Odsouzení na šibenici umírali i desítky minut. Jak popravovali komunisté

Čtyři svazky monumentálního knižního díla Popravení, které vydala společně Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dohromady 266 osudů mužů (a jedné ženy), které komunistická justice poslala z politických důvodů na smrt. Každý ten případ je individuální, v něčem se liší od druhého, v něčem jsou některé třeba sporné či kontroverzní. O tom mluvíme s hlavním editorem a koordinátorem projektu, historikem Petrem Mallotou.

Začněme od začátku. Kdo byl první popravený po politickém procesu?

První popravený byl Slavoj Šádek: brzy ráno 19. února 1949, tedy skoro přesně rok po komunistickém puči. Asi deset minut po něm byl popraven Miloslav Choc, který provedl 27. května 1948 atentát na Augustina Schramma – to byla velmi temná postava, spekuluje se, že mohl být zapleten do vraždy Jana Masaryka. Šádek byl Chocův přítel, oba byli mladí národní socialisti, oba byli velmi nespokojeni s poúnorovým vývojem a byli odhodláni proti tomu něco dělat. Po roce 1989 se občas psalo, že Choc Schramma nezastřelil, že to byl komplot Státní bezpečnosti, ale to je málo pravděpodobné. V každém případě trest smrti pro oba, tedy i pro Šádka, který mu sice pomáhal, ale atentátu se přímo neúčastnil, lze označit za justiční zločin. Byl to první proces Státního soudu Praha, kde padla většina hrdelních rozsudků.

Zabití ovšem bylo vždy považováno za hrdelní zločin. V každém systému, který uplatňoval trest smrti, se nad původcem zabití druhého člověka vznášela oprátka. Lze tedy odsouzené za násilné činy, byť v komunistickém režimu, považovat za oběti politických procesů?

Určitě ano. Tady v tomto případě se nacházíme na poli protikomunistického odboje, takže všechno, co následovalo, mělo politické pozadí: o rozsudcích bylo předem jasno, o výši trestů rozhodovaly orgány komunistické strany, obhajoba nebyla možná, prostě byly to procesy, kde nebyl žádný prostor pro elementární spravedlnost. Je pravda, že útoky na představitele moci, a to mohli být i příslušníci bezpečnosti, byly a jsou brány jako kontroverzní, ale já se domnívám, že šlo o radikální podobu protikomunistického odboje, který byl vyvolán represemi, které režim rozpoutal.

Teď už trest smrti není v Evropě téměř nikde, ale kdyby, hypoteticky, v demokratické zemi teroristé zabili představitele demokratického státu a dostali by trest smrti, byl by to politický rozsudek?

To si nemyslím. Demokratický režim nevede válku proti vlastním občanům, takže není důvod s ním násilně bojovat.

No, to si teroristé z Rudých brigád, ETA nebo RAF nemysleli. Jakkoli tedy ty jejich důvody byly pošahané…

To máte pravdu, ale každý, kdo chce zůstat aspoň trochu objektivní, ten rozdíl cítí a vnímá. Protikomunistický odboj měl navíc mnoho podob, ten ozbrojený nebo násilný byl opravdu jen krajní. Ale kruté rozsudky, včetně hrdelních, padaly i za zcela nenásilnou činnost: za tištění letáků, za konspirační a zpravodajskou činnost, za přípravu na obnovu demokracie, viz Milada Horáková. Tento nenásilný odboj byl převládající. Pak ale byli i lidé, kteří přikročili k drsnějším prostředkům. Právě teď začátkem ledna je výročí popravy čtyř odbojářů z organice MAPAŽ: byli popraveni 7. ledna 1950. Ta zkratka je poněkud bizarní, znamená Masaryk, Palacký, Žižka. To byla mimořádně rozvětvená organizace, měla centrálu v Lounech, byli tam zapojeni dokonce policisté, ústředními postavami byli bývalý továrník Josef Hořejší, jenž vyráběl kočárky v Mělníku, a Kamil Novotný, velmi úspěšný řezník a uzenář z Černčic u Loun. A oni se opravdu rozhodli vést proti komunistickému režimu dosti rozhodný odpor. Například distribuovali letáky, které rozesílali poštou, a to i policejním stanicím, nebo si vyrobili šablonu podle toho známého protektorátního plakátu „Zachvátí-li tě, zahyneš…“ a malovali to na různá místa, třeba na autobusy či na patníky u silnice. A také pomáhali lidem při útěku na Západ, pomohli například přejít hranice zakladateli firmy ETA Janu Prošvicovi. Ale vedle toho šli opravdu i do odboje ozbrojeného, takže prováděli i útoky pomocí bomb, které si sami vyráběli z trhavin používaných v lomech. Cílem těch atentátů byli představitelé komunistické moci, příslušníci Státní bezpečnosti a funkcionáři KSČ. Uskutečnily se tři, v létě 1949, všechny na Lounsku, nikdy nedošlo přímo k obětem na životech, ale nepochybně to režim dost vyděsilo. K oběti na životě došlo při zatýkání, kdy jeden ze členů organizace, agent chodec – Josef Plzák – zastřelil jednoho příslušníka Státní bezpečnosti, když ho vedl na služebnu v Lounech. Plzákovi se pak podařilo dostat do Německa, nicméně zatčen byl při další výpravě do Čech. Ten jeho příběh je taky neuvěřitelný.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.