někdy mohlo být jinak. Kupodivu mohlo a jedním z faktorů (jistě ne jediným) je hospodářský růst. Ten vám obstará zkušenost, že velikost ekonomického koláče, o nějž se musíme dělit, není jednou provždy omezená.
Skupina vědců z Harvardovy univerzity teď přišla se zajímavou studií, podle níž výskyt zastánců „hry s nulovým součtem“ souvisí s hospodářským růstem, jaký panoval v jejich formativních letech. Zeptali se respondentů, kam by se umístili na škále, jejíž jeden konec je vymezený názorem „Lidé mohou zbohatnout jen na úkor ostatních“ a druhý názorem „Bohatství může růst, takže je ho dost pro všechny“. A pak se podívali, jaký panoval hospodářský růst od jejich narození do dvacátých narozenin. A vazba je velmi silná.
Komentátor Financial Times John Burn-Murdoch využil toho, že podobnou otázku klade svým respondentům i dlouhodobý mezinárodní sociologický výzkum World Values Survey, a otestoval, jak tento vztah funguje mimo USA, ve „vysokopříjmových zemích“ (což jsou po většinu doby průzkumu země OECD). A zjistil, že velmi. Včetně toho, že když se v nějaké zemi vyskytne lokální ekonomická krize, postoje generace, jež v ní vyrůstala, to odrážejí.
Celková zprůměrovaná křivka ukazuje silnou vazbu. Podíl zastánců hry s nulovým součtem sleduje s malým zpožděním ekonomické podmínky panující v mládí. A důvěra, že růstu bude dost pro všechny, sice podléhá výkyvům, ale v zásadě klesá od maxima v poválečných letech a dnes je nejnižší v poválečné historii.
Dává to smysl. Hospodářský růst byl po celé dějiny až do příchodu průmyslové revoluce nepatrný. A teprve po druhé světové válce panoval v západní Evropě setrvalý hospodářský růst, jehož plody se šířily do nejširších vrstev a byl provázený sociální mobilitou. To jsou ta „les trente glorieuses“, jak tři poválečná desetiletí nazval v roce 1979 jeden francouzský demograf. Až ropné krize v sedmdesátých letech jim učinily přítrž.
Podívejte se na nějaký, třeba francouzský, italský nebo německý film z těch let. Poválečná chudoba rychle mizí, lidé si pořizují ledničky, pračky, tranzistorová rádia a nová malá auta. A všude se staví.
Nikdy to už takové nebylo. Osmdesátá léta sice znamenala oživení, ale taky zvyšování nerovnosti a taky počátek technologické stagnace, byť ještě neviditelný. Jednadvacáté století pak vpád nejistot – nejdříve 11. září, pak velké finanční krize. Není tak úplně divu, že mládež těch let je ochotna přísahat na tak pitomé myšlenky jako socialismus. Starší generace nemají proč a nechápou to, jenže pro ty mladší ekonomika opravdu funguje hůř.
My do té historie tak úplně nepatříme. První dvacetiletí bolševika bylo ve znamení budování těžkého průmyslu, zvedání životní úrovně bylo druhořadé. Až za normalizace se Husákův režim pokusil více uspokojovat konzumní potřeby, jenže časem se právě ukázalo, že státní příkazové hospodářství toho dlouhodobě není schopné. A v dekádách po pádu komunismu jsme se neměřili jen tempem růstu, ale hlavně pocitovým doháněním Západu. A na to ten růst nikdy nebyl dost dobrý.
Bylo by zajímavé konfrontovat ta data ještě s jednou veličinou, a to růstem populace. Západoevropské země a USA po válce poháněl baby boom. To není jen rezervoár pracovních sil, ale taky zpřítomněná budoucnost – lidé vidí, že tu bude někdo po nich. Bankám a firmám se lépe podniká, když mohou kalkulovat se zvyšujícím se množstvím spotřebitelů. Snadněji se budují veřejné statky – pro zemi s klesajícím počtem obyvatel dávají investice do dálnic a vysokorychlostních železnic obtížněji smysl. Zato se na horizontu veřejných debat od 90. let objevuje jako novinka téma solventnosti důchodových systémů a už z něj nezmizí.
Nebylo by divu, kdyby se u nás přesvědčení o „hře s nulovým součtem“ ujímalo čím dál tím víc jako přirozené. Vede k němu nejen zkušenost kolísavého ekonomického růstu momentálně se plácajícího okolo nuly, ale hlavně dotační mentalita. Jestliže se prosadí zkušenost, že prosperita nepochází z práce a podnikání, ale z dotací od státu, tak to je skutečně hra s nulovým součtem par excellence. Pochmurný obraz dokreslují mladí nadšení ideologové nerůstu. Jen málo si uvědomují, že oni se svým idealismem jsou jen jednou stranou mince, jejíž druhou stranou jsou tzv. dezoláti. Apoštolové nerůstu, ať již z malých neziskovek, nebo z Evropské komise („zelený růst“ je nerůst), se starají o trvale udržitelný byznys populistickým politikům.
AKTUALIZOVÁNO
00:02
