Podprsenky se ženám v televizi kontrolovaly, říká Lábus o seriálu Volha

Televizním hitem posledních týdnů se stala minisérie České televize Volha, která na osudech televizního řidiče a aktivního udavače StB Standy Pekárka líčí, jak vypadala husákovská normalizace. Ve veřejném Salonu k tomuto seriálu, respektive k tématu normalizace v českém filmu a seriálu se na festivalu United Islands of Prague sešli na pražské Kampě herec Jiří Lábus, který ve Volze hrál, historik, náměstek generálního ředitele Národního muzea a autor podcastu Přepište dějiny Michal Stehlík a kreativní producent České televize a Volhy Josef Viewegh.

Pane Lábusi, vaše postava ve Volze se vyjeví jako člověk v odporu vůči komunistickému režimu, jako disident. Pokud jsem dobře pátral, prorežimního kádra jste nehrál snad nikdy. Hrál jste kromě pohádek někdy opravdovou svini? A nemyslím Rumburaka…

Lábus: Rumburak zase taková svině nebyl, to byl chlapec prahnoucí po lásce, jenomže se ji pokoušel získat nečestnými prostředky. Jinak jsem v pohádkách skutečně často hrál šmejdy, na prince jsem dosáhl jednou, ale to byl pitomec. Výčet mých záporných postav, to jsou většinou zloději, zlí, klamaví ministři, lakomci a tak podobně. Takové role se samozřejmě hrají nejlíp, to vám řekne každý herec. Ale postavu disidenta jsem v životě nehrál, ve Volze to byla první taková moje role. A těšilo mě, že jsem si díky ní zkusil zase jinou hereckou polohu. I když se vlastně prozradí až v závěrečném díle, jaký jsem, protože o mém soukromí se tam mnoho neví.

Tušil jste už při čtení scénáře, jaký má Volha potenciál?

Lábus: Už když jsem četl scénář, bylo to asi rok a půl před realizací, jsem byl nadšený. Nevím, který jiný scénář jsem četl s takovým zájmem, protože tu dobu si samozřejmě pamatuji a Volha je její věrný otisk. Navíc pamatuji i práci v Československé televizi a dobře jsem znal autora románové předlohy Karla Hynieho, jelikož jsem dělal několik publicistických pořadů a on byl v televizi šéfproducentem publicistiky. On opravdu situaci v televizi znal a popsal ji přesně, není tam nic vymyšleného. Kdekdo myslí, že není možné, aby se kontrolovaly ženám podprsenky, jenomže kontrolovaly. Pamatuju si to.

Tak jak to bylo s šoféry Československé televize? Dávali jste si před nimi pozor?

Lábus: Když jsme s Oldou Kaiserem jezdili do Slaného točit pořad Možná přijde i kouzelník, měli jsme samozřejmě k dispozici televizní auto, ale nenapadlo by nás, že šofér může být udavač. Normálně jsme o čemkoli mluvili hodně svobodně a nemysleli na to, že by nás někde oznámil. Vůbec jsme takhle neuvažovali.

Volha jako kdyby veřejnosti objevila éru normalizace. Stala se už uzavřenou historickou epochou, kterou lze nahlížet věcně? Nebo jsou v tom pořád ještě emoce?

Stehlík: Emoce jsou v tom stoprocentně ještě pořád, ale přece jenom jsme tři dekády od roku devadesát a třicet let je v historii dlouhá doba. Vždyť na seminář z dějin 20. století mi chodí studenti narození po roce 2000 a už si spolu povídáme dokonce o devadesátkách. Ale zároveň jsme stále v situaci, kdy si normalizaci pamatují lidé, kteří ji prožili. Ve Volze nejde ani tak o to, co je v ní přesné a co nepřesné, ale jak nás dostala do emoce oné éry. Do pocitu, co ti lidé žijí a jak kličkují, jak dobu či sebe navzájem využívají.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.