"Před pár dny se ministr zahraničí Lipavský rozepsal o tom, že Radek Ondráček z ANO vystupuje proti novému paragrafu v trestním zákoníku o spolupráci s cizí mocí," píše Martin Weiss a porovnává reakce doma a podobná témata a "militantní" diskuze za oceánem.
Foto: Michal Čížek
1
Kdysi jsme zde psali o povídce amerického blogera Scotta Alexandera (jmenuje se Sort by Controversial), z níž pochází pojem Shiriiny nůžky. Programátorka jménem ...
Kdysi jsme zde psali o povídce amerického blogera Scotta Alexandera (jmenuje se Sort by Controversial), z níž pochází pojem Shiriiny nůžky. Programátorka jménem Shiri se ve firmě pracující na on-line reklamách snaží zkonstruovat generátor co nejkontroverznějších výroků. Trénuje ho na interním fóru jejich firmy, jednoho dne ukáže jeden ukázkový výrok svým kolegům. Jsou softwarová firma, takže výrok se týká programování, toho, jaká by měla být architektura jejich databáze, nebo něčeho takového. Vypravěči ten návrh přijde jako očividně idiotský nápad – do chvíle, než vyjde najevo, že Shiri ho stejně samozřejmě považuje za zcela logický a správný. Jdou za šéfem, aby je rozsoudil, a po pěti hodinách eskalující se hádky jejich start-up skončí s tím, že majitel půlku týmu – tu zastávající opačný výklad Shiriina výroku, než k jakému se přiklonil on – vyhodil.
Až poté jim dojde, že generátor zafungoval.
Vypravěč později generátor zrekonstruuje a vytrénuje ho na databázi diskusí na síti Reddit o americké politice. Nechá si vygenerovat seznam sta kontroverzních výroků a situací. S úžasem zjistí, že některé z nich věrně popisují situace, k nimž v americké politice opravdu došlo. I takové, které se odehrály dřív, než Shiri ten generátor sestrojila.
Půvab té povídky je mimo jiné v tom, že autor nikdy nenechá vypravěče prozradit, jak se k těm kontroverzím staví, tedy na jaké politické straně stojí. Jako by říkal: Jste si jistí, že jste vždy ti racionální, normální, že stojíte na té správné straně? Ti, kteří zastávají opačné názory, si tak můžou připadat taky.
Americký režisér Alex Garland loni natočil film Občanská válka. Film jsme neviděli, budeme se zde spoléhat na to, co o něm napsal kritik Sonny Bunch. Film zobrazuje, jak by to vypadalo, kdyby v současné Americe vypukla občanská válka. Technicky, ne politicky. Jak by se lidé chovali, ne kvůli čemu by se válka vedla. Dozvídáme se jen vágně, že prezident je tyran, který se snaží setrvat v úřadě i třetí volební období, čímž vyvolá odpor v některých státech USA. Ale „nic z toho, co vidíme, od spojenectví konkrétních států po ideologické nastavení bojujících, se nedá snadno naroubovat na současné stranické dělicí linie,“ píše ve své kritice.
V postech na sociálních sítích pak Bunch komentuje diskusi, jež se kolem filmu rozvinula zejména na tzv. filmovém Twitteru, což je prostředí filmových fanoušků, jež je převážně levicové. „Ti lidé jsou naštvaní, že se Alex Garland nepostavil a neřekl: ,Jsem levičák a tento film je přesně tak levicový, jako jsi ty, a záporáci v tomto filmu jsou přesně ti konzervativci, které nenávidíš.‘ Každopádně takový člověk by byl zcela jistě záporákem v Občanské válce, což vysvětluje, proč se jim ten film nelíbí.“
O pár dní později se k tomu vrátil: „Fakt mě fascinují lidé, kteří požadují, aby je Alex Garland po lžičkách nakrmil tím, kdo jsou ti dobří a kdo ti špatní, když doslova celá pointa filmu je ,upadnutí do sektářské války je špatné‘. Ti diváci chtějí povolení, aby se mohli cítit dobře, když sledují či fandí tomu, jak se střílí do raněných, jak se váleční zajatci kropí těžkým kulometem a jak se popravují neozbrojení nepřátelé, a odepření tohoto povolení je jim nepříjemné, protože to znamená, že ten film je aspoň částečně o nich.“
Je to ukázka ideologického zajetí, jakému by snad právě milovník filmového umění podléhat neměl, ale taky ukázka té ideologie. A ta hlásá, že je dnes situace tak nepřístojná, že jsou povolené mimořádné prostředky, prostředky, jež byly a jsou „buržoazní morálkou“ považovány za nepřijatelné. Jistěže ve světových konfliktech – pokud jste Palestinec, smíte brát, zabíjet a znásilňovat rukojmí, a pokud jste jejich spojenec, smíte diskriminovat Židy kolem sebe. Ale i v konfliktech domácích, jak se ukázalo, když kolem vraha Luigiho Mangioneho, který zastřelil z ideologických důvodů ředitele zdravotní pojišťovny, vznikl kult (a nešlo jen o marginální jedince, i pár demokratických politiků zprvu vydalo prohlášení ve stylu, že „vražda je nepřijatelná, ale…“). Něco podobného se zopakovalo na sociálních sítích, když na konci července vyšinutý střelec zabil čtyři lidi v kancelářské budově na Manhattanu, mezi nimi i manažerku hedgeového fondu Blackstone (Zde si neodpustíme jeden postřeh. V postech libujících si nad smrtí manažerky bylo možné narazit i na formulaci „další parazit skončil“. Slova o tom, že „ti paraziti to měli spočítané“, se vyskytují i v „manifestu“ Mangioneho. Čtenáři si možná vzpomenou, který korejský film zvítězil v anketě New York Times o nejlepší film jednadvacátého století…).
