Hra na oliheň potřetí – a snad naposledy

KOMENTÁŘ

Hra na oliheň potřetí – a snad naposledy
Nejde o dramaticky zavrženíhodné dílo, autoři skutečně bojují o seriózní pokračování a naději, což v závěru podtrhují světlými barevnými tóny namísto temných, píše Lukáš Novosad Foto: Netflix
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Po půlroce čekání vypustil stream Netflix v pátek do světa třetí – a zatím prý skutečně poslední – řadu svého historicky největšího seriálového šlágru Hra na oliheň. O první sérii jihokorejského seriálu psal před čtyřmi lety kolega Ondřej Štindl v Týdeníku Echo, že je vlastně infantilní, o druhé řadě jsem psal já tamtéž letos v lednu naopak pochvalně, že se z románu stává esej. Co konstatovat o sérii třetí? (Pro zájemce o zhlédnutí novinky na tomto místě podotýkám, že se v textu nevyhýbám částečnému prozrazování jejích dějových zákrut.)

Ať už měl divák dříve pocity jakékoli, nové díly jsou především únavné, jelikož všechna ta neustále projevovaná osudovost je vlastně nesnesitelná.

 

Sice se stále objevují nové hry, takže jejich účastníci pochopitelně musejí jinak než jejich předchůdci prokazovat důmysl, s nímž jsou s to překonávat překážky, jež před ně kladou organizátoři. (S totožným herním repertoárem by totiž tvůrci diváky u sledování neudrželi.) Ale variace na to, jak velké srdce dokážou projevit obyčejní a nesmírně zoufalí lidé při souboji o velké peníze a svůj život, respektive zda vůbec svedou prokázat aspoň bazální lidství, anebo se postupně nechají strhnout cynismem a promění se v bezcitná monstra, se nutně opakují.

Přitom se režisér a scenárista seriálu Tong-hjok Hwang o novinky jistěže snaží, ale při účasti těhotné dívky anebo matky a syna v téže hře bylo lze už v lednu při uvedení druhé části čekat, jak se vyprávění může vyvíjet: totiž že musí dojít na souboj rodinných příslušníků i na narození miminka. Na tom není nic překvapivého, stejně jako bylo lze čekat vysvětlení osudů hlavního padoucha. Ale ani to nestačí, proto i když je stále kladen důraz na chování skupiny imrvére ohrožených hráčů, přískoky se nadále rozvíjejí také vedlejší dějové linie policisty a bratra hlavního padoucha, který po sourozenci pátrá, a uprchlé severokorejské vojačky, která na ostrově her působí jako jedna ze strážných – tedy jako profesionální vražedkyně, jež z pakárny jednoho šíleného lágru utekla do druhého.

Všechny ty analogie jsou až příliš průhledné a svůdné, než aby bylo zábavné nad nimi přemýšlet. Hwang zkrátka pro udržení pozornosti musí pořád dokola tvořit nové vzorce ve skupině lidí. Přesto tím dramaticky nejzajímavějším novým prvkem je to, co naznačil závěr druhé řady, kdy se uvěznění hráči pokusili o vzpouru: totiž nahlížet, zda se promyšlený totalitní systém, který posiluje svou moc obrovskou korupcí a stále intenzivnějším vystavováním svých svěřenců těžkým morálním dilematům, může otřást v základech, když narazí na silného protivníka, který opakovaně prokáže vůli se vzepřít, anebo ne, protože jedinec na bytelnou hierarchii vyzrát nemůže.

Západní divák pořád může být překvapen suverénností vyřazování silných figur z vyprávění, takže si nemůže být nikdy jist, kdo přežije a kdo „slavně“ zemře v silné emocionální scéně. Ale i toto je nakonec průhledné: tipnout si, kdo bude finální trojka a jaké mezi ní budou vztahy, respektive dvojka, respektive kdo bude vítěz, není těžké. Zvítězit přece musí nevinnost. (Tipnout si, jak dopadnou vedlejší linie, už těžší je.) Pozoruhodné na tomto výsledku ovšem je odmítnutí motivu pomsty, což je stěžejní korejský kulturní motiv (zřejmě i společenský). Závěrečné rozhodnutí je o to silnější, že jeho strůjce spoléhá na ty, jimž nemůže věřit a které zahanbil. Přijmou jeho poselství a dokážou v sobě najít své ztracené já?

Nejde o dramaticky zavrženíhodné dílo, autoři skutečně bojují o seriózní pokračování a naději, což v závěru podtrhují světlými barevnými tóny namísto temných. Ostatně název poslední epizody zní „Lidé jsou…“. Každý nechť si doplní. Mimochodem, úplný závěr, v němž účinkuje jedna z aktuálně nejslavnějších světových hereček, přece jen naznačuje pokračování či předělávku v bílém provedení. Ostatně do chudoby se propadající Amerika již na některých svých místech může – pokud jde o lidi tak zadlužené, že jim chybí jakákoli budoucnost, a jsou tak k čemukoli snadno zneužitelní – snadno sekundovat Jižní Koreji. Remake prý má režírovat David Fincher. Jestli je to vhodná volba, těžko říct, jelikož v jeho případě půjde o návrat do téže řeky: svou Hru na oliheň už totiž natočil v devadesátých let, jmenovala se tehdy jednoduše – Hra.

×

Podobné články