Na americkém internetu se objevily dva články o Tchaj-wanu, ze kterých může načerpat leccos zajímavého nejen ten, komu leží na srdci tato ostrovní země.
V úterý 5. srpna se objevil na webu Domino Theory text Christiana Whitona Jak Tchaj-wan ztratil Trumpa, který byl citován na americké pravici, ale taky vyšel v překladu na Tchaj-wanu, kde byl prý až sebemrskačsky citován, neřkuli politicky instrumentalizován. Scéna pro to byla nachystaná po dvou pokořujících událostech, jež Tchajwanci nemohli ignorovat. USA uvalily na Tchaj-wan dvacetiprocentní základní cla, tedy vyšší než na Japonsko, Koreu i EU. A prezident Trump vetoval zastávky tchajwanského prezidenta Lai Ching-te v New Yorku a Dallasu cestou do Latinské Ameriky.
Základní teze autora (jenž, jak je zřejmé i z jeho navazujícího článku Co by měl Tchaj-wan dělat, není žádným nepřítelem této země) zní, že vina padá na „zelený“ blok strany DPP, jež má prezidenta (ne však parlamentní většinu). V uplynulých letech se tchajwanská diplomacie orientovala výhradně na Obamovu a Bidenovu administrativu a organizace ze sektoru „lidskoprávního průmyslového komplexu“ a „globalistů“. Představu, že by se „nová pravice“ někdy mohla dostat k moci, si nepřipouštěla a nenavazovala s tímto světem kontakty.
Whiton za to přikládá významnou osobní vinu političce Hsiao Bi-khim, která byla v letech 2020–2023 tchajwanskou kvazivelvyslankyní v USA a v roce 2024 se stala tchajwanskou viceprezidentkou. Připomíná třeba její nadšené video z Bidenovy inaugurace, jíž se zúčastnila v covidové roušce. Ta prý má rozhodující vliv na politiku prezidenta vůči USA. Jediný krok, k němuž se tchajwanská vláda odhodlala, když zhoršení své pozice vzala na vědomí, bylo najmutí lobbistické firmy Ballard Partners spojené s republikány.
Ale takovým krokem se podle Whitona nelze zásadním problémům vyhnout. „Většina Američanů, kteří sledují zahraniční politiku, nepovažuje Tchaj-wan za výhodu v boji s Čínou, ale za přítěž. Nejenže by Tchaj-wan mohl Ameriku zatáhnout do nechtěné války s Čínou, ale není ani kulturně vnímán jako něco, co musí Amerika bránit,“ píše Whiton. „Představitelé Trumpovy strany vidí vládu vedenou DPP, která je oddaná levicovým kulturním otázkám, jako je denuklearizace a transgenderismus, lhostejná k americkému byznysu, neseriózní v otázce obrany a neochotná odstranit obchodní deficit.“
Co si má neobeznámený čtenář o této kritice myslet? Na jedné straně registruje autorův slovník signalizující jeho snaživou příslušnost k MAGA hnutí – každý, kdo nedává najevo obdiv k Donaldu Trumpovi, je „globalista“. Na druhé straně, vezmeme-li v úvahu, jakému nadšenému přijetí se od oficiálního Tchaj-wanu dostává pozérským vystoupením předsedy Senátu Vystrčila, že tchajwanská vláda platí think-tank Evropské hodnoty Jakuba Jandy, anebo podíváme-li se na ukázky nesnesitelné sluníčkové trapnosti, jíž jsou politické kampaně strany DPP, nevyhneme se závěru, že na té kritice něco může být.
V takové chvíli se ukáže užitečnost otevřené a kvalifikované diskuse. Na Whitonův text reagoval Tanner Greer, odborník na Čínu a vojenskou strategii, jehož texty patří v oboru k tomu nejlepšímu, co člověk může číst. A jeho soud zní, že Whitonův text v zásadě míří správným směrem, zároveň ovšem obsahuje řadu nepřesností a mýlek.
Greer má poznatkovou základnu rozhovorů s desítkami osobností z republikánských zahraničněpolitických kruhů pro svou práci o typologii trumpovských postojů vůči Číně, o níž jsme již dříve referovali. Proto má váhu, jestliže píše, že „většina Trumpových poradců nemůže DPP považovat za zajatce levicových kulturních posedlostí, protože většina těchto poradců o DPP nepřemýšlí. To platí zejména pro mladé kulturní válečníky, kteří byli nasazeni do kanceláře viceprezidenta a na ministerstvo zahraničí – muže, kteří jsou nejcitlivější na ten druh otázek, které zaměstnávají Whitona. (…) Většina významných národních konzervativců nepohrdá Hsiao Bi-khim – oni nevědí, kdo to je“. A pro ty, kdo se o Tchaj-wan víc zajímají, bylo koketování s odmítnutím zvýšení výdajů na obranu, jehož se dopouštěla opoziční strana KMT, důležitější než všechny woke vrtochy DPP.