Jsme malá a méně násilná země, nicméně člověk si ze sledování našeho politického dění nemůže odnést naprostou jistotu, že u nás se nic podobného neděje. A to i když budeme jen sledovat sociální sítě. Ty jistě nejsou skutečný život, málokdo z vyhrožujících na internetu násilím by se ho skutečně dopustil, o těch, kteří sítím neholdují, nemluvě. Tedy, to platí v jednom daném okamžiku. Diskurz na sítích nemá schopnost rozhodnout volby nebo vynášet verdikty o jednotlivých lidských osudech, tedy pokud mu to společnost v nějakém pomatení mysli nedovolí, jak k tomu došlo v několikaleté éře „cancel culture“. Na druhou stranu má smysl dění na nich sledovat z toho důvodu, že se tam utvářejí myšlenkové vzorce. Odehrává se tam průzkum pohraničních oblastí bojem. Současné transgenderistické šílenství neformovali jen radikální akademici a aktivisti, inkubovalo před deseti lety v komunitách hlavně na sociální síti Tumblr. Lidi, které bylo tehdy snadné označit za šílence, se tam tam utvrzovali v myšlenkách, jež nakonec pronášel i prezident Spojených států.
U nás je diskuse nepřekvapivě polarizovaná a každý politický „kmen“ má svůj styl. Styl příznivců vládních stran odpovídá tomu, že mají v průměru víc tříd školy. Cítí se prozápadně a záleží jim na tom, co si o nás na Západě (domněle) myslí, víc než příznivcům opozice, kteří se zas cítí být víc doma i na Slovensku.
Tu kmenovost ale mají společnou a zvlášť u příznivců stran vládní koalice překvapuje, kam až jsou schopni dojít. Volební kampaň vládních stran, jež převážně rezignuje na konkrétní program a obhajobu výsledků ve prospěch moralistního „stát na správné straně“, k tomu snadno svádí. A občas tedy člověk nestačí zírat, jakých myšlenkových postupů jsou taky lidi, nominálně ti individualističtí, demokracii oddaní liberálové, schopni.
Před pár dny se ministr zahraničí Lipavský rozepsal o tom, že Radek Ondráček z ANO vystupuje proti novému paragrafu v trestním zákoníku o spolupráci s cizí mocí. Veškeré pochybnosti o této problematické novele mají být přehlušeny tím, že je ANO proti, což je důkazem toho, jak je ten paragraf dobrý. Senátorka Hana Kordová Marvanová, která se stranickou disciplínou nikdy moc nezatěžovala, k tomu ale napsala: „Tr. čin neoprávněná činnost pro cizí moc schválený jako přílepek v lex Ukrajina byl kritizován napříč politickým spektrem, odborníky i justicí. Jeho formulace je gumová a mohla by být zneužita. Proto jsme jako skupina senátorů podali návrh na zrušení paragrafu k Ústavnímu soudu.“ Což je, jak by každý factchecker musel uznat, pravdivý výrok.
Reakce diskutérů stojících „na té správné straně“ byla nekompromisní. „Lepší gumová než žádná,“ spokojeně konstatoval jeden. „Jednáte jako dokonalý trojský kůň ve službách ,té druhé strany‘,“ vmetl ji jiný. „Vypadá to, že podporujete Rusko,“ neomylně rozpoznal další. „Za kolik?“ zeptal se lapidárně jiný, což, pokud to správně chápeme, znamená, kolik jí za to ANO či Rusové platí, protože jinak vysvětlit, že by někdo byl proti novému paragrafu, nelze. Vůbec ne atypický byl tento příspěvek: „Bojíte se, že to bude použito proti vám, co? To je dobře.“ To je snad vůbec nejpregnantnější exemplář. Bohorovná nevědomost o tom, kdo je Hana Kordová Marvanová, se tu snoubí se slastnou vidinou toho, že se „nás“ někdo bojí, protože ho budeme moci odstíhat.
Je docela smutné, že tu „hodnotové“ strany svou kampaní kultivují uvažování, jež se moc neliší od zfanatizovaného komunistického davu v 50. letech. V zásadě vidíme to samé co v Americe. Přesvědčení o stavu nouze – ať už je to „oligarchický kapitalismus“, nebo „Rusko“ – vytváří v lidech potřebu ujištění, že „stojí na té správné straně“. A dává jim psychologické svolení, aby říkali hrozné věci a cítili se při tom dobře.
00:06
