Spojené státy zaútočily na tři íránské jaderné objekty, oznámil na sociální síti Truth Social americký prezident Donald Trump. „Podnikli jsme velmi úspěšný útok ...
Poslední dny přinesly další zrychlení mezinárodněpolitických turbulencí, tentokrát kvůli izraelskému preventivnímu útoku na Írán. Vláda Benjamina Netanjahua s drsnou efektivitou už dva roky likviduje jednotlivé součásti nepřátelského obklíčení Izraele a dospěla k samotné hlavě hydry, tedy režimu ajatolláhů. Na tuto brutální efektivitu si asi musíme ve světě léta Páně 2025 začít zvykat – stejně jako na skutečnost, že turbulence mezinárodního řádu zřejmě otevřou stavidla dalších lokálních konfliktů, protože teď přišel ten správný čas vyřizovat účty a chytat příležitosti.
Dojem, že teď je ten „správný čas“, může sílit přímo úměrně dojmu, že země, která po dlouhá desetiletí platila za garanta mezinárodního řádu, podobnou efektivitu jako by už nějakou dobu postrádala. Zatímco čekáme, jak se nakonec rozhodne Donald Trump ve věci zapojení Washingtonu do izraelsko-iránského konfliktu (podle všeho to lze považovat za velmi pravděpodobné), je možné konstatovat, že nezávisle na tom, jaké rozhodnutí to nakonec bude, nejsou Spojené státy ani na ukrajinském, ani na blízkovýchodním bojišti tím, kdo udává tempo a směr událostí.
V posledních letech (a je jedno, zda šlo o administrativu Bidena, anebo Trumpa) se skoro zdá, že se americkým partnerům vyplatí spíše Američany v řadě strategických otázek neposlouchat než se držet jejich doporučení. Ukrajina byla podstatně úspěšnější na bojišti v okamžicích, kdy jednala na vlastní pěst – ať už u Kursku, anebo v rámci operací jako Pavučina –, než když se držela mantinelů nastavených Washingtonem. Všichni si pamatujeme neustálé výzvy adresované Ukrajincům o neeskalování, zákaz používání zbraní proti teritoriu Ruské federace či pozastavení ukrajinské operace v Chersonu, kde nechali – podle všeho na důrazné doporučení Bidenovy administrativy – „vyklouznout“ z obklíčení značné ruské síly.
Izrael svůj uder zřejmě také podnikl na vlastní pěst, anebo dokonce v přímém rozporu s probíhajícími rozhovory mezi Teheránem a Washingtonem, přesto nakonec může sehrát roli „ocasu, který vrtí psem“ a Američany do účasti na konfliktu podnítit. Samozřejmě vůle zakročit proti Teheránu je v řadách amerických elit podstatně větší než v případě řešení rusko-ukrajinské války; dobře se také vpisuje mezi zájmy dalšího vedle Izraele klíčového partnera USA – Saúdské Arábie. Nicméně nelze se ubránit dojmu, že klíčová rozhodnutí padají jinde než ve Washingtonu.
Volební kampaň Donalda Trumpa byla vedená mj. s hesly o odklonu od liberálního a neokonzervativního modelu „aktivního hegemona“, který intervenuje v různých místech světa ve jménu udržení mezinárodního řádu (a vlastní hegemonie při té příležitosti), a přechodu do pozice hegemona „zdrženlivého“, který omezuje svoji přítomnost ve světě, vztahy se spojenci podřizuje transakční logice a řídí se podstatně užší definicí národního zájmu. Tato logika pronikla hluboko do DNA hnutí MAGA. „To není naše válka,“ prohlásil v tomto duchu o Ukrajině J. D. Vance. Samozřejmě koncepce omezení „zahraničních dobrodružství“ USA získávala na významu už delší dobu, ale až nyní byla povýšena do pozice téměř oficiální doktríny. Jde o koncepci, která se nám ve střední Evropě ze zcela pochopitelných důvodů nemohla líbit, nicméně byla legitimní reakcí na socio-ekonomickou krizi Spojených států a reálné oslabování americké moci. A nevylučuje se se zachováním klíčových „opěrných bodů“ americké přítomnosti ve světě ani pozice lídra NATO.
Jak už jsem zmínil, Izrael má v americké politice zcela jinou váhu než Ukrajina a touha oslabit Teherán může nakonec převážit. Nicméně komunikace Trumpovy administrativy a diskuse v rámci MAGA tábora kolem íránsko-izraelského konfliktu se v mnoha ohledech velmi podobaly těm, které provázejí řešení rusko-ukrajinské války: hodně silných slov, projevy nejednotnosti vlastního tábora, ale hlavně viditelné zaostávání reality za okázalou verbální produkcí. Stále samozřejmě nelze vyloučit, že jde o nějakou propracovanou vyjednávací taktiku, jejíž logika je k dohledání někde na stránkách The Art of the Deal. Je dost pravděpodobné, že v případě Íránu bude tato taktika úspěšnější než v případě Ruska. Je také dobré myslet na to, že jednoznačně hodnotit výsledky Trumpovy zahraniční politiky budeme moci až s odstupem a podle jejích plodů (není asi třeba připomínat, o kolik lepší pro střední Evropu bylo Trumpovo první funkční období oproti zahraniční politice i u nás tak obdivovaného Baracka Obamy).
Zůstává ale faktem, že stále častěji vzniká dojem, že klíčem k uchopení Trumpovy zahraniční politiky mohou být vedle odkazů na Theodora Roosevelta a imperiální politiku „velkého klacku“ také koncepce z knih politologa Bruna Maçãese, který o Trumpově politickém stylu píše jako o finálním výsledku kultury televizní zábavy a reality show. „Politický virtualismus (jak nazývá Maçães tento styl) stojí na zážitku. Má to být vzrušující, divoké a ožehavé, ale nemá se to proměnit v realitu. Má nám to dát zážitek bez nákladů na skutečnou zkušenost. Proto jezdíme do Disneylandu,“ vysvětloval Maçães po vydání své knihy v roce 2022. S jeho tezí dobře souzněla jedna z posledních vět, jež prezident Trump vyřkl během legendární roztržky v Oválné pracovně s prezidentem Zelenským: „To bude úžasná podívaná!“ (Doslova: „It is going to be great television.“)
Polský analytik Zbigniew Parafianowicz v souvislosti se současnou blízkovýchodní krizí prohlásil, že Trump je zatím spíše „prezident slov“ než prezident činů. Jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice „neustále naráží na meze vlastní schopnosti usměrňovat realitu pouze pomocí slov a příběhů“. Realita ovšem – a v mezinárodní politice obzvláště – se spíš dříve než později dožaduje toho, položit karty na stůl. Stále častěji se u amerického prezidenta propast mezi slovy a schopností je proměnit v činy rozevírá moc hluboko na to, aby šla přehlédnout. Je otázkou, jak dlouho ji dokáže maskovat jiná jeho pověstná vlastnost – nepředvídatelnost. Pokles americké „schopnosti vzbuzovat strach“ je pro nás ve střední Evropě mnohem větší důvod k obavám než nejrůznější ideologické výstřelky znesvářených táborů amerických kulturních válek. Týká se to jak našich obav z „vnějšího světa“, tak změn, které by takový stav oslabení USA mohl přinést v EU. Hegemon může být aktivní a idealistický, může být i zdrženlivý a sobecký, ale nemůže být k smíchu. Pohyb amerických vojsk směrem k Perskému zálivu, který sledujeme v posledních dnech, může být v nějakém smyslu reakcí na toto nebezpečí.
00:01