Dál pak Greer rozvádí, že údajná „progresivistická“ orientace DPP je zkreslení, jehož se dopouštějí ti, kdo tchajwanské události předžvýkávají Američanům tak, aby jim rozuměli. Ale hlavní štěpicí linií, jež dělí DPP od jejího hlavního soupeře KMT, je nacionalismus. „Obě strany mají své progresivní a konzervativní křídlo. Sociální otázky jako debata o sňatcích homosexuálů v roce 2018 zvýraznily rozpory uvnitř obou stran, nikoli rozpory mezi nimi,“ vysvětluje Greer.
Z obecného hlediska je nejzajímavější, jak Greer komentuje, jak dopadl Tchaj-wan špatně se cly. Připomíná, že autoři nové americké obchodní politiky řadí obchodní partnery do čtyř kategorií: Čína, jihovýchodní Asie, průmyslové demokracie Evropy a Asie, západní polokoule. „Strategická logika těchto kategorií je poměrně jasná: nejvyšší sazby dostane největší strategický soupeř Ameriky. Druhé nejvyšší sazby jsou uvaleny na region s největší obchodní nerovnováhou s USA a s největším sklonem k ,transhipmentu‘ čínského zboží. Američtí spojenci mají relativně preferenční sazby. Nejlepší nabídky dostávají sousedé.“
Toto je nová základní úroveň (baseline). Země, která dobře vyjednává, může dostat o něco nižší sazby, a pokud nějaká země dostane sazby z „vyšší“ skupiny – třeba pokud latinskoamerická země dostane stejné sazby jako Evropané – znamená to, že jednání zbabrala. Ale žádná země nemůže dostat sazby z „nižší“ skupiny. Toto není žádná ezoterická znalost, ani to Greer nevyspekuloval nějakou rafinovanou analýzou. Má to z vystoupení amerického obchodního vyjednavače Jamiesona Greera v Senátu. Je to ten druh informace, která je každému dostupná, ale lidé si ji v samém vzrušení z každého Trumpova výroku nevšimnou. A realita tomu odpovídá, s jedinou výjimkou – když se do jednání vloží Trump. Tam pak mohou hrát roli různé zahraničněpolitické či osobní ohledy, jako třeba když napaří Brazílii drakonická cla kvůli tomu, jak zacházejí s Bolsonarem. Anebo přijdou Trumpovi osobně vzdát hold třeba Tim Cook z Applu nebo Jensen Huang z Nvidie a vylobbují si výjimky.
Ale jinak ta tabulka vychází. My – EU – jsme dostali 15 procent stejně jako Japonsko a Korea, méně jsme dostat nemohli. Méně dostala jen Británie, která nemá s USA obchodní přebytek. Tchaj-wan dostal 20 procent, což odráží mimo jiné to, že tchajwanský prezident z formálních důvodů nemůže osobně vyjednávat s americkým prezidentem.
Další pro nás zajímavá pasáž Greerova textu se týká jedné skupiny republikánů, pro něž to, že se o Tchaj-wan nezajímají, neplatí. A to jsou takzvaní „prioritizers“, lidé přesvědčení, že tichomořská oblast je pro americkou budoucnost nejdůležitější a USA tam mají směrovat své omezené obranné zdroje na úkor jiných oblastí na světě. Je to malá, ale na své věci intenzivně pracující skupina, jejíž veřejnou tváří je současný náměstek na ministerstvu obrany Elbridge Colby.
Greer připomíná, jak se v roce 2023, kdy byl prezidentem Joe Biden, ale republikáni ovládali Kongres, hlasovalo o balíku pomoci Ukrajině. Colby a spol. byli proti – ne z nenávisti k Ukrajině, ale z přesvědčení, že ty zbraně budou v tichomořské oblasti chybět. A v tu chvíli se do diskuse veřejně vložila tchajwanská diplomacie s argumentem, že pomoc Ukrajině je důležitá i pro Tchaj-wan, protože její neschválení by vyslalo vzkaz Číně, že Západ se analogicky nepostaví ani čínské agresi. Není jisté, že tato veřejná intervence rozhodla o výsledku hlasování, píše Greer. Nicméně „skupina lidí, které MAGAland ctí a respektuje, skupina, jejíž celý projekt byl zaměřen na obranu Tchaj-wanu, byla tímto krokem rozčarovaná a odcizila se tchajwanskému vedení“. A nyní jsou v administrativě.
Sdělení to pro nás není moc příjemné. Logika solidarity, hodnot a „stání na správné straně“ zde neslavila úspěch. Nicméně je dobré vidět i nepříjemné věci jasně. Je to rozhodně lepší než vsadit všechno na to, že „hodnoty“ zvítězí, a nebýt připraven na to, když to dopadne jinak.
00:01
